Svět ruskýma očima 252

Je možná jednotná měna v rámci Eurasijské hospodářské unie?

Taťjana Valovaja

Červen 6, 2014

Ministryně pro integraci a makroekonomiku Eurasijské hospodářské unie (EAES) zhodnotila možnost vytvoření společného měnového systému tohoto uskupení tak, že měnová unie je možná vždy jen v rámci hospodářské unie, ale zatím se o ní, ani o společné měně neuvažuje. Jsou pro to důvody. Předně musí pro měnovou unii existovat společná měna. Příklad je možno vidět v Evropě. Ta započala uvažovat o zavedení společné měny až po celní unii. Bylo to v letech 1968 až 1969. Společnou měnu plánovali na rok 1980. V tomto termínu se úmysl nerealizoval, nebylo toho třeba. Až když vybudovali společný vnitřní trh, ukázala se potřeba i společné měny. EAES musí ještě určitou dobu fungovat, dokud se potřeba společné měny neukáže.

Taťjana Valovaja upozorňuje: „Velmi pozorně studujeme zkušenosti EU. Tam rovněž intenzivně diskutovali o tom, zda je třeba nejprve rozvíjet hospodářskou unii, anebo měnovou unii. Dát dopředu koně nebo povoz? Nakonec se rozhodli dělat to paralelně. A my nyní nejlépe vidíme, že při přijímání rozhodnutí o jednotné měně neřešili mnohé otázky tak jak by bylo potřeba právě v tu chvíli. Začali jednat teprve když došlo k měnové krizi eura. Udělali dobře, že se nevrátili zpět, ale že začali přijímat další řešení, doplňující podstatu, která je oporou měnové unie. To co musí předcházet zavedení společné měny jsou záležitosti kolem bankovní unie a finanční opatření. Nemůže to přijít až teprve jako reakce na krizi této měny. Z toho vycházíme, když se staráme jak bychom měli dále rozvíjet hospodářskou integraci. Moc dobře víme, že dnes společnou měnu nepotřebujeme a proto na tomto projektu nepracujeme.“

Ministryně upozornila, že se státy EAES navzájem v rámci jednotného hospodářského prostoru odzbrojily a neexistují u nich žádné způsoby ochrany obchodní ani celními tarify. Státy odstraňují různé netarifní bariéry. Rostou rizika v důsledku měnového nesouladu a nezkoordinované makroekonomické politiky. Aby se tato rizika minimalizovala, je v nové dohodě posíleno sjednocení makroekonomické politiky a spolupráce úřadů a centrálních bank v oblasti měnové správy.

Ministryně uvádí, že ze zkušeností EU se ukazuje nutnost v prvé řadě harmonizovat finanční sektor a teprve potom posuzovat nějaké měnové projekty. Proto se v dohodě jasně stanovilo jak se bude tvořit společný trh finančních služeb, který musí být hotov do konce roku 2025. Nadnárodní regulátor bude sídlit v Alma-Atě, která bude zřejmě hlavním městem unie. Neznamená to ale, že nebudou národní regulátory. Zůstanou, ale bude společný trh finančních služeb, kdy společnost, banka nebo pojišťovna mající povolení pro jednu zemi, může bez dalšího řízení fungovat v celém prostoru. Jednotlivá národní řízení musí být harmonizována, a realizovat se podle obecných pravidel.

Taťjana Valovaja říká, že „…nelze vyloučit, že se v perspektivě ukáže otázka měnové integrace, ale dnes musí hospodářské potřeby odpovídat realitě. Jsme připraveni vytvářet hospodářskou unii s nezbytnými prvky a s koordinací v měnové i makroekonomické sféře.“

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Papež František nedodržuje zvyklosti Vatikánu s cílem integrace do mezinárodního peněžního systému

Červen 6, 2014

Papež dočasně rozpustil Radu guvernérů vatikánských finančních informací, kterou tvořilo pět Italů. Na jejich místa přišli čtyři mezinárodní experti. Poprvé v historii se zde objevila žena, Maria Bianca Farina, vedoucí pojišťovacího útvaru italské pošty Posta Vita.

V článku deníku Financial Times se uvádí, že mezi nově jmenovanými kandidáty je specialista na boj s terorismem z USA Juan Zarate, který pracoval u prezidenta Bushe jr. Dále je tam vysoký bankovní manažer Mark Odendal a bývalý výkonný ředitel Centrální banky Singapuru J. Y. Pillay. Pravomoci odvolaných členů rady měly skončit až v roce 2016.

Financial Times uvádí, že oznámení papeže o změně značí rozpad finanční organizace Vatikánu v minulosti a snahu o integraci do mezinárodního finančního systému. Řízení finančních informací bylo vytvořeno papežem Benediktem XVI. koncem prosince 2010. Jeho hlavním úkolem byla kontrola a dohled nad finančně-úvěrovou a komerční činností vatikánských institucí, především tzv. Banco Vaticano, přesně Institutu pro náboženské záležitosti (IOR). Všech pět odvolaných manažerů mělo těsnou vazbu na předešlého papeže Benedikta XVI. a jeho nejbližší spolupracovníky.

Banco Vaticano byla v minulosti zapletena do korupčních skandálů, praní špinavých peněz a pochybných finančních převodů.

Jak Banco Vaticano přetvářejí na „ctěnou a průhlednou“

V červnu 2013 založil papež speciální komisi pro vyšetřování banky. Připravovala se úprava bankovních operací. IOR souhlasila s auditem, se zveřejněním vkladatelů a chystala se uzavřít asi 900 účtů, včetně účtů mnoha zahraničních velvyslanectví. Důvodem bylo praní špinavých peněz. Během ledna byla v bance téměř vyměněna sestava kontrolorů. V dubnu tohoto roku schválil papež návrh reformy finanční organizace.

Banco Vaticano byla vytvořena za druhé světové války pro účty náboženských řádů, kardinálů, biskupů a kněží. Je to jedna z nejméně transparentních finančních institucí světa. Její aktiva přesahují 5 miliard EUR. Funguje jinak než ostatní světové banky. Její kolektiv tvoří jen 112 osob, vesměs Italů. Dohled nad ní mají kardinálové.

Za  celou historii této banky bylo loni v květnu zveřejněno jediné finanční vyúčtování a první roční vyúčtování loni v říjnu. Banka má přibližně 19 tisíc klientů po celém světě a otevřených asi 33 tisíc účtů. Úvěry poskytuje málokdy, zato přijímá vklady, provádí převody a investuje aktiva. Asi polovinu klientů tvoří různé katolické řády.

Přibližně 25 % operací banky připadá na hotovost, což je v dnešní době postačující podíl k podezření na praní špinavých peněz. Pro bankovní operace zde platí složitá schémata, z nichž není možno zjišťovat prakticky nic o nakládání s účty.

Převzato z Panorama.am

***

Podkarpatská Rus oznamuje svá práva

Jurij Kondratěv

Červen 9, 2014

Na západě Ukrajiny se úspěšně hlásí nový útvar – Podkarpatská Rus. Svůj názor dal v rozhovoru najevo ministerský předseda  této separatistické republiky Petr Gecko.

Republika Podkarpatská Rus byla obnovena v roce 2008. Obnovena, nikoliv vytvořena, protože od roku 1938, kdy vznikla, neztratila svoji subjektivitu. Je to dnešní Zakarpatská oblast. Na základě výsledků referenda byl na Kyjev vznesen požadavek na uznání Rusínů za národ. Referendum se týkalo speciálního vlastního řízení území Zakarpatska vstoupivšího do jiného územního útvaru. Současně proběhl plebiscit o národní a kulturní autonomii Maďarů. Byl stanoven termín 1. prosince 2008, a pokud by nebyla přijata potřebná opatření a nebylo zahájeno jednání, mělo vstoupit v platnost dříve vydané memorandum a Deklarace o obnovení republiky Podkarpatská Rus. Ukrajinská vláda to ignorovala. Nyní je už možné tento problém rozhodnout silou. Existuje vedení i domobrana – 3 tisíce ozbrojených lidí.

Tito lidé jsou připraveni po výzvě vyrazit. Předem je určeno kam a za jaké situace vyjde ta která skupina do akce. Otevřená konfrontace nebyla dosud připravena. Rusíni chtěli společné klidné řešení situace. Avšak bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU) z toho udělala kriminální případ. Proběhl soud a duchovního vůdce Rusínů otce Dmitrije Sidora odsoudili za separatismus, ač mu jej nemohli dokázat.

Dnes jsou Rusíni ochotni jednat o konfederaci v rámci Ukrajiny, ač dříve pomýšleli jen na federaci. Ta je dnes neuspokojuje. Republika Podkarpatská Rus by se ráda vyhnula silovému řešení. Je výhodné, že nyní začali jednat Maďaři, kteří lobbují v Evropské unii. Řešení je nakloněn i maďarský premiér. Po vstupu Maďarska do naší věci je možno věřit, že dojde k řešení mírovou cestou.

Jednáme také s Ruskem. Ono nám poskytuje informační podporu. Zastává politické řešení, za minimum považuje federativní uspořádání. S tím je v souladu naše referendum, naše snahy. Stejná politická prohlášení dělá i Maďarsko. Je naděje, že se uskuteční vzájemné uznání s Doněckou a Luhanskou republikou. V tomto nebo následujícím měsíci by mělo dojít ke zlomu i v jednání s Maďary. Především se mají dohodnout Rusíni s Maďary na řešení otázky sebeurčení Rusínů a na budoucím rozvoji Zakarpatska. Stejného se snad dosáhne i s Ruskem.

Vládní strukturu už máme připravenou, dosud ji nezveřejňujeme. Jejím právním základem je referendum. Proběhlo podle zákona, prokuratura jej nezpochybnila. Zakarpatští Rusíni a Maďaři vystupují společně.

S Maďarskem se ještě bude jednat a mohu předpokládat, že nás podpoří i přes riziko sankcí. Evropské unii, Rusku a celému světovému společenství své cíle vysvětlíme. Pokud nás Ukrajina a světové společenství nebude chtít uznat mírovou cestou a dát nám pravomoci v systému konfederace, budeme reagovat adekvátně podle situace. Nechť si všichni uvědomí, že Zakarpatí je hrdlo energetických, osobních, nákladních, automobilových i železničních doprav. Evropě se může nevstřícnost k nám před zimou nevyplatit.

Pokud by nás chtěla Ukrajina izolovat a uzavřela nám cesty, máme řešení. K úplné izolaci těžko dojde, protože s Maďarskem máme dobré vztahy. Naše největší naděje jsou spojeny s Ruskem.

S Maďarskem máme otevřené hranice. Asi 120 tisíc našich lidí pracuje v Rusku, asi 100 tisíc v České republice, ostatní jinde. Ze 720 tisíc jich 450 tisíc pracuje mimo Zakarpatsko. Důvodem je, že vláda privatizovala. Ještě za Kučmy se rozpadly sovchozy a podniky, byly zpřetrhány všechny hospodářské vztahy s Ruskem a s regiony Ukrajiny. Infrastrukturu i hospodářské vztahy je však ještě možno obnovit.

Máme mnoho lázní založených na minerálních nebo termálních vodách. Turistika však není v centru naší pozornosti. Tu se nám snažili naordinovat proto, aby mohli zničit náš průmysl. Pro nás je prvořadá doprava. Máme promyšlen i případ, že přeprava energetických surovin bude rozdělena na severní a jižní větev. V perspektivě chceme rozvíjet zemědělství i další odvětví. Hlavní je však doprava. Pokud by nám  zůstaly prostředky z dopravy, o které nás dnes připravuje Kyjev, můžeme infrastrukturu obnovit bez půjček za tři roky. Naftogaz Ukrajina dnes už schází na úbytě. Je to akciová společnost se státním podílem, ale nevíme, co v ní provádí kyjevská chunta. Železnice je v majetku lvovské železnice. Je státní, ale Lvov už není náš.

Hodláme znárodňovat. To je prvořadé. Hlavně průmysl a dopravní infrastrukturu.

Za působení celkem legitimní vlády Janukovyče jsme tuto vládu uznávali. Rusíni jsou lid poslušný zákonů. Avšak po převratu vládu uchvátili pučisté a potom přestala být zákonnou i oblastní správa. Pravý sektor jsou kriminálníci blízcí chuntě, zlovolné bandy zabírající podniky a administrativní budovy. Máme způsob, jak s tím skoncovat. Začneme realizovat výsledek referenda a zavádět pořádek. V krajním případě i s užitím síly. Páky na to máme.

Převzato z Pravda.ru

***

Japonsko jde kvůli Rusku do konfliktu s Washingtonem

Červen 11, 2014

Američanům se nedaří sestavit koalici k izolaci Ruska. Bílý dům zdvořile, ale tvrdě obesílá známé adresy v Evropě i v Asii. Japonský tisk uvádí, že se japonská vláda „ze všech sil snaží udržet vztahy s Ruskem“. Premiér Šinzó Abe to činí navzdory nátlaku Washingtonu.

V poslední době Japonci potvrdili své přání vybudovat plynovod ze Sachalinu do Tokia, což Washington nevítá. Jenže v Tokiu nehodlají ztratit výhodu jen proto, že se budou chtít zalíbit Spojeným státům. Noviny Asahi Šimbun prozradily, že se na příkaz premiéra Abeho konala v květnu návštěva šéfa bezpečnostní služby Japonska v Moskvě. Setkal se s „nejbližším okruhem lidí kolem Putina“. Japonci návštěvu, k nelibosti Američanů, utajili. Tokio však nemělo na výběr. V poslední době byla Japonsku jakákoliv návštěva Ruska zakázána. Několik jich proto bylo zrušeno. Například dubnová návštěva ministra zahraničí Fumio Kišidy.

Ke skutečnému průlomu došlo začátkem června, kdy navštívil Japonsko předseda ruské Dumy Sergej Naryškin. Japonci jej, navzdory sankcím proti mluvčímu ruského parlamentu, přijali s veškerou úctou. Podle Asahi Šimbunu takto japonská vláda učinila záměrně. V Tokiu si velice přejí návštěvu Vladimira Putina na podzim t.r. Neodrazuje je ani to, že se proto „může významně snížit“ důvěra ve vztazích s USA.

Převzato z Politobzor.net

***

V Donbase došlo ke zlomu

Konstantin Sivkov

Červen 11, 2014

Ukrajinská armáda nebojuje

Je jasné, že Kyjev v podstatě své zdroje, které mohly být použity proti domobraně Doněcké a Luhanské republiky, vyčerpal. Síly domobrany i jejich morálka naopak rostou.

Junta přes dva týdny barbarsky ostřeluje města i vesnice z děl a letadel. Mnohdy se zdá, že se domobrana již neudrží. Za takových okolností vypadá náhlý obrat Porošenka ke smíření podivný, avšak lze to jednoduše vysvětlit.

Ukrajinská armáda proti silám domobrany ve skutečnosti nebojuje. Přibližně 30 tisíc vojáků se bojů neúčastní. Reálně bojují tři složky: žoldnéři ze soukromých ozbrojených skupin, nacisté z Pravého sektoru a deklasované živly, včetně kriminálníků, které najal Kolomojskij a další oligarchové Ukrajiny. Tito vojáci ale nehodlají dávat své životy ze ukrajinskou oligarchii. Naproti tomu domobranci bojují za svou zem a své rodiny.

Charakter ozbrojeného boje se na jihovýchodě Ukrajiny výrazně změnil.

V první fázi „protiteroristické“ operace probíhaly hlavně místní útoky malých oddílů pod komandem Kyjeva na jednotlivá stanoviště, nebo obrněná technika řádila přímo proti bojovníkům domobrany. Vojenské oddíly se snažily vniknout do obydlených míst s cílem je obsadit. Po 22. květnu v bojích převládla dělostřelba a nálety nevýznamnými skupinami letadel. Junta vyhlašuje za svůj cíl nastolení pořádku v rebelujících oblastech a jejich návrat pod jurisdikci kyjevských uzurpátorů. Toho dosáhnout lze jen zavedením kontroly těchto míst. K obsazení by musely být použity tanky a pěchota. V posledních dvou týdnech se to nekoná.

Před prezidentskými volbami 22. května podnikla junta poslední pokus potlačit odpor  jihovýchodu alespoň v jeho důležitých centrech. Bylo zaútočeno současně proti několika městům a zřejmě se zapojením všech sil schopných boje. Výsledkem byla drtivá porážka s velkými ztrátami útočníků. Část jejich techniky, kterou ponechali na místě, zabrali domobranci.

Poté začali útočníci ostřelovat obydlená místa z děl a letadel, ale nepoužili motostřelecké oddíly. Bylo jasné, že ztráty junty 22. května přesáhly přijatelnou hranici a nyní nemohou znovu zaútočit. Zbývají jen nálety. Odhaduje se, že proti Donbasu může být nasazeno 6 až 8 letadel a 12 až 14 vrtulníků. Přitom celkově ztratili od 22. května 5 až 6 vrtulníků a 3 letadla. Na tak malou údernou skupinu je to hodně, proto se asi aktivita útočníků silně snížila.

Ukrajinští piloti se zřejmě snaží úkoly plnit jen formálně, nikoli efektivně. Příkladem je tragédie v Luhansku, kdy letec útočil na budovu Oblastní státní správy, ale tak, aby se co nejrychleji dostal z dosahu protivzdušné obrany. Pálil bez zacílení. Budova byla poškozena málo, hlavní dopad byl na náměstí před ní. Salvy byly vypáleny z hraniční vzdálenosti 1,5 km a munice měla velký rozptyl.

Juntě zůstal jen jediný nástroj proti domobraně, a to dělostřelectvo. Ale ani tato palba není účinná. Nepřináší vážnější ztráty bojovníkům, ale civilistům. Rovněž intenzita palby není velká, vcelku několik desítek výstřelů denně. (Maximální rychlost palby u jedné baterie samohybných houfnic je 40 až 50 ran za minutu.) Trestné výpravy se více snaží starat se o svou bezpečnost, než plnit rozkazy. Zbraně ani neumějí dobře používat.

Fiasko utrpěla i snaha o masové použití tanků po inauguraci Porošenka. Armáda měla velké ztráty. Přišla o 20 kusů obrněné techniky, včetně tanků. S přihlédnutím k takovým skutečnostem je typické, že tři pohraniční stanice Ukrajiny získala domobrana. Ta dnes kontroluje značnou část rusko-ukrajinského pomezí. Ukrajinští vojáci zřejmě nehodlají za juntu bojovat.

Podle všech příznaků pracuje čas proti nynější ukrajinské vládě. Proto asi Porošenko obrátil a stal se z něho mírotvorce. Je to však jen na oko.

Nelze se divit, že se Spojené státy rozhodly pomoci Ukrajině ve vytváření nové armády. Ta nynější si nepřeje bojovat proti vlastnímu lidu. Měly by si ale uvědomit, že moc času nemají. Krize narůstá a celoukrajinské povstání proti juntě se může  stát brzy skutečností.

Převzato z Warfiles.ru