Školství k ničemu

V dnešní bouřlivé době, kdy se rodiče rozčilují, že jejich neočkované děti nemohou chodit do školy, a pro školní mládež se nemožnost školní docházky stává tím nehorším trestem, alespoň podle ministerstva školství, bych se rád podělil s druhými o své celoživotní zkušenosti ze školství.

Absolvoval celkem asi více jak 25 let ve školských zařízeních. Napřed jsem studoval dálkově zvláštní školu, kde byla matka učitelka. Poté jsem docházel do mateřské, základní, střední, učňovské a vysoké školy. Též jsem několik let před důchodem strávil tři roky postgraduálním studiem. Mimo to studuji každý den sám, a to zcela samostatně. Je to součást mého nanicovatého života. Uchyluji se ke studiu, abych nemusel komunikovat s hlupáky, kteří zcela zamořili rodinný i občanský prostor. Jsem pro ně hlupák. Sám o sobě to ovšem vím také. Proto se stále učím učit.

Vzal jsem si k srdci Leninova slova: „Učit se, učit se, učit se!“ Též mne udivil soudruh Stalin, který prý denně přečetl asi 300 stran textu. A ten blbý rozhodně nebyl, neboť jinak by na něj všichni ti zločinci, kapitalisté, buržoazie a demokraté a jiná pakáž tolik nenadávali.

Dokud jsem nezačal studovat na vysoké škole, tak jsem měl značné potíže s nižšími články školství. Nuda, kterou jsem strávil zejména na základní a střední škole, byla skutečně k nevydržení. Teprve až po absolvování těchto trudných let jsem zjistil, že hlavním účelem těchto stupňů školství je učinit z dětí a mládeže povolné blbce.

Poslouchat nezáživné výklady, opisovat látku z tabule do sešitů, být vystaven posměchu spolužáků a učitelek při trapném postáváni při zkoušení před tabulí, tahat se těžkými brašnami učebnic, smolit domácí úkoly, zatímco venku bylo hezky, toto všechno a jiné může imponovat jenom indolentním pitomcům.

To hlavní, co mne na základním a středním školství nenaučili, bylo – chtít a učit se sám. Musel jsem se to naučit sám pár dní před maturitou, kdy jsem rychle pošel celou středoškolskou látku za čtyři roky během několika hodin. Nenechat se učit od jiných, ale učit se sám, bylo nepřímým a nechtěným důsledkem stupidního školství, které jsem musel absolvovat. Je tomu dnes snad jinak? Vždyť demokracie a její ekonomika jsou přímo závislé na dělání blbců z lidí.

Když jsem se dostal na vysokou školu, a to protekcí, protože jsem nebyl politicky nijak poslušný a spolehlivý, tak všechny problémy ustaly. Přednášky jsem příliš nenavštěvoval. Věnoval jsem se raději sportu. Když nastalo zkouškové období, studoval jsem sám ze skript, zkoušky jsem dělal před termíny a bral jsem stipendium. Žil jsem si skvěle. Nutno dodat, že tenkrát na vysoké škole nebyli všichni vyučující tací pitomci jako na základním a středním stupni mého vzdělávání.

Nesamostatní rodiče si udělali ze školství odkladiště pro své nesamostatné a neschopné ratolesti. Školství se jim má postarat o děti, zatímco oni jsou v nanicovatém zaměstnání. Naše generace, kromě zvlášť hloupých šplhen, školu nenáviděla. Dnešní mládež, jak se zdá, ji má naopak ráda. Asi jí dělá dobře, když z ní dělají blbce, když si může dělat legraci z učitelů, kteří je nesmí jako za nás fackovat, nebo když si může mezi sebou přeprodávat drogy, případně řešit změny svého nanicovatého pohlaví.

Tyhle lockdowny by mělo Sdružení rodičů a přátel školy vítat. Je to šance, jak se mohou děti naučit učit samy. A pokud k tomu nejsou, stejně dopadnou špatně. Děti jsou přece rodičům pouze státem zapůjčené k výživě a zaopatřování, tak proč si s tímto majetkem státu dělat přílišné starosti? Stát si s rodiči také žádné starosti nedělá.

Všechny životní náklady na zaopatřování dětí, a také všechny následky mediální demoralizace a pouliční drogové kriminality přičítá stát na vrub rodičů. Je to prý jejich chyba, když jejich dětem někdo podstrčí trávu, perník nebo koks. Tak proč se uboze trápit se státem, který je pouze majetkem vykořisťovatelské třídy? A proč tak zoufale lpět na vykořisťování?

Školství je k ničemu, jenom vytváří z člověka ničemu, a vytváří ničemnou společnost. Pochybujete o tom?