25. 4. 2014

Jednou z příčin procesů, které přispěly ke změně režimu v někdejším Československu na konci 80. let a zajistily masovou podporu představitelům nového režimu od obyvatelstva, byl stesk po světě. Je to něco, co se dost podobá stesku po domově. Něco jako jeho dvojče. Souvisí s naší přirozenou potřebou se toulat a hledat. Tedy vydat se na cesty do okolního světa, a to z nejrůznějších příčin. Ať už za poznáním neznámého, nebo jen pro radost z toulání se. Po dobu 40 let od Února 1948 to nebylo snadné. Dokonce nebylo snadné cestovat ani do okolních, tzv. pro cestování povolených zemí. Bylo velmi obtížné cestovat i po SSSR, s výjimkou takových lidí se zvláštními kontakty jako byli Štětina či Pánek. Kdoví ale kam a proč tito lidé cestovali. Směrem na západ či na jih nebo dál na sever se však bez výjezdní doložky a víz nesmělo. Dostat výjezdní doložku bylo pro tzv. neprivilegované prakticky nemožné. Těm zbýval jen stesk po světě. A tedy i po změně, protože touha po změně s touhou po světě úzce souvisela.

Syndrom otevřené klece

Ti, kdo ještě na sklonku 80. let za tento stav věcí odpovídali, kdo dozorovali všechny ty ostnaté dráty kolem západních hranic s jejich způsobilostí vytvářet dojem, že žijeme ve velkém koncentráku, dnes vykládají, že už tehdy se připravovaly změny. Prý někdy od roku 1990 už s tím neměl být takový problém. Jak pro koho. Pokud jste patřili k tzv. komunistické smetánce, mohli jste jezdit tzv. “za kopečky“ i předtím. Služebně či na zmíněný devizový příslib. Přesto se i v této velmi omezené a pečlivě vybrané skupině lidí každý rok našlo několik tisíc osob, kteří tzv. „zneužili“ dovolení cestovat a nevrátili se. Byli mezi nimi i členové a funkcionáři KSČ, či jejich blízkých. I oni nejspíše tím steskem někdy trpěli, a nechtěli riskovat, že příště příslib nedostanou.

Později se tu a tam dělaly malé sondy či průzkumy o motivacích emigrantů ohledně jejich rozhodnutí. Standardně byla jako jedna z hlavních příčin jejich emigrace shledávána potřeba změny režimu v oblasti otevření se světu. Jistě mezi nimi byl i vliv lákadel západního konzumního způsobu života. Nešlo vůbec o banány, ale hlavně o luxus, včetně aut a jiných předmětů dlouhodobé spotřeby. Navíc o luxus, který by nebylo třeba skrývat před bdělýma očima uličních důvěrníků, sousedů apod. Přeplněné obchody různými cetkami i kvalitním zbožím asi nepatřily k tomu hlavnímu důvodu. Ten mohl být spojen s tzv. plebsem. A s jeho steskem po světě, od něhož jej oddělovalo několik řad ostnatých drátů, včetně elektrických, různé další bariéry a vojáci se samopaly, jak se dalo zblízka zahlédnout, pokud jste cestovali v té době mezi Landštejnem a Slavonicemi. Všichni ale věděli, že to může být ještě horší. Východní Němce tak ještě v roce 1989 postihl zákaz vycestovat jak do Maďarska, tak i do Československa. To byla nejspíše ona poslední kapka pro tamější režim. Soudruhy „bytující“ nahoře ve strukturách vyšší moci to až tak moc netrápilo. Předpokládali, že pokud by zákaz cestovat po světě pro „obyčejné lidi“, tedy pro velkou většinu občanů, které vnímali jako druhořadé, zrušili, že by lidé měli potřebu srovnávat a ptali by se. Třeba na to, zda by tohle i to další nemohlo být jinak, když to tam „venku“ možné je. A nejen že by se ptali, ale mohli by vyvíjet aktivity, aby se to změnilo, aby už nebyli odkázáni jen na zprostředkované, virtuální informace ze zahraničních vysílaček či z filmů nebo novin a knih, které se nějakým způsobem dostaly přes hranice, ale mohli se na to podívat na vlastní oči. V té době přirozeně netušili, že nestačí jen kouknout a dost. K tomu, aby našincům došlo, kam se vyvinul Západ od doby, kdy i česká společnost do této civilizace patřila, byly již potřeba i jiné postupy a techniky než jen jednoduché pozorování.

„Soudruzi nahoře“ s podporou „soudruhů dole“ se logicky rozhodli, že ani tuto možnost svým neprivilegovaným spoluobčanům neposkytnou. Když však přišla doba, kdy se nikdo nechtěl z nich hlásit k odpovědnosti za to, že téměř nikdo neznal, jaké jsou opravdové problémy Západu, chovali se jako mrtví brouci. Lidé proto rizika akcelerované transformace směrem k západnímu světu neznali. Nevěděli o obtížích a problémech lidí, kteří se třeba zde dostali do nouze z důvodu nezaměstnanosti, zdraví i z jiných příčin. Jen malá skupina privilegovaných tušila, čím Západ tzv. strádá a čím za svůj navenek okázalý blahobyt (z pohledu řadových občanů východní Evropy) platí. Kupodivu však právě budoucí transformátoři tento nedostatek shledávali jako zajímavý. Jako něco, co jim – jejich zájmům – nejenže nebude vadit, ale co jim a jejich záměrům poskytuje výhodu. My ostatní jsme na Západ a jeho rizika nebyli připraveni a za to jsme měli zaplatit. Za tento defekt ovšem může právě minulý režim tím, že zakazoval druhým seznámit se s okolním světem. Nebyli jsme připraveni na to žít jako na Západě. Proto dnes platíme těžce předražené ceny za vodu, za energie, za vše co jsme spolu s transformací ze Západu převzali. Právě proto však nejspíše nesměl Západ být ani standardními způsoby zkoumán. Neexistovaly projekty, které by srovnávaly život tam a tady. S výjimkou tzv. kritik buržoazního myšlení a způsobu existence, kde byly předem stanoveny výsledky, k nimž se smělo dospět, pokud měl být takový projekt a jeho závěry schváleny v rámci SPZV či SPEV, tedy mezi plány státního základního či ekonomického výzkumu. Pokračovalo to dokonce i v době, kdy vývoj perestrojky v SSSR signalizoval neudržitelnost tohoto postupu, a kdy „soudruzi“ už věděli, že cesta, po které slibovali, že někam vede, je slepá.

Úskalí westernizace

Krátce po Listopadu se – navzdory očekávání mnoha těch, kteří v něco takového nedoufali – svět pro českou společnost jakoby pootevřel. Najednou bylo možné cestovat do světa. Zdálo se, přišel i čas změn. Čechoslováci nebyli v tomto směru jediní. Všechny společnosti patřící do sovětského impéria absolvovaly tuto zkušenost. Vedle Poláků i východní Němci, Maďaři, Bulhaři i Rumuni. A po nich pobaltské, balkánské a nakonec i ty ostatní postsovětské komunity. Zvláštní na těch změnách bylo to, že jich bylo mnoho, a že byly tak rychlé. Byly četnější, rozsáhlejší i rychlejší než by našinec očekával. Jakoby je někdo plánoval, i když na nich údajně nikdo předtím nepracoval. Trochu jako perestrojka v SSSR, kde poté, co byla pod tímto názvem vyhlášena jako záměr, došlo k vytouženým změnám. Mezi nim i k rozpuštění impéria, což nejspíše ale patřilo aspoň u mnoha obyvatel této země k nechtěným změnám.

Existují různé, ale v principu převážně povrchní studie zabývající se transformacemi té které satelitní komunity. Neexistuje však žádná solidní a přitom dostupná syntéza přechodů z východoevropského modelu vývoje na tzv. západní model. Něco, co by se třeba zabývalo tím, jak lidé z východní Evropy reagovali na otevření hranic a tedy i na setkání se se světem v podobě jak individuálních, tak kolektivních zkušeností. A také jaké změny tyto zkušenosti vyvolávaly. Leccos svědčí o tom, že tyto společnosti byly v zásadě tzv. „nepřátelsky převzaty“. Jakoby jim nebyl poskytnut přiměřený čas přizpůsobit se nově získávaným zkušenostem se západním světem (a naopak lidé ze Západu nedostali šanci přizpůsobit se jim). Vznikly tak nové, často zcela zbytečné animozity, kdy lidé z Východu ztotožňují Západ s tzv. divokým Západem ovládaným zlodějským kapitalismem, kde každý se žene jen za svými osobními zájmy. Lidé ze Západu vnímají nezřídka zase své protějšky z Východu jako něco druhořadého, kam se dá prodat každý šunt, každý ošizený výrobek, pokud je ovšem dobře zabalen. Jakoby kiplingovské „Východ je Východ a Západ je Západ“ nabývalo stále mnoha nových podob.

Pozápadňování východní Evropy (alias její westernizace) stále ještě probíhá a má řadu obecných i specifických rovin. Je to ale něco, co ještě nebylo přezkoumáno. A to ani dílčími, ani souhrnnými, především však kvalifikovanými analýzami. Natož pak z nich vycházejících syntéz. Chybí také poučení, které by bylo možné z takové činnosti vyvodit v podobě odpovědí na otázky typu:

• Existuje/ovalo snad v pozadí všech těchto dílčích transformací něco jako konkrétní zájem určitého (a tedy jakého?)subjektu? Něco jako utajený projekt změn řízený z nějakého think tanku, superbankovní struktury či tajnoslužby?
• Jsou mezi cíli, které jednotlivé transformace sledovaly vedle jistých podobností zjistitelných u jednotlivých společností také zásadní rozdíly vyplývající mj. z faktu, že východní společnosti nikdy nepředstavovaly homogenní strukturu, něco jako monolitní sovětský blok (mj. právě v důsledku uplatnění imperiální zásady „rozděl a panuj“, což nutně vedlo k posilování jejich odlišností v důsledku toho, že spolu poměrně málo komunikovaly, a že byly orientovány nikoliv ke spolupráci, ale k vzájemné rivalitě a nesnášenlivosti)?
• Šlo v polistopadových transformačních procesech někdy vůbec o něco jiného než o peníze a zisk? Pokud v nich byly přítomny i tzv. vyšší cíle, včetně podpory evropské sounáležitosti, resp. nějaká skutečná proevropská doktrína, v čem to vůbec spočívalo?

Setrvačnost starých struktur

Odpovědi na tyto a podobné otázky by přirozeně mohly být užitečné pro společnosti stojící v současnosti právě před rozhodnutím o začlenění se do celoevropsky orientovaných struktur (což je případ např. Ukrajiny). Nemusely by být vystaveny opakování jistých, opakovaných a tedy zbytečných zkušeností. Mohly by se kvalifikovaně rozhodnout samy, ne pod tlakem různých zájmových struktur. Ovšem i fakt, že takové odpovědi chybí, je poučením samo o sobě. Možná je odpovědí i fakt, že tzv. transformátoři (prominenti transformačních procesů hrající v nich zvlášť důležité role) podle dostupných informací vytvářejí tzv. kluby (někdo by snad řekl i gangy) scházející se čas od času – třeba teď v Budapešti – někde, aby si spolu pohovořily a vyměnily zkušenosti zhruba na stejném bázi jako to dělají vlivné osoby západního světa (ála Bilderberg, Davos apod.). Tedy, že je někdo svolává, koordinuje a jinak mentoruje.

Nemá cenu mluvit o tom jen obecně. Transformace tak, jak jsem ji v minulých dekádách zažili, měla – než se zhroutila – mnoho rovin. Postihnout je v celku je nad naše schopnosti, zvláště s ohledem na výše konstatovanou absenci syntéz i na diverzitu tohoto procesu. Lze si vybrat jen určitou její část, která nicméně má a hlavně ještě bude mít velký dopad na budoucnost každé výchovní, tedy i české společnosti.

Takovým důležitým aspektem transformačních procesů směrem k dnešnímu kapitalismu byl a je třeba vývoj vysokého školství. Viz mé komentáře k situaci na českých vysokých školách „Ševčík je jen jeden z mnoha” či „Prezident, který kopl do vosího hnízda“. S výjimkou východního Německa, kde došlo k masivní výměně vysokoškolské elity, která – jak jsme všichni, kteří jsme tímto systémem ve východoevropských zemích prošli dobře věděli – žádnou vědomostní elitou nebyla. Šlo jen o trochu zvláštní odnož mocenské elity opírající se o princip tzv. vedoucí úlohu Strany. Díky tomu se vývoj v této oblasti v těchto zemích dost podobal. Především v tom, že tzv. staré struktury:

• se udržely u svých koryt (s výjimkou prvních sedmi hubených let nemohly třeba zastávat vyšší funkce, ale dnes je již mají)
• propojily se s novými strukturami, kterým se odvděčily udělenými tituly, hodnostmi a s tím spojenými funkcemi
• obsadily pozice v kontrolních a jiných orgánech samosprávy, včetně akreditační komise, aby náhodou nikoho nenapadlo je využít proti nim
• zamezily nebezpečí v podobě funkční výchovy nových talentů. Když už někdo takový se jako talent projevil, bylo mu jasně dáno najevo, že může dělat kariéru někde v cizině, pokud se na to cítí, ale ať doma neotravuje.

Kvůli tomu máme proto v nových strukturách polistopadových mocenských orgánů i celou řadu prominentů, kteří snadno a lehce, někdy jen za levný peníz získaly tituly zvyšující jim v podobě ozdob připojených k jejich jménům autoritu a zároveň je zavazují, aby se nesnažili něco měnit na zaběhnutých zvyklostech. Vysoké školy prostě měly zůstat vysokými, protože vysokými už dříve byly, i kdyby jejich úroveň poklesla na úroveň středoškolské instituce, což se běžně stávalo. Nikdo nemá podle nich co zpochybňovat to, co je dáno zákonem.

Kvůli tomu se též dnešní domácí vysokoškolské instituce nemusí obávat toho, že by jim někdo vyhrožoval, že si prověří jejich kvality. Jen ony totiž mají právo si něco takového prověřovat a „demokraticky“ rozhodnout, zda se smí či nesmí o tom, že jsou vysokými školami, pochybovat. Kruh se jakoby uzavřel. K tomu nepotřebují ani vláda, ani ministerstvo školství ani nikdo jiný žádné zbytečné rozbory. Neexistence nových (rozumí se v posledních dvou dekádách nových!) analýz to dosvědčuje a degenerace a sterilita samosprávných institucí jako byla Rada vysokých škol či senáty jakbysmet. Ostatně stejně těch nesamosprávných (rektorské a jiné konference sloužící k reprezentačním, v nejlepším případě k administrativně-správním účelům). Nikdo si už neumí ani představit, kam až tento degradační proces povede.

Pravdou však je, že cestovat do světa již problém není. Zdá se ale, že podstata věci samé byla v něčem jiném. Třeba v těch změnách, které jsme očekávali, ale které nikdy nenastaly.