Situace v Donbasu: Pohled zevnitř

Korespondent Nakanune.ru v předvečer vyhlášení příměří náhodně potkal uprostřed lesů a luk Novorossie dva domobrance, kteří přecházeli hranici s Ukrajinou a znovu se tak přesvědčil o takzvané internacionalizaci antifašistického povstání (internacionalizace je charakteristická i pro ty, kteří bojují na ukrajinské straně). Petrohradský novinář Alexandr Žučkovský a Moskvan Oleg Meľnikov, lídr hnutí „Alternativa“ a také účastník protestů na Bolotnoj ploščadi, jsou veterány obrany vesnice Semjonovka. Té samé, kterou kyjevská junta fakticky srovnala se zemí. V rozhovoru vyprávěli o tom, jak vypadá válka v Donbasu zevnitř. Proč junta bombarduje civilní města, kde nejsou žádní domobranci, a čím se proletářský patriotizmus liší od toho salónního, velkoměstského. Meľnikov na začátku velel skupině, která likvidovala nepřátelské dělostřelecké zaměřovače, a potom řídil výstavbu opevnění okolo Semjonovky. Žukovský kromě své účasti při obraně vesnice řídil přesun ruských dobrovolníků do Novorossie.

Otázka: Řekněte, jak to vypadá v oblasti konfliktu? Všichni si stěžují na nedostatek těžkých zbraní. Jak moc je to palčivý problém? V Čečensku se dokázali bojovníci i bez těžké výzbroje bránit roky.

Oleg Meľnikov: Počkej, oni nebojovali sami. Měli arabské žoldnéře, letadla a tanky, měli těžké zbraně. Zbraní tam zůstalo až dost. Existuje jednoduchá možnost, jak vyrovnat šance, bez nutnosti příchodu a použití vojska. Ty tanky ukrajinské armády, kterých jsme se zmocnili, nejsou příliš účinné. Je velmi jednoduché je zničit ze vzduchu. Pokud by vznikla bezletová zóna, šance by se vyrovnaly.

Alexandr Žučkovský: Zapomínáš na dělostřeleckou výzbroj, které mají desetkrát více.

Oleg Meľnikov: Ano, mají. Ale město již tak nedobydou. Každý vojenský odborník ti řekne, že pro dobytí města je potřebné mít převahu v živé síle. Na tisíc našich lidí potřebují deset tisíc těch svých. Ukrajinská armáda tolik vojáků prostě nemá.

Otázka: A jak dlouho vydržíte v obklíčení?

Alexandr Žučkovský: Donekonečna. Pokud nebude obklíčení totální, je možné se udržet. I když, pokud by odjelo veškeré obyvatelstvo, bylo by to těžké. Začali by prostě bombardovat všechno plošně.

Oleg Meľnikov: Problém je v tom, že ani jeden tank nemůže vjet do města. My ho spálíme. Tank váží 50 tun. Nepohyblivý ničím z cesty neodstraníš a vedle něho neprojedeš. Stane se překážkou pro všechny, kteří jdou za ním.

Otázka: Takže to vypadá, že ta liberální kritika Strelkova, že drží obyvatelstvo jako rukojmí, je v něčem pravdivá? Je to tedy tak?

Oleg Meľnikov: To je ukrajinská propaganda! Lidé odejít nechtějí. Pokud by odtamtud odešli lidé, zjednodušilo by to úkol ukrajinské armádě i Strelkovovi. On teď nemůže vést válku v ulicích města. Nemůže vést válku z městských ulic. Nemůže vystavit civilní obyvatelstvo palbě a minám tím, že by zřídil palebné pozice ve městě. Nemůže postupovat tak, jako to dělají v pásmu Gazy, když střílejí rakety z obydlených čtvrtí, a izraelské letectvo potom tyto čtvrti zpracovává. Ten člověk má své principy. Všechny palebné pozice se nacházejí mimo město speciálně kvůli tomu, aby to nevyprovokovalo palbu na civilisty.

Otázka: Tak proč tedy před týdnem, v pátek, bombardovali Červonopartizansk? Proč?

Oleg Meľnikov: Bohužel nevím nic o této konkrétní epizodě, ale ukrajinská armáda má celý poslední týden za úkol bombardovat obytný sektor, a ne opevnění povstalců. Úkolem je vyvolat masový útěk a vyvolat nespokojenost s domobranou. Působí to ale tak, že se lidé naopak ještě více rozzlobí, když vidí, jak hynou jejich blízcí. Měli jsme tam člověka, jehož ženu zastřelila Nacigarda. On se potom dlouho nerozmýšlel, vzal do ruky odstřelovačskou pušku Dragunova (SVD pušku) a šel na lov Nacigardy. Takový smělý chlapík! Bylo mu asi 55 let. Přijali ho do domobrany bez rozmýšlení. V podstatě do domobrany přicházejí absolutně rozdílní lidé. Jednou přišel chlapec asi devatenáctiletý. Zeptali jsme se ho, proč přišel a on jednoduše odpověděl: „Bránit svou vlast.“ Nikdo ho speciálně nenaočkoval, učí se někde na průmyslovce.

Alexandr Žučkovský: Když v Moskvě nebo v Petrohradu posloucháš řeči o Vlasti, je to prostě směšné. Když to slyšíš od obyčejných lidí, tak to zní opravdově. Vždyť oni nemají v politice žádné zkušenosti.

Oleg Meľnikov: Saška to určitě poví lépe, o tom sedmnáctiletém chlapci… Jak nás převezl Saško, pověz o tom.

Alexandr Žučkovský: Chlapec přišel na barikády do luhanské domobrany a řekl, že si zapomněl doklady a že je mu 22 let. Přijeli jsme do Slavjanska a najednou přiběhli rodiče a řekli nám, že je mu jenom 17. Naletěli jsme mu.

Oleg Meľnikov: Dokonce mu závidím. Chlapík!

Alexandr Žučkovský: Opravdu, chlapík! Na úrovni ostatních bojovníků.

Otázka: Ale nakonec tam nezůstal, aby bojoval?

Oleg Meľnikov: Samozřejmě, že ne. Vždyť mu bylo 17 let!

Otázka: Řekněte, existuje v Novorossii nějaké jednotné řídící centrum, alespoň vojenské? Nebo si všichni polní velitelé hrají pouze na svém písečku?

Oleg Meľnikov: Existuje společná idea – vybudování nového státu, vybudování demokratického státu, svobodného státu. Je to tam poněkud decentralizované, což je důsledek toho, že ve válečné situaci je velice těžké něco koordinovat. Existují jacísi vojenští lídři, ale formálně nemohu říci, že by mezi nimi existoval nějaký systém podřízenosti. Prostě existuje jedna cesta, po které jdou všichni. Je tam hodně lidí z Charkova a Dněpropetrovska, kteří nemohou začít s bojem ve svém městě a ti, stejně jako kdysi Polsko a Československo, formují své oddíly odporu v jiných sousedních zemích.

Otázka: Uveďte to konkrétně na příkladu nějaké vojenské situace, jednotný štáb existuje. Kdo rozhoduje o tom, kam půjde který útvar?

Alexandr Žučkovský: Neexistuje a existovat nebude. Strelkov je něco jako hlavní velitel, ministr obrany. On ale nemůže opustit Slavjansk a plní svou funkci jako obránce Slavjanska, proto nemůže fyzicky vykonávat funkci ministra obrany.

Otázka: Společné zásobovací základny také nemáte? Něco, kam byste přišli, doplnili zásoby a šli dál plnit své úkoly?

Alexandr Žučkovský: A kam bychom je asi tak umístili?

Oleg Meľnikov: Je to jak plus, tak i mínus. Není možné zlikvidovat jednoho člověka, aby se vzdali všichni. Na jedné straně probíhá „válka tisíce drobných ran“. Kdy můžeš bojovat přímo a po nějaké době bez zvláštního hazardu obrátit situaci. Což se i děje, jak mi to tak připadá. A na druhé straně se tři oddíly po tři sta lidech mohou mezi sebou domluvit a všem oddílům na území daných dvou subjektů, kde je třicet, dvacet velitelů… Mohou se domluvit na nějakém plánu, i když je to někdy při nějaké konkrétní operaci složitější a je velmi těžké to utajit. Všichni se navzájem znají a bohužel se každý plán brzy roznese. Proto jsou domobranci nuceni se bránit, útočit a znovu se bránit i ustupovat.

Otázka: Nebylo by dobré převzít Kyjev?

Alexandr Žučkovský: Snem všech salónních válečníků je vyslat do Kyjeva diverzní skupinu, která by vše ukončila.

Oleg Meľnikov: V podstatě o tom všichni mluví a v Novorossii to prostě létá ve vzduchu. Všichni myslí na to, že když je celá ukrajinská armáda u nás, bylo by dobré ji obejít. Nikdo přece nechrání parlament apod.

Otázka: Proč se tedy něco nepodnikne?

Alexandr Žučkovský: Nemáme profesionály. Základ domobranců tvoří buď obyčejní pracující, nebo bývalí vojáci, kteří se naposledy boje účastnili již dávno, například v Afghánistánu. Profesionálů, kteří by mohli provést diverzní akci, je málo a všichni jsou zde příliš zaměstnaní.

Oleg Meľnikov: Měli jsme nápad rozbombardovat nebo zničit letiště Izjuma, odkud vylétají všechna „čistící“ bojová ukrajinská letadla.

Alexandr Žučkovský: Na internetu naši „poradci“ od nás stále vyžadují, abychom prováděli místně směřované útoky. Oni nechápou, že když odněkud vezmeme lidi, tak oslabíme své pozice a zjednodušíme tím útok na nás. Nemáme dost sil, abychom byli všude. Všichni jsou v Gorlovce a ve Slavjansku, v Mariuopoli, který jsme již jen tak mimochodem opustili.

Otázka: V Mariupoli již vše skončilo?

Alexandr Žučkovský: Ano. Vyžehlili to tam dělostřelectvem a potom tam pustili trestní oddíly a po částech vyčistili město. Ta taktika se jim v Mariuopoli, který byl navíc slabší, osvědčila.

Otázka: Tam bylo v posádce pouze 50 lidí?

Alexandr Žučkovský: Ano. Nestálo to za řeč.

Oleg Meľnikov: Mariupol je ještě ke všemu dost vzdálená. Vláda v Kyjevě se po získání Mariupole fakticky vzdala Doněcka a Luhanska. Umístili v Mariupoli například dočasnou vládu. Jak se mi zdá, tak se fakticky připravují k tomu, že ztratí celý region, kde se nachází DLR a LLR.

Otázka: Není vám líto ukrajinských vojáků, když je zabíjíte?

Oleg Meľnikov: Nenávist k nepříteli necítím, opravdu. Lituji ukrajinské vojáky. Lituji celého národa, který byl donucen vést bratrovražednou válku. Mnozí ji přece nechtějí. Je to válka, kterou nikdo nepotřebuje. Pokud budeš chvíli mluvit s nějakým domobrancem, tak ti řekne: „Vždyť jsme vždy spolu tak dobře vycházeli.“

Alexandr Žučkovský: Ale napětí narůstá na všech stranách, Olegu.

Oleg Meľnikov: Ano, ukrajinští vojáci jsou si sebou čím dál tím míň jistí a čím více jsou nejistí, tím krutěji se chovají. Je to opravdu hrozné.

Alexandr Žučkovský: Nejvíce řádí Nacigarda. To ona je tím destabilizujícím faktorem. Vede to až k tomu, že Pravý sektor postřílel nacigardisty. Nejsou jednotní. Existují tam tři struktury: pravoseci, nacigardisti a armáda. Kdyby to tak nebylo, bylo by nám velice těžko. A tak jsou síly skoro vyrovnané – oni mají množství a my kvalitu.

Otázka: A kdo je nejvíce zastoupen mezi dobrovolníky?

Oleg Meľnikov: Nejvíce je tam místních lidí, kteří zcela určitě nejsou nakaženi ideologicky. Prostě se jim nelíbí, když zabíjejí je i jejich blízké. Ze 70 % je zastoupeno místní obyvatelstvo a z 20 % lidé z jiných částí Ukrajiny. Zbytek jsou dobrovolníci z celého světa.

Otázka: Nedávno jsem v táboře dobrovolníků slyšel historku o tom, že tam přišel bojovat i Číňan.

Oleg Meľnikov: Tady v Novorossii je možné všechno.

Alexandr Žučkovský: Ten tok z Ruska a Běloruska neustále sílí. V závislosti na nových událostech, ke kterým dochází. Každá trestná akce motivuje více a více lidí. Dva kulminační body tohoto toku byly: tragédie v Oděse a Strelkovova výzva. Teď ten tok prostě pomalu ale jistě narůstá. Víme to přímo my sami, píšou nám a prosí nás, abychom je převezli.

Otázka: A profesionálové také přijíždějí?

Alexandr Žučkovský: Málo. Hrubě řečeno – na padesát lidí je jeden profesionál.

Oleg Meľnikov: Profesionálem se rozumí člověk, který někdy byl na válečném poli: Čečensko nebo Afghánistán. Přičemž ze tří, kteří napíšou, potom přijíždí jeden.

Otázka: Mizí při přejezdu?

Oleg Meľnikov: Ne, přecházejí všichni, co přijedou. Zpravidla je hlavním problémem koupit lístek do Rostova. Pokud člověk dojede do Rostova, tak se přes hranici dostane.

Otázka: O přechodu dobrovolníků se šíří různé fámy, jakože přecházejí pěšky po nocích a v lesích Novorossie, že hlídkují oddíly nacigardistů a Pravého sektoru a střílí všechny, kteří zkoušejí přejít hranici.

Alexandr Žučkovský: To jsou všechno báje… Za půldruhého měsíce jsme převedli v průměru jednoho až tři lidi denně. Všichni dorazili. Potom mě píšou, do jakého oddílu byli zařazeni, u jakého jsou útvaru. Nikdo tam nikoho nepodříznul, nezabil. Prostě mě teď vyprávíš zprávičky z „Vkontaktě“, které píše „kapslokom“ s velkým počtem vykřičníků.

Oleg Meľnikov: Nikdy jsem nikoho nepotkal. Podle mě se sami bojí v noci vystrčit nos (pozn. Nakanune.ru  – Ukrajinci).

Alexandr Žučkovský: Někde dochází k potyčkám, ale myslím si, že ukrajinská propaganda sama generuje takové mýty, aby odradila lidi.

Oleg Meľnikov: Počkej, my také nemusíme vědět všechno, Saško. Je například hloupé lhát, že nedochází k rabování, i když jsme osobně žádné neviděli. To podle mě existuje v každé válce.

Otázka: Dva takové zastřelili a tím jakoby byl problém vyřešený?

Oleg Meľnikov: Potom, co je zastřelili, si myslím, že podobných týpků moc nezbylo. Zatím nemáme vybudovaný státní systém, ale to je pouze přechodné období.

Zdroj: Nakanune.ru

Překlad: Irena