Vyvážená politika Ruska v Zakavkazsku a perspektiva Ázerbájdžánu

Vjačeslav Michajlov

Červen 27, 2014

Ázerbájdžán přitahuje pozornost USA, EU i RF. Nejméně ukáznění z nich jsou Američané. K nim se Ázerbájdžánci chovají obezřetně a na oplátku jsou jim neustále opakovány fráze o porušování lidských práv a o politických vězních. Nedávno americký velvyslanec v Baku kritizoval místní správy a především poukazoval na nejednotnost ve vedení republiky. Měl pravdu, ázerbájdžánští vedoucí pracovníci jsou z jedné části orientovaní na Západ a druhá část vidí budoucnost republiky v upevnění vztahů s Ruskem ve všech směrech.

Američané nemají pro Ázerbájdžán, krom mravoučných frází, v podstatě nic. Jejich plány pro Jižní Kavkaz jsou především protiruské. Podle nich by měl být tento stát se svými sousedy na severu i na jihu v trvalém napětí. Spojenectví s EU je podmíněno ropným a plynovým bohatstvím země, které ovládají nadnárodní společnosti vázané na Evropu. Do Ruska a Íránu jde malá část ropy a plynu. S Íránem je spolupráce nepatrná, Ázerbájdžán dodává plyn do jeho severních provincií a Írán na oplátku poskytuje plyn Nachičevanské autonomní republice. Evropa potřebuje kaspickou ropu a plyn, jedná s Ázerbájdžánem o jeho integraci do západních uskupení, ale tyto rozhovory  jsou jen nezávaznou diplomatickou ekvilibristikou.

Američané tvrdí, že ani ropa ani plyn Ázerbájdžánu je nezajímají. Evropané by rádi viděli obejití ruské energetické cesty ze Střední Asie a Zakavkazska do starého světa. Brusel se snaží hrát na strunu proevropských nálad ázerbájdžánské elity. Tato republika může uspokojit jen malou část evropské spotřeby plynu. Britské Financial Times oznámily v lednu tohoto roku velký objem investic do projektu Šah – Deniz-2 (přibližně 45 miliard USD) a dospěly k závěru, že ázerbájdžánským plynem je pokryto jen 2 % evropských potřeb. Hlavními odběrateli kaspické ropy z ázerbájdžánského šelfu mají být Turecko a Izrael, pro Evropu je význam mizivý.

V porovnání s americkou a evropskou ropnou politikou jsou ruské přístupy k Ázerbájdžánu promyšlenější. Ve vzduchu stále visí záležitost Karabachu a v Baku jsou proto k Rusku obezřetní. Nedůvěra zesílila po referendu na Krymu. Toho využívají hlavně kruhy orientované na Západ. Vedou tajná jednání s Evropou o způsobech ochrany Ázerbájdžánu, jehož část elit se cítí ohrožena údajnou totální ruskou podporou Arménie. Ta je totiž v této republice považována za nepřítele č. 1. Je to podporováno i tím, že Arménie je s Ruskem ve společném systému kolektivní bezpečnosti a že je v této zemi ruská vojenská základna. Velký balík hospodářských dohod je těžké předpokládat. Přitom se Moskva všemožně snaží nebudovat vztahy s Arménií tak, aby škodily Ázerbájdžánu. Konfrontace mezi těmito dvěma zakavkazskými státy neumožňuje nalezení vzájemných kompromisů. Konflikt v Karabachu nemá vojenské řešení a politické řešení je v dohledné době krajně obtížné. Všechnot to brání vytvoření férových vztahů mezi Moskvou, Jerevanem a Baku, o které se Moskva snaží. Západ spolu se svými kavkazskými agenty vytrvale v Jerevanu i v Baku podněcují protiruské nálady. Využívají k tomu i dodávky vojenské techniky Ruskem oběma zemím. (1)

Rusko nemá klíč k řešení nepřátelství mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ale je možno na něco poukázat. Vytvoření Eurasijské hospodářské unie (EAES) přináší nové možnosti. Dnes se jeví vstup Ázerbájdžánu do tohoto bloku jako těžko myslitelný. Má těsné obchodní svazkdy se západními partnery a pokročilé propojení s Tureckem. Rusko nebuduje vztahy s Arménií k jeho škodě, a to ani vztahy k jeho zahraniční politice.

Před návštěvou ministra zahraničí RF Lavrova v Baku byla z ázerbájdžánských vládních kruhů signalizována neochota vstoupit do EAES. Je to zřejmě daň zahraniční politice republiky, uklidňující gesto Baku směrem k Západu. Několik dní před Lavrovem se obtěžoval navštívit Baku Barroso.

Ázerbájdžánská vláda nemůže zcela ignorovat mínění svých občanů ohledně vytvoření těsnějších vztahů s Ruskem. Eurasijskou integraci podporuje mezi 35 a 45 procenty obyvatel. Především na Rusko je orientována jejich pracovní migrace. Ruské orgány Federální migrační služby registrují 360 tisíc Ázerbájdžánců, avšak ve skutečnosti se odhaduje jejich počet na asi 2 miliony. EAES  zaručuje volný pohyb pracovníků, takže by členství obyvatelům Ázerbájdžánu pomohlo.

Velké možnosti rozvoje by byly i při kooperaci státních i soukromých hospodářských subjektů. Rovnováhu v zahraničním obchodě udržuje hlavně export ropy a plynu. Vláda má plán přestat obchodovat se zeměmi SNS se surovinami. Naopak v obchodě s EU převažuje vývoz ropy. Obchod se SNS je racionálnější a perspektivně poslouží rozvoji ekonomiky. Mezi zeměmi SNS je hlavním obchodním partnerem Rusko (2/3 obratu z celku SNS). Devadesát procent ruského exportu jsou vysoce zpracované výrobky. Mezi Ázerbájdžánem a Kazachstánem je z celkového obratu se zeměmi SNS 9,5 %. Členství ve skupině EAES by poskytlo Ázerbájdžánu další možnosti odbytu vlastní produkce, ještě kromě surovin. Západ by přitom nebyl nijak omezován.

Nepřicházely by v úvahu jen čistě hospodářské výhody. Pokud by do EAES vstoupila i Arménie i Ázerbájdžán, nastaly by předpoklady pro urovnání karabašského konfliktu a vzájemné vztahy by se mohly dostat na novou lepší úroveň.

Převzato z Fondsk.ru

***

Itálie přislíbila usnadnit realizaci plynovodu Južnyj potok v Evropě

Červen 30, 2014

Řím považuje Južnyj potok pro Evropu za strategický a chystá se v době svého předsednictví EU (pozn: 2. pololetí 2014) jeho realizaci usnadnit. Oznámil to Sandro Guogi, státní tajemník Rady ministrů Itálie, který má na starosti evropskou politiku. Řekl: „Pro Itálii byl a zůstává Južnyj potok nejdůležitějším projektem a na jeho realizaci jsme mimořádně vázáni, především proto, že je to jeden z projektů, který odpovídá zadání diverzifikovat tranzitní trasy.“

Dodal k tomu: „Vycházíme z toho, že pro upevnění evropského energetického trhu je nanejvýš nutné zajistit diverzifikaci infrastruktury, což přivede různé dodavatele. To musí být stejné pro všechny.“

Eurokomisař pro energetiku Ettinger před časem pohrozil zemím, které by Južnyj potok podpořily v jeho současné formě. Řekl, že jeho budování musí být pozastaveno do doby, než bude plně odpovídat normám EU. Stálý zástupce Ruska v EU Čižov upozornil, že nejsou žádné důkazy o tom, že plynovod Južnyj potok  neodpovídá právu EU. To si myslí jen EU.

Ve vládách Srbska a Bulharska se kolem Južného potoka rozpoutaly otevřené spory. Pod tlakem Západu, představovaného McCainem, informovali v Sofii a Bělehradě o zmrazení projektu, ale jiní členové vlád o něco později dementovali informaci kolegů.

Převzato z Politobzor.net

***

Tajné protokoly NATO nefungují

Ljubov Ljulko

Červen 30, 2014

Tajné dokumenty NATO nařizují svým členům přijmout do aliance Gruzii a Ukrajinu. Přesto se tomu někteří členové úporně brání.  Minulou středu bylo v Bruselu jednání ministrů zahraničních věcí k přijetí obou zemí na zářijové schůzce ve Walesu. Rasmussen zde ministrům oznámil: „Dovolte mi vnést jasno: Dveře do NATO zůstanou otevřené, žádná třetí země nemá právo veta na rozšíření aliance.“

Rozšíření se má týkat Gruzie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny  a Makedonie. Veto nemohou uplatnit třetí země, ale jen členové NATO a těch je asi polovina. Po poradě ve štábu NATO dal ministr zahraničí USA Rusku ultimátum. Oznámil, že EU uvalí nové sankce v určitém termínu, pokud „pan Putin neučiní závažné kroky proti eskalaci konfliktu.“ To, že se nátlak dostal až na úroveň NATO je poslední pokus Američanů ukáznit neposlušné Evropany.

Každá země, která vstupuje do NATO podepisuje tajný protokol a v něm závazek, že bude respektovat euroatlantickou volbu i v případě, že bude vlastní obyvatelstvo proti.

Marshallův plán po druhé světové válce byl způsob jak si koupit Evropu. Existovaly tajné fondy, jejichž prostředky sloužily k manipulaci předvolebních kampaní v Evropě, zejména v Itálii a ve Francii. Následně byla v Evropě vytvořena silná proamerická lobby. Evropské země jsou v NATO připoutány pevnými závazky. V devadesátých letech sem vstupovaly nové země, které rovněž podepisovaly v protokolech to, že budou své obyvatele směřovat k transatlantickým hodnotám, bez ohledu na případné protesty.

Protokoly obsahovaly i další podmínky. Ty zabraňují národním vládám evropských zemí odolávat nátlaku USA. Avšak chaos, který je na Ukrajině, budí v mnoha zemích stále větší opozici vůči americkému rozpínání se v Evropě. Evropa nechce mít ve svém středu něco takového, co je v Sýrii.

Valasek a Wilson (CNN) míní, že proces rozšiřování NATO se nyní zkomplikoval. Již odvážnější Rusko se bude teritoriální expanzi aliance zuřivě bránit. Stoupla cena rozšíření, ale i nerozšíření. Moskva se bude rozhodovat s vědomím, že její politika vůči sousedům, kteří se chtějí připojit k NATO, funguje.

CNN vyjadřuje smutek: „Bohužel někteří důležití členové organizace ještě nevěří výhodnosti rozšíření aliance. Francouzská vláda si nemyslí, že je nyní vhodná doba pro přijetí Gruzie, rovněž Německo vystupuje proti.“ Podle jednoho z aliančních diplomatů je NATO rozštěpená v poměru 50 na 50. Pro připojení Gruzie jsou pobaltské státy a některé východoevropské země.

Připojení Ukrajiny a Moldávie zatím nebude projednáváno. Bude vytvořen trustový fond „pro podporu rozvoje příležitostí ukrajinské armády v oblasti velení a dohledu, kybernetické bezpečnosti, týlového zajištění a také budou podporováni propuštění vojáci při přizpůsobení se civilu“ a sdružení vojenských a civilních expertů k podpoře aliance. K tomu slouží budova ukrajinské bezpečnostní služby v Kyjevě, kde v posledním patře pracují americké tajné služby. Rumunsko se zavázalo nasadit svou policii k potlačení případných demonstrací v Moldávii, pokud by k nim došlo po podpisu asociace s EU.

Kissinger se vyjádřil, že „démonizování Putina ze strany Západu není politika. Je to snaha ospravedlnit se za to, že to politika není“.

Taktika nátlaku na evropské partnery prostřednictvím NATO dokládá, že euroatlantická aliance není tím, čím byla v devadesátých létech, kdy nebyly hospodářské problémy a projevovala se euforie z vítězství ve studené válce. Dnes se ukazuje, že globalizace vedená Západem vtáhla Rusko do světového hospodářského systému, čímž se země zabezpečila před sankcemi a dalšími způsoby ovlivňování.

Převzato z Pravda.ru

***

Dokument OSN: bojovníci Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) verbují do svých řad děti

Osmileté děti se podrobují vojenské přípravě a dostávají mzdu 200 USD

Oleg Zelenin (OSN)

Červenec 2, 2014

Skutečnost je zaznamenána v každoročním dokumentu OSN o dětech v ozbrojených konfliktech. V listině je uvedeno: Podle existujících svědectví skupina ISIL využívala pro vojenské akce děti sotva osmileté. Jak lze vidět, jsou děti bojující v jejích řadách na stejné úrovni jako dospělí. Dostávají peněžní obnos 35 tisíc syrských liber a procházejí vojenskou i ideologickou přípravou pro bojovníky džihádu.

Podle dokumentu OSN verbují v Sýrii děti i mnohé jiné ozbrojené skupiny, včetně těch, které jsou napojeny na Svobodnou syrskou armádu a kurdské Oddíly lidové sebeobrany. Přitom Syrská osvobozenecká armáda dětem vyplácí mnohem menší částky než ISIL, 4000 až 8000 syrských liber (25 až 50 USD).

Pan Ki-mun považuje s ohledem na děti Sýrii za jedno z nejnebezpečnějších míst světa. Na počátku konfliktu v roce 2011 zahynulo podle OSN přes 10 tisíc dětí a loni tento počet ještě vzrostl. Děti nejčastěji umíraly v důsledku chaotických dělostřeleckých a minometných ostřelování obydlených míst, útoků ze použití těžké vojenské techniky a teroristických akcí. Děti jsou unášeny také kvůli výkupnému, je na nich pácháno sexuální zneužívání a násilí, jak ze strany bojovníků, tak vládních vojáků. (podle OSN)

OSN je rovněž znepokojena situací v dodržování práv dětí ve Středoafrické republice a v Jižním Súdánu. V roce 2013 byla lidská práva hrubě porušována ve 23 konfliktech, z nich 17 je projednáváno v Radě bezpečnosti. Porušování mají na svědomí nejen přímí účastníci konfliktů, ale i další strany. Příkladně v Jemenu, kde při náletech amerických bezpilotníků hynou civilisté, včetně dětí. K poslednímu došlo 9. června v provincii Al-Jawf.

Převzato z news.mail.ru

***

Čtvrt století – k ničemu

Červenec 2, 2014

Za dvacet zbytečných let se miliony obyvatel bývalé Ukrajinské SSR nepohnuly nikam. Není nic, ani úspěchy, ani rozvoj. Pouze totální degradace – rozpad a jeho zákonitý důsledek – státní převrat spolu s občanskou válkou, kterou oficiální osoby stydlivě nazývají protiteroristickou operací.

Kolektivní křeče už trvají skoro 6 měsíců a vyvolávají mravní i psychickou únavu. Nenápadné dvacet let trvající zahnívání mnohamilionového organismu se dostalo do fáze agonie, provázené otevírajícími se krvavými vředy, rozpadem odumřelých tkání a masovým paranoidním blouzněním. Je mimořádně těžké vidět a prožívat je.

Vlivem ukrajinských medií je v zemi atmosféra masové psychózy. Neustálá řada každodenních „pětiminutovek nenávisti“ vyvolala v části ukrajinské společnosti obraz „hrozného nepřítele“. Mezi sebou se ujišťují, že oni nejsou „moskali“. Současné chování Ukrajinců (rozzuřené výkřiky, poskakování) připomíná spíš některé africké národy, u nichž se tak odhánějí zlí duchové. Slovo moskal je dnes na Ukrajině vyjádřením a ztělesněním zla.

Ukrajina žije nyní mezi podivnými totemy a exotickými tabu. Způsobil to majdan a „ruské jaro“ na jihovýchodě. Kyjevem kontrolované obyvatelstvo získalo primitivní, ale lehko srozumitelný totemově tabuizovaný smysl života. Namísto boje s Janukovyčem podstrčili lidem „boj s teroristy“, „separatisty“, „barevnými“,  „vaťáky“ a Putinem. Ve jménu svaté války musejí všichni strpět skutečnou oligarchickou kliku a pro udržení její vlády posílat na smrt své blízké.

Značná část Ukrajinců už nedokáže kriticky a logicky uvažovat. Televize vytrvale manipuluje a lže. Barikády s lahvemi jsou už minulostí. Měřítkem se stává AK-74. Avantgarda ukrajinského lidu chodí s kalašnikovy na krku. Na Ukrajině je nyní násilná smrt stejně obvyklá jako chudoba a zmar. A je to považováno za svobodu.

Ukrajina je taková Afrika postsovětského prostoru. Stejně jako tam tu podivní lidé pro cosi vraždí své krajany ve jménu „velkých idejí“. Místní vládci – šamani – slibují lidem po masakrech ráj. Stejně jako tam, i zde bílí páni z USA a Evropy velmi efektivně organizují masakry. Kyjevská elita, která svou neschopnost silně cítí, se změnila v nomenklaturní ocásek západních zastupitelstev. Na pozadí toho pokračuje totální rozvracení všeho dosud nerozvráceného. Ukrajinští oligarchové a úředníci si již osvojili byznys založený na krvi.

V souhrnu lze říci, že přímo po majdanu se Ukrajina s voláním „Sláva Ukrajině“, „Sláva hrdinům“ propadla do černé, divoké, bědné, barbarské díry některé ze zaostalých zemí Afriky.

Námět: Stan

Převzato z Politikus.ru