K podivnému výročí, narozeninám státu, který vydržel dvacet let a který nebyl zhruba polovinou svých obyvatel chtěn a milován, bývá zvykem udělovat ceny a metály. Zvykli jsme si, že presidenti, kteří jako nástupci monarchů vyznamenance vybírají, málo hledí na obecné mínění a vyznamenávají osoby sobě blízké, buď názory, nebo politickou afiliací.
Trapné bývá, když vyznamenaní se pokoušejí tento fakt zastřít a předstírat, že byli vyznamenáni za své skutečné zásluhy. Tak letos Eva Zaoralová, funkcionářka karlovarského filmového festivalu: Já to beru, že to, co dělám, dělám jako svého koníčka a ještě jsem za to placená. Ale nečekala bych, že to pro někoho znamená nějakou opravdovou zásluhu,
řekla Zaoralová Mladé frontě.
A nebude ten metál spíš za to, paní Zaoralová, jak příkladně s panem Bartoškou pokaždé lezete na festivalu Klausovi do zadku?
Někdy se za svého presidenta stydím méně, jindy více. Dnešek patřil bezesporu do té druhé kategorie.
Převzato ze Slepecké hole
