Rozvojová pomoc: Jistota pětinásobku

Skupina G7 popsala v komuniké evropskou migrační krizi jako „globální výzvu, která vyžaduje globální odpověď“ ve formě zvýšené pomoci od mezinárodních finančních institucí a donorských zemí. Tím se prohlášení G7 přidalo k řadě předchozích prohlášení a komuniké, které končí výzvou ke zvýšení pomoci zemím, z nichž vycházejí migrační proudy směřující do bohatších zemí. O jakou pomoc se však jedná? Nejedná se pouze o staronovou verzi pomoci chrakterizovanou jako „převod peněz od chudých lidí z bohatých zemí bohatým lidem z chudých zemí“ ?

Mezinárodní rozvojová pomoc rozvojovým zemím byla zahájena hned po pádu kolonialismu, zhruba v šedesátých letech minulého století. Celá akce, ani přes některé pozitivní výjimky, nepřinesla očekávané výsledky a rozvojové země se nepozvedly na vyšší úroveň. Neúspěchy rozvojové pomoci jsou často zneužívány k rasisticky a xenofobně laděným komentářům o neschopnosti, lenosti a případně i nižší inteligenci obyvatelů rozvojových zemí ve srovnání s „námi“.

Jaké byly skutečné příčiny neúspěchu pomoci rozvojovým zemím, trvající více než půl století?

Otázka volby technologie

Šedesátá a sedmdesátá léta minulého století byla rozhodujícími nejen pro další vývoj rozvojových zemí, ale i celé globální společnosti, Západu i Východu. Celá moderní společnost se ocitla na křižovatce, studentské bouře v západních zemích a „Pražské jaro“ roku 1968 byly jen částmi velké mozaiky hledání nových cest.

Jednou ze zásadních otázek doby bylo jakým směrem se má ubírat další vývoj technické společnosti v nejširším slova smyslu. Nešlo jen o čistě ekonomické otázky produktivity a zisku, včetně jeho případné distribuce, ale především o smysl výroby – co vyrábět, k jakému účelu a jakým způsobem.

E. F. Schumacher (Small is beautiful, 1973) nachází východisko v „technologii s lidskou tváří“ , která přizpůsobuje vývoj technologií lidským potřebám a ne naopak. Přizpůsobená technologie (appropriate technology) měla být energeticky nenáročná, ekologická a přizpůsobená místním poměrům a podmínkám, měla využívat místních zdrojů tak, aby se omezila zbytečná doprava a pracovní místa vznikala tam, kde je jich zapotřebí.

Vize budoucí globální společnosti, ovlivněná Shumacherovou ideou přizpůsobené technologie, kterou například v Dánsku formulovali význační vědci a politici té doby, směřovala k menším soběstačným a samosprávným společenským jednotkám. Soběstačnost a lokální samospráva však neměla vést do izolace, právě naopak, měla by vést k co možná nejširší spolupráci, a to jak na národní, evropské i mezinárodní úrovni. Tato vize vycházela z pozic střední třídy, a ne z krajní levice, v Dánsku byly hlavní myšlenky hnutí shrnuty v publikaci „Vzpoura ze středu“ (Oprør fra midten, 1978) a obdobná situace byla i jinde v západním světě.

Je zajímavé, že prof. Milan Zelený vyjadřuje ve své vizi budoucnosti obdobně transformaci ekonomiky do „lokální ekonomiky. Znamená to autonomizaci regionů, lokalit, lokální technologie, lokální výrobu, lokální samosprávu“.

Skutečný vývoj však probíhal naprosto opačným směrem. V průmyslových zemích Západu se naplno rozjel konzumerismus, který přehlušil jakékoli diskuse o změně směru vývoje, v normalizovaném Československu se pomalu rozjížděla místní verze konzumerismu – „gulášový socialismus“ – a o něco později nastupuje k moci neoliberalismus s heslem TINA (There Is No Alternative).

V rozvojových zemích namísto decentralizace, podpory místního podnikání a vývoje společných, energeticky a finančně méně náročných technologií byly místní ekonomiky plně propojeny s vysoce centralizovanými systémy průmyslových zemí a byly řízeny výlučně jejich zájmy, pravidly a normami byznysu. A nebyl to byznys špatný. Za každou korunu, investovanou bohatými zeměmi do hlasitě reklamované „rozvojové pomoci“, se domů do bohatých zemí vracel dle různých odhadů až pětinásobek. (např. Chomsky: World orders, old and new).

Část prostředků byla vynaložena na skutečně rozumné a prospěšné projekty, značná část však šla na drahé a zbytečné projekty, ze kterých měly užitek pouze firmy donorských zemí a mocenské elity rozvojových zemí, které tyto projekty povolovaly – za přiměřené úplatky. Příkladem může být velký komplex na sušení a uskladnění kukuřice v oblasti, kde se kukuřice na zrno nepěstuje, nebo mrazírny ryb bez ryb a podobné projekty. Základní tendencí byl ovšem obchod – mocenské elity chudých zemí výměnou za „dynamizační poplatky“, otevřely své země, respektive jejich nerostné bohatství, nadnárodním korporacím.

Nadnárodní korporace spolu se Světovou bankou, MMF a dalšími podobnými organizacemi vybudovaly složitou síť obchodních vztahů a penězovodů, z nichž nejviditelnější byly ty nejmenší, přinášející „rozvojovou pomoc“, a kde ty největší, odvádějící peníze zpět do bohatých zemí, byly téměř neviditelné.

V tomto vývoji nebylo zapomenuto na místní mocenské elity a oligarchii. Ti, kteří byli ochotni spolupracovat a stát se místními podsprávci globální sítě nadnárodních korporací, obdrželi podíl ze zisků, takže v nejchudší oblasti Země, v subsaharské Africe, je šest z deseti zemí světa s největšími rozdíly v příjmu.

Část rozvojových zemí, především subsaharská Afrika, tak zůstala, stejně jako dříve za kolonialismu, především dodavatelem levných surovin. Pokud tržní mechanismy, včetně korupce místních mocenských elit nestačily k akceptování nejnižšího stupně žebříčku mezinárodního obchodu, byly často použity i daleko drastičtější metody.

Jiné chudé země, například v jihovýchodní Asii, se během globalizace staly hlavními výrobci textilu, obuvi a podobných výrobků, zásobujících západní trhy. Pracovní podmínky jsou nepředstavitelné, mzda pouze na úrovni přežití, zneužívaní dětské práce je běžné….

Vlna migrace po rozpadu kolonialismu

Při rozpadu koloniálních imperií vzniká i první vlna masová migrace do západní Evropy.

Masová migrace byla v některých zemích prezentovaná i jako „pomoc“ chudým zemím v tom smyslu, že si migranti mohli vydělat daleko více v západních zemích než doma, velkou část peněz poslat domů a tím podpořit domácí ekonomiku. Tato představa o „pomoci“ souvisela s tehdy běžným pojetím migrantů, jakožto dočasných „nádeníků“, kteří budou posláni domů, až jich nebude potřeba.

Koloniální mocnosti si v poslední fázi kolonialismu zajišťovaly loajalitu svých nejbližších „domorodých“ pomocníků tím, že jim dávaly státní občanství mateřských zemí. Po rozpadu koloniálních imperií se tito lidé velmi rychle přesunuli do bezpečí mateřských zemí. Země bez kolonií ovšem nemohly připustit ekonomickou výhodu, plynoucí bývalým koloniálním mocnostem z přílivu levné a nenáročné pracovní síly a otevřely své hranice masové migraci z Turecka, Jugoslávie, Pákistánu atd.

První generace migrantů vykonávala především podřadné a špatně placené práce, o které místní obyvatelé neměli zájem. V té době nastával skutečný boom konzumerismu s rostoucí potřebou kvalifikovaných pracovních sil jak v průmyslu, tak i ve službách, takže „místní“ se mohli přesunovat do „lepšího“, a ty horší a méně prestižní práce vykonávali migrantní pracovníci.

Během zhruba dvou generací se situace podstatně změnila. Migranti se nevrátili do svých původních zemí, jejich rodiny přijely za nimi a nové generace se již narodily v západních zemích. Nicméně, jejich pracovní situace je stále obtížnější. Neustálý růst produktivity, automatizace a robotizace redukují podstatně počet pracovních míst, rozpadá se střední třída a společnost se stále více polarizuje. Migranti a jejich potomci jsou většinou tímto vývojem postiženi hůře, než „domorodci“ a jsou přereprezentovaní jak v počtu sociálně vyřazených, tak i v kriminalitě. Je typické, že s růstem negativních aspektů migrace mocenské elity ignorovaly skutečné příčiny problémů a místo toho se soustředily na akce typu pozitivní diskriminace, politické korektnosti a multikulturalismu.

Neřešitelná situace?

Během zhruba půlstoletí po rozpadu koloniálních imperií a čtvrtstoletí po rozpadu východního bloku se postupně vybudoval nesmírně rigidní systém, který určuje pozici každé země v mezinárodní „dělbě práce“. Nejvýše v ekonomickém makrokosmu jsou nejvyspělejší země a nadnárodní korporace, které vlastní nejvyspělejší technologie, předivo patentů, licencí, certifikátů, firemních know-how a které také ovládají globální finanční toky. Poněkud níže jsou různá pomocná uskupení, například montovny, poskytující levnější pracovní sílu střední kvalifikace. Do této kategorie patří i Česko.

V nejnižší kategorii jsou země, které poskytují suroviny, energii a tu nejlevnější pracovní sílu. Přechod z nižší třídy do vyšší je téměř nemožný, o čemž svědčí i česká zkušenost. Po čtvrtstoletí „svobodného“ vývoje se Česko ani o píď nepřiblížilo k Německu a ostatním zemím Západu.

Stejně rigidní je systém i na úrovni osobní. Americký sen svobodné honby za štěstím z rovných výchozích pozic patří již dávno minulosti. Nejhůře postavení jsou občané těch nejchudších, či zbankrotovaných států. Do této kategorie patří i občané států, které byly vystaveny západním „demokratizačním“ invazím. Pouze o něco lépe jsou na tom miliony novodobých otroků pracujících do úmoru v moderních robotárnách zásobující bohaté země textilem, obuví a levnou elektronikou a  přežívajících na mzdě, která je až o dva řády nižší v poměru k západoevropské úrovni.

Ve vývoji  tohoto systému hraje jednu ze stěžejních rolí konzumerismus. Ten ovšem potřebuje ke své existenci stále se zvyšující množství energie a surovin. Během jeho vývoje se ustálil takový poměr rozdělení světových zdrojů surovin a energií, který zajišťoval jedné pětině obyvatel naší planety žijících v bohatých zemích zhruba čtyři pětiny všech světových zdrojů. Masivní nástup globalizace a převádění průmyslu do nízkonákladových zemí rozšířilo konzumerismus západního typu i do chudých zemí, především do jejich rychle rostoucích středních tříd.

Konzumerismus by byl pochopitelně atraktivní i pro velkou většinu chudých obyvatel Země, kteří díky moderní informační technologii a aktivním příkladům jejich vlastních elit vidí názorně pro ně nedostupné opulentní životní styly bohatých. Ovšem k tomu, aby celé lidstvo dosáhlo stejné úrovně spotřeby jako bohaté země, by zeměkoule musela být pětkrát větší.

I kdyby bylo možné použitím nových technologií, nebo rozšířením těžby do Arktidy a jiných hůře dostupných oblastí, podstatně zvýšit objem těžby surovin, je tu však další problém.

Znečištění vzduchu, vod i půdy dosahuje již nyní takových hodnot, že je ohrožena samotná existence lidstva. Klimatické změny, spolu s vyčerpáním dostupných zásob vody, odlesňováním a degradací zemědělské půdy jsou nyní pokládány za jednu z největších a nejakutnějších hrozeb.

Podstatné zvýšení globální výroby tak, aby se rozdíly mezi chudými a bohatými částmi světa poněkud zmírnily, je z těchto důvodů neproveditelné. Zrovna tak by bylo utopií očekávat, že bohaté země dobrovolně sníží svou spotřebu a „podělí se“ o zdroje se zbytkem světa. Občané bohatých zemí považují svou úroveň spotřeby téměř za své „nescizitelné“ lidské právo a pro politiky je nejhorší noční můrou právě pokles růstu spotřeby.

Při pokračování současného trendu je jen otázkou doby, kdy se dají miliony lidí ze zemí poničených válečnými konflikty, klimatickými změnami a politickými i ekonomickými bankroty na pochod směrem k těm, kteří se ještě mají o něco lépe.

Problém je opravdu neřešitelný – zde je ovšem nutno dodat, že v současném ekonomicko-společenském řádu. Ten však přes všechno ujišťování neolibaralistů od doby M. Thacherové, že žádná jiná alternativa neexistuje (TINA), není věčný. Historie nekončí liberálním kapitalismem, jak tvrdil F. Fukuyama. Vývoj pokračuje a bude pokračovat a tím nejsou myšleny kosmetické úpravy stávajícího řádu, nebo náhrada jednoho světového hegemona jiným. Pokud lidstvo neprovede dobrovolně potřebné změny, vedoucí k udržitelnému vývoji globální společnosti, je tu velké nebezpečí, že tyto změny budou provedeny jinou formou a případně i jinými silami.