31. července 2008
1621
(Matouš)
Bláto a kobylince na kočičích hlavách.
Osiřelé náměstí, jenom měsíc poblikává,
bledý jako na smrtelném loži.
Kameny se potí hrůzou, krysy ječí,
řetězy a mříže, lidské svědomí a strach.
Smrt v bílé říze chodí po špičkách
a nikdy do tváře si vidět nenechá…
Noc zlověstně vibrující v útrobách,
jak rozzuřená kočka zakousla se do střev.
Roztřesené ruce, mělký dech a horkost.
Ochrnuté tělo na úprku.
Stíny démonů svírají kruh, z kterého není kam.
Hrozivý sen a ještě hrozivější probuzení.
Křivé uličky a malované domy pochrupují,
lidé ctihodní, ti dávno funí do polštářů.
Jenom strašidla snad po schodištích rejdí.
Sem tam přitlumeně svítí lampa v podkroví,
kde smutní lidé spěšně do uzlíků
vkládají to nejdražší, co nelze v srdci oželet.
Naposled vzít rozespalé děti do náručí,
klíče pod práh, tiše ze dveří a do bezpečí tmy.
Jak zloději se vykrást z vlastních domů,
z vlastní země…
Hvězdy umdlely a roztály jak vločky v dlani.
Děti spočítaly všechny ovečky, už žádná nechybí.
Tiché a orosené ráno – posel soumraku.
Poslední chvilka pro sebe, než rozezní se bubny.
Čekání.
Pak rachot klíčů v zámku u dveří.
Rozpraskané rty, hořící tváře, ochromení.
Modlitba, jak výsměch cestě do pekel,
když chodidla se vlečou po střepech
na žhavé pódium.
Pak bolest.
Víc než hrůza, představy, než srdce puklé zoufalstvím.
Živoucí tělo se jí vzpírá, jak by chtělo vyrvat duši ďáblu ze spárů.
Však bolest, hrozivá bolest, silnější než touha po životě,
palčivá a řezající, prostupuje do hloubky a nekončí.
Dere se na povrch a trhá plíce.
Ve zvířecím výkřiku se vrhá do davu
jak rozprsknutý šrapnel.
Ticho…………………Ticho
Oči střeleného jelena.
Slzy mu kanou z dlouhých řas.
Můj Bože,
kam to všechno úsilí
déšť s krví spláchnul?
Havrani je vyklovali.
Ticho.
Co zbylo v malované truhle dobrých víl?
Ohryzky z jablek, větve bez listí,
úl bez včel, vosy bez medu.
Koláče bez máku a sudy bez piva.
Pily co bez zubů, ústa jež bez jazyka.
Kostely bez zvonů, milenci bez těla,
paprsek slunce bez žáru a víra bez Boha.
Jen zlaťáky, ty nikdy nepozbyly lesku,
na čepelích krev, ta nikdy nezasychá.
Kanóny se prachu nikdy nezasytí.
Hrůza, zoufalství, pláč dětí, břicha znásilněných žen…
A Český orloj nikdy nepřestává zvonit hranu.
Dvanáct apoštolů zamyšleně pokyvuje hlavou:
„Inu, tak to na tom světě chodí…
Tak dlouho se vozíš v sedle koně cizího,
dokud tě prudce z třmenů nevyhodí!“
© Dominika Dery, New York 1999
17 komentáře