Retro: Kořeny krize

1. 12. 2011

K tomuto zamyšlení mě dovedl tento článek bankovního filosofa Tomáše Sedláčka, ve kterém dle mého mínění vcelku správně postihuje, že „euro za krizi nemůže, není její příčinou, ale jen její obětí.“ Dále píše, že „…není to JEN krize dluhová, ale je to krize ZEJMÉNA dluhová. A tady je možná jádro nedorozumění: jedná se o krizi dluhovou v tom nejširším slova smyslu. Tedy nejen na úrovni států, ale i bank a jiných finančních institucí. Pokud se dobře pamatuji, tak krize nezačala v Evropě, ale v USA, kde se eurem moc neplatí. Krize také nezačala v „přeregulovaných“ zemích Evropy, ale v relativně liberálních USA. Krize nezačala ve státech blahobytu severského typu ani ve Franci, ani v Řecku…“

A pokračuje:

„Není to v tomto smyslu krize evropská nebo krize eura, jak je příliš jednoduché a populisticky pohodlné tvrdit. Ono to pak vypadá tak, že když se zbavíme eura (nebo rovnou hned EU?), tak bude problém vyřešen a bude po krizi. I kdybychom se stokrát rozpadli, krize bude řídit dál; a bude mnohem, mnohem horší. Nebo si snad někdo opravdu vážně myslí, že nebýt eura, krize by se nám vyhnula?

Tuto banální chybu zopakoval Daniel Kaiser V LN – prý by si Řecko půjčovalo méně, kdyby euro nemělo, anebo kdyby mělo vyšší úrokovou sazbu. Hm, škoda, že to samé se nedá říci o Španělsku, Slovensku nebo Finsku, kde měli díky euru též nízké úrokové sazby. Ale oni se nezadlužovali, nýbrž naopak své dluhy (ač měli nízké úroky) spláceli. A škoda, že Maďarsko zbankrotovalo, i když euro nemělo. Stejně jako Island. Stejně jako Kalifornie. Takto jednoduché čtení je skutečně mimo. Euro za krizi nemůže, jen musí řešit dopady.

Ještě mi nikdo nevysvětlil, jak by nám to pomohlo, kdyby se euro rozpadlo. Nebo v čem by byla ‘evropská krize’ mírnější, kdybychom euro vůbec nikdy neměli. Řecko by nezkrachovalo, ale devalvovalo? Tak proč nedevalvovalo Maďarsko? Proč Švýcaři navázali svůj silný frank na euro – místo toho, aby jej (jak prosté!) devalvovali? A proč jsme dávno uměle nezdevalvovali českou korunu, když je to dle euroskeptiků tak snadný, levný a všemocný lék na všechny problémy světa? Prostě proto, že to za prvé není tak snadné, a za druhé to vůbec není všelék.

Kdyby Evropa neměla euro, vedli bychom obchodní války, devalvovali vůči sobě navzájem, zaváděli či zvedali cla, omezovali dovozy a podporovali vývozy. Tak jako pokaždé v minulosti…“

Tolik Sedláček.

A já na to: Souhlas. V tomto punktu člen bankovní kasty vcelku realisticky postihnul situaci. Akorát bych to malinko upřesnil. Krize začala V BANKÁCH USA – Sedláčkovo konstatování, že krize začala v USA, je poměrně široké a neurčité. Jádrem této dluhové krize je spekulace, která vyhnala ceny do stratosféry, aby pak spekulovala na jejich pád a nechala splasknout bubliny, gambling na burzách a tvorba virtuálních „hodnot“ doslova z ničeho, pákování cen, finanční balíčky s cedulí AA, které obsahovaly „vatu“.

Druhou příčinou krize je nenažranost velkých kapitálových vlastníků, kteří prosadili již před desetiletími u amerického politického vedení možnost volně přelévat kapitál, know how a práci světem do daňových a nákladových „rájů“.

Třetím kořenem krize je neoliberální ideologie, která se stala univerzálně vládnoucím politickým standardem. Vlády podstrojují velkým kapitálovým vlastníkům v daňové oblasti a v oblasti odvodových povinností, tito vyvádějí prostředky z mateřských zemí, potažmo je jako právnické osoby evidované mimo mateřskou zemi investují do nákupu státních dluhopisů, resp. v předražených „veřejných“ zakázkách k maximalizaci svého zisku a v nákupech majetkové podstaty mateřských států. Nepodílejí se na inovacích v mateřské zemi ke prospěchu celku, nevkládají nabytý kapitál do tržního koloběhu v zemi původu… Nepodílejí se na sanaci ekonomických potíží, nesolidarizují se s ostatními, naopak systémy solidarity coby jisté penězotoky privatizují s aktivní účastí „zasponzorované“ vlády mateřského státu.

Bez ohledu na rostoucí produktivitu jsou vytvořené hodnoty stále nerovnoměrněji distribuovány tak, že jedna část společnosti extrémně rychle bohatne a zadlužuje stát a zbytek obyvatel společnosti. Hodnoty, které by lehce dokázaly uspokojit všechny a ještě by zůstal nadbytek, konzumuje stále menší část společnosti a ostatní jsou tlačeni do pozice života na dluh. Podíl pauperizované části společnosti na nákladech státu, obsluze státního dluhu se přitom zvyšuje, přičemž podíl bohatnoucí části společnosti naopak snižuje. Jde to tak daleko, že pauperizovaná část obyvatel dokonce sanuje náklady privátních investorů, kteří blahobytnějí, ať je krize, anebo konjunktura, a přidělují si královské odměny a zlaté padáky dokonce i v těch případech, kdy poškozují zájmy státu, akcionářů, potažmo pauperizované části jako celku.