Při čtení brilantního článku Ilony Švihlíkové Já sám jsem počátek i konec všeho… o dluhu jako vládci světa mě napadaly neradostné myšlenky:
- Kapitalismus dokáže sice vytvořit obrovské bohatství, ale vždycky po nějaké době nakonec sklouzne k tomu, že na jedné straně stojí obrovská armáda strádající chudiny, na druhé nepatrné množství boháčů,kteří koncentrují ve svých rukou ohromné bohatství a moc. Nakonec systém končí v neřešitelných problémech v momentě, kdy koncentrace kapitálu a bohatství narazí na bariéry své rozpínavosti. Finanční dluhy států časem přesáhnou schopnosti ekonomik vytvářet adekvátní reálné protihodnoty a dál nezadržitelně rostou. Systém končí ve vleklých problémech, které nedokáže řešit jiným způsobem než válkou. Válka rozbije a připraví ekonomickou a společenskou infrastrukturu k novému budování a boomu, určí nového dočasného vítěze, zadluží poraženou konkurenci do budoucna, dočasně restartuje ekonomiku k opakování starého schématu, který po čase končí opět totální nadvládou dluhu a spekulace nad ekonomikou a společností.
- Před očima mi vytanula památná myšlenka z článku Ekonomika – příčiny a důsledky financializace část 1., kterou se pokusím parafrázovat: Dovolíte li nějakému soukromému subjektu získat moc nad penězi, jejich vznikem a kontrolou, jste odsouzeni po čase zjistit, že tento subjekt ovládl veškerou ekonomiku. Nakonec zjistíte, že nevlastníte nic než dluh, že žijete na dluh ve státě, ve kterém jste se stal cizincem. Kapitál (jeho vlastníci) jde vždycky tam, kde může za jakoukoliv cenu maximalizovat své zisky. Nevadí mu otroctví, ničení ekologie, nevadí mu války, nevadí mu totalitní režimy, nevadí mu kolonizace, nevadí mu, že podkopává celou ekonomiku – pokud má podmínky maximalizovat zisk a domnívají-li se jeho držitelé, že jim to pomůže dlouhodobě udržet svou moc. Jistý Uljanov o této vlastnosti volnětržní společnosti kdysi prý prohlásil, že kapitalisté jsou ochotni svým konkurentům, resp. oponentům prodat i provaz, na kterém je tito nakonec pověsí.
- Často mě fascinuje liberální myšlenka, že peníze překapávají směrem dolů. Pro názornost uvedu příklad: systém záchranných balíčků prezentovaný jako pomoc zaostalým, krizí postiženým… vede v podstatě k tomu, že se peníze, které jsou nuceni povinně odvést všichni formou nejrůznějších daní a poplatků, koncentrují v rukou jakési nadnárodní instituce. Tyto jsou pak distribuovány skrze vlády zadlužených a postižených zemí věřitelským bankám, mezinárodním dodavatelům… a finančníkům jako takovým, zbytek opečují místní odpovědní hospodáři – „Kalousci, Drábkové, Vondrové“ a jejich lobbisté a sponzoři. Přitom „obdařený“ stát je nucen splnit celou řadu podmínek, počínaje závazkem zlikvidovat sociální systém, snížit mzdy, zvýšit určitým způsobem daně, ale nezatížit přitom elity bohatých, zejména dárců, odprodat státní aktiva… Z celého záchranného balíčku lidé na spodku pyramidy dostanou akorát odpovědně zvýšené ceny a daně, snížené mzdy a zcizené veřejné služby, které se mezičasem staly předraženým komerčním byznysem. Přitom podstata dluhu se ani omylem (viz ČR) neumazává. Nic perspektivního, co by do budoucna mohlo rozeběhnout ekonomická kola, nevzniká. Ekonomika díky úpadku koupěschopnosti navzdory šetření, osekávání předplacených veřejných služeb i státu dál upadá. Připomíná to celé do sebe se hroutící černou díru. A nejde jenom o dílčí stát. K tomuto osudu je postupně odsouzena celá tzv. západní civilizace, jejíž nadnárodní podnikatelé outsourcovali výrobu, know-how a práci do daňových, pobídkových a nákladových rájů. Dnes ani mezi ekonomickými optimisty nenajdete žádného, který by prognózoval kratší nežli dlouholetou (bez určení konce) krizi.
Zajímavé v této souvislosti je liberální povídání o konkurenceschopnosti. V situaci, kdy mezinárodní kapitál našel v obřích asijských zemích možnosti maximalizovat své zisky místy na hranici reprodukční ceny a možností pracovní síly, by požadavek na konkurenceschopnost musel tuto „čínskou“ cenu podlézt. Nikdo přece nebude kupovat srovnatelně kvalitní dražší zboží. Ale to není všechno. Musel by přitom dokázat ještě vydolovat z předlužené společnosti splácení toho obrovského dluhu, který asijská konkurence nemá – právě naopak. O nějaké znalostní ekonomice a zavádění pokročilých perspektivních technologií se v takovéto situaci dá vůbec těžko uvažovat. To znamená, že taková společnost musí ve finále donutit své obyvatele k významnému dumpingu v oblasti příjmů a to dokonce pod reprodukční hranici. To nemůže skončit jinak, než zaváděním přídělových systémů na potraviny, armádami bezdomovců a bezperspektivních bezprizorních – tedy novou ztracenou generací původně optimistických, pracovitých a tvůrčích lidí.
Jaká se rámcově nabízejí řešení?
- Uvázat dluh zpátky na řetěz, odepsat stávající beztak nesplatitelné dluhy – což je v praxi těžko představitelné (věřitelé se svého práva jen tak po dobrém jistě nevzdají) a stejně by nešlo o trvalé, ale pouze dočasné řešení.
- Pokusit se o takové celkové systémové změny, které vytvoří zcela odlišná pravidla pro fungování ekonomiky, ve kterých zisk a užitek celé společnosti bude na prvním místě. To by znamenalo kupř. zakázat daňové ráje, otočit privatizaci států a veřejných služeb, klíčových ekonomických odvětví včetně finančnictví zpětným chodem k zestátňování, zlikvidovat bankovní kartely, zdanit soukromé bankovnictví, zásadním způsobem přepracovat pravidla burzy, přenastavit obecně závázná ekologická, pracovněprávní, sociální … kritéria platící všude bez rozdílu…
38 komentáře