NATO: Sedmdesátka aneb Systémová krize

Leonid Savin

5. prosince 2019

Summit NATO  ve dnech 3. až 4. prosince v Londýně byl nejskandálnější a nejméně jednoznačný v sedmdesátileté historii aliance. Macron se svým vyjádřením o „mozkové smrti“ organizace zasloužil o první skandál, druhým byla turecká blokace rozhodnutí o operativní podpoře pobaltských zemí proto, že Brusel nepochopil kurdský problém. Obě věci jsou důležité. Západní experti jsou zajedno v tom, že Severoatlantická aliance  prožívá nejvážnější krizi ve své historii.

V předvečer summitu proběhlo v Mezinárodním institutu bezpečnostních studií v Londýně setkání za účasti ředitele pro generální strategii a mezinárodní záležitosti ministerstva obrany Británie Anguse Lapsleyho. Taková předběžná setkání indikují určitou situaci a jsou svým způsobem generální zkouškou. Zde Británie testovala nejcitlivější témata atlantického společenství:

• s kým táhne Erdogan za jeden provaz – s NATO nebo mimo blok;
• bude-li možná obrana Evropy bez USA;
• jak může NATO získat společenskou podporu;
• jakou úlohu má Čína v odchodech z NATO;
• je-li potřeba se vyzbrojovat proti Rusku;
• jak se dívat na stres v NATO a jak zjišťovat existující hrozby;

Krom toho se posuzovaly problémy Arktidy, Brexitu a dalšího rozšiřování aliance. V seznamu není nebezpečí terorismu nebo klimatických změn, ač dříve byla tato dvě témata pro NATO pokaždé aktuální.

Výdaje aliance jsou vždy široce probírány. V roce 2014 byly dohodnuty příspěvky až do roku 2024 od každého státu nejméně 2 % HDP. Podle statistiky NATO toho dosáhly jen Polsko a Lotyšsko. O něco více dávají Litva, Rumunsko, Estonsko, Británie a Řecko. Více než 3 % HDP dávají na válečné potřeby jen USA a Bulharsko. Do stanovené lhůty 2024 zbývají 4 roky a není žádná jistota, že 20 států z 29 zvedne v těchto čtyřech letech své ukazatele. Chování prezidenta Trumpa vyvolalo bouřlivé emoce. On se předtím ostře vyjádřil o „neužitečnosti NATO“ a o tom, že „se Evropa musí o svoji obranu postarat“. Nyní opustil závěrečnou tiskovou konferenci. Americký Defense One uvedl, že „hlavní nebezpečí pro NATO přichází zevnitř“. Velvyslanec USA v NATO Burns nazval veřejný nesouhlas Trumpa s názorem kolegů „porušení zlatého pravidla diplomacie“.

Německý Die Welt označil za hlavní hrozbu Čínu. Byla obviněna z posilování ekonomického vlivu v Evropě. NATO je vojensko-politická organizace, ale o snahách o vojensko-politické zásahy se nemluvilo. Alianci jde o hospodářský růst Číny.

Na závěrečné tiskové konferenci  oznámil generální tajemník NATO Stoltenberg přijatá řešení:

• NATO odpoví na rozmístění raket středního doletu a raket schopných nést jaderné hlavice koordinovanými metodami obrany;
• otázka výzev, které dává Čína, se bude řešit kolektivně, včetně hledání cest jak přimět Čínu k jednání o kontrole zbrojení;
• NATO se bude cílevědoměji zabývat otázkami kybernetické bezpečnosti, především rozvojem technologií 5G;
• je nezbytné upevňovat politický rozměr NATO;
• budou pokračovat akce NATO v boji s terorismem, včetně speciálních misí v Iráku a Afghánistánu.

K tomu se musí připojit úmysl spolknout několik balkánských států a pokračovat v protiruské propagandě v postsovětských zemích a ve Východní Evropě. „Politický rozměr“ je posouvání NATO prostřednictvím všemožných nevládních organizací a iniciativ. Projekty se již testují.

Kybernetický prostor je širší téma. Bude se cíleně navyšovat financování. Na summitu bylo zmíněno, že NATO není na kybernetické útoky připraveno. Podle Centra kybernetické ochrany NATO přicházejí útoky zejména z Ruska a Číny.

Co si o posledním summitu myslí Evropané? Bývalý ministr zahraničí SRN Fischer podotýká: „Budoucnost NATO je neurčitá jako nikdy v historii. Evropané se nemusejí krmit iluzí o tom, jak bude v oblasti obrany žádána autonomie. EU se považuje za hospodářskou sílu a nikoliv za vojenskou a znamená to hluboké rozrušení současného stavu. Samozřejmě, že NATO stále existuje a v EU jsou jako dříve rozmístěna vojska USA. Avšak hlavní slova zde jsou ‘stále ještě’. Jelikož jsou tradiční instituce  a transatlantické závazky v oblasti bezpečnosti pochybné, musí se nyní hovořit o rozpadu aliance přinejmenším s pomocí spojení ‘zda’, než s pomocí spojení ‘kdy’.“

Poláci si většinou myslí, že je v případě války NATO neochrání. Asi se tak moc nemýlí. Mají příklad. V roce 1961 nepomohlo NATO jednomu ze svých členů, když Indie okupovala zámořské území Goa. Lisabon požádal alianci o pomoc, ale bylo mu poukázáno na čl. 6, který hovoří o použití síly jen v případě kolektivní obrany proti útoku v Evropě, Severní Americe, nebo na ostrovech v Atlantiku severně od obratníku Raka.

Ovšem vše se mění. Později alianci nikdo nepřekážel při válečné operaci v Libyi, která nijak nezasahovala do sféry odpovědnosti NATO. Nyní jsou evropští členové NATO ostražití, připravují se k rozpracování svých plánů, ale bez USA.

Převzato z Fondsk.ru

***

Zůstane na politické mapě stát Irák?

Anton Veselov

11. prosince 2019

Odstoupení iráckého premiéra Mahdiho bleskově schválené parlamentem lze nazvat Pyrrhovým vítězstvím demonstrantů. Ozbrojené síly přišly o vrchního velitele, rada ministrů o předsedu a země se ponořila do chaosu. Ihned po odstoupení předsedy vlády požadovali demonstranti odstoupení prezidenta Sáliha a rozpuštění parlamentu. V Iráku má prezident především funkce ceremoniální, ale premiér je jedním z rozhodujících představitelů. Dnes se ve vládě Iráku přehazují pravomoci z jednoho na druhého bez jakýchkoliv pravidel.

Prezident dal pokyn nejsilnější parlamentní frakci navrhnout nového kandidáta na premiéra. Nejsilnější frakcí je blok Sairun s vůdcem al-Sadrem a ten tuto myšlenku ihned odmítl. Sálih zahájil konzultace s politickými skupinami. Dřívější předsedové vlády al-Málikí a al-Abádí dali najevo, že se o funkci nehodlají ucházet. V médiích se zároveň objevila informace (prý nepotvrzená) o kandidatuře Ibrahima Muhammeda Bahr al-Ulúma. Hodlají jej podpořit aliance Al-Biná a strana Hikmá. Paradoxní je, že al-Ulúma považují za svého chráněnce jak Írán, tak USA.

Irák si přisvojil za sféru vlivu jak Írán, tak Washington. Napadení íránského diplomatického zastoupení, urážky na adresu vysokých duchovních Íránu, snahy zneuctít šíitské svatyně a odchod premiéra přiměly Teherán rychle a ostře reagovat.

Od konce října je v Bagdádu velitel sil Kúds Íránských revolučních gard, významná osobnost v řešení nejsložitějších problémů obdařená íránským vedením velkými pravomocemi. Jeho mise je tajná. Mezi hlavními kontrahenty Sulejmáního je vedení radikálních šíitských skupin Badr, Asa`ib Ahl al-Haq a Hizballáh. Mají možnost události ovlivňovat. Ozbrojené skupiny s fanatickými stoupenci jsou ochotny vyplnit jakýkoliv rozkaz. V mediích bylo znát, že na protestující stříleli vedle vojáků i milice. Bojovníci Asa`ib Ahl al-Haq jsou krutější než teroristé Islámského státu.

Prudce stoupl počet raketových a minometných útoků na americké objekty – velvyslanectví USA a místa dislokace vojáků a zásobovačů Pentagonu – základny Balyard, Tádží , Aín Asad a jiné. Dne 9. prosince bylo zaútočeno na mezinárodní letiště v Bagdádu, bylo zraněno šest lidí. Tato základna patří mezi hlavní místa naléhavé evakuace občanů USA. Američané nejsou v těchto případech jen pasivní pozorovatelé. Koncem listopadu pobýval v Iráku předseda Spojeného výboru náčelníků štábu USA generál Marc Millie. Vydal rozkaz k přesunu amerického vojenského kontingentu (přes 5 tisíc vojáků a důstojníků). V prosinci bylo na leteckou základnu Aín Asad přesunuto přibližně 500 amerických vojáků z Jordánska.

Dne 6. prosince oznámil Washington zavedení sankcí „za účast na potlačení protestů“ na tři vůdce „lidových milicí“ blízké íránskému generálovi Sulejmánímu. Večer 6. prosince zahájila neznámá skupina na předměstí Bagdádu palbu na přítomné občany a zabila 23 lidí včetně policistů, dalších 130 bylo postřelených. Dne 8. prosince se sešli velvyslanci Německa, Francie a Británie s bývalým premiérem Mahdim a ve společném prohlášení „vyzvali Irák, aby nedopustil napadání proíránských milicí na demonstranty“. Ještě před tím prohlásil americký ministr spravedlnosti Mnuchin: „Pokusy Íránu potlačit zákonné požadavky iráckého lidu reformovat svoji vládu zabíjením na pokojných demonstracích je hrozné.“

Západ tak dal najevo, kdo je podle jeho názoru odpovědný za krvavé rozbroje v Iráku. Konfrontaci ještě přiostřuje článek v New York Times s konstatováním, že „Írán využil chaos v Iráku, aby tam přisunul tajný arzenál balistických  raket krátké vzdálenosti“, které mohou být použity na ostřelování Izraele nebo místních vojenských posádek USA.

Hrozba z Íránu je maniakální téma. Izraelské letectvo několikrát bombardovalo Sýrii i Irák, prý aby „předešlo nebezpečí“. Článek v NYT je ohlášením nových útoků, ale nyní to všechno může být mnohem vážnější než dříve. Dne 7. prosince zasáhl neznámý dron dům Muktady al-Sadra. Duchovní nebyl doma, ovšem situace se ještě více vyhrotila.

Dne 9. prosince si ministr zahraničí Iráku předvolal velvyslance Francie, Británie, Německa a Kanady a sdělil jim: „Irák nesouhlasí s obsahem společného prohlášení, neboť se jeví jako zasahování do vnitřních věcí.“ Zde se opět zapojily USA, kdy viceprezident Pence zatelefonoval prezidentu Salehimu a oznámil mu podporu  iráckých demonstrantů s tím, že Bagdád je povinen respektovat jejich požadavky.

Na 11. prosince jsou v Bagdádu plánovány akce označené al-Chazálím za „destruktivní“. Varoval, že to Bagdádu přinese největší chaos. Do hlavního města se stahují další síly bojovníků „lidových  milicí“ z jiných měst země, připravují se bezpečnostní síly, ale ty jsou demoralizované, velitelé chápou, že se mohou dostat před soud. Začátkem prosince uznal bagdádský trestní soud vinným policistu ze zabití dvou demonstrantů a odsoudil jej k trestu smrti, jiný policista dostal sedm let vězení.

Aliance Al-Bína byla ustavena v roce 2018 a jde o novou sílu v politice. Dnes má v parlamentu 143 hlasů, její poslanci pocházejí od šíitů, sunnitů i Kurdů. Podle svých slov volí al-Ulúma proto, že je to profesionál, technokrat a není namočen do žádných stranických intrik ani korupce. Ve své době odešel z vlády na znamení protestu proti zvýšení cen benzinu.

Írán se opírá o silnou šíitskou lobby v Bagdádu a počítá s tím, že al-Ulúm náleží k velmi religiózní rodině. Jeho otec byl ajatolláh a patřil k nejuznávanějším šíitským duchovním Iráku. Žil 25 let v emigraci v Íránu. Teherán může vsadit i na nepřátelství mezi klany al-Sadra, al-Hakíma a al-Sistániho. Ti všichni si dělají nároky na hlavního vůdce iráckých šíitů a navzájem se podezírají.

Američané mohou stále připomínat, jak a čí zásluhou se Ibrahim Muhammed Bahr al-Ulpm stal ministrem ropy Iráku a jak se jeho otec dostal do čela  vládní rady. Ibrahim studoval v USA  a pracoval v Británii v několika ropných společnostech. Jako konzultant často navštěvoval velvyslanectví USA v Bagdádu. Z jakéhokoliv hlediska je to osoba nesamostatná. Sám se vyhýbá veřejným vystoupením ohledně funkce předsedy vlády. Je to od něj moudré. nejbližší doba ukáže, zda je taková funkce ještě potřebná, anebo na stát Irák zůstanou jen vzpomínky.

Převzato z Fondsk.ru

***

Kam se podělo zlato Ukrajiny?

Sergej Garmaš

13. prosince 2019

Rusko má v současné době 2252 tun zlatých rezerv. Spojené státy tvrdí, že mají v úschově přes 8 tisíc tun. Německá Bundesbank má 1500 tun a stejné množství německého zlata je deponováno u Angličanů a Američanů. Kolikpak si nahromadila Ukrajina? Kyjevské zlaté zásoby, to je prapodivná směs tří žánrů: fantazie, dvorní operety a kriminálního dramatu.

Všechno začalo v červnu 1990. Tehdy se v Kyjevu očekávala návštěva britské premiérky Thatcherové. Michail Gorbačov byl tehdy zmatený „novým myšlením“.

Thatcherová se v Kyjevu nakrucovala, falešně usmívala a nekompromisně se vyhýbala hovorům o budoucí samostatnosti i o zlatě z doby Petra I., které mělo být v těch dávných dobách dopraveno do britské banky. Prý se jednalo o 200 tisíc zlatých mincí. Podle jistého amatérského historika by toto zlato, kdyby se vrátilo na Ukrajinu, již osamostatněné od Sovětského svazu, znamenalo pro každého Ukrajince podíl 38 kg kovu. Po získání nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se začaly v Londýně objevovat speciální delegace. Jednu z nich vedl důležitý stranický aparátčík a diplomovaný historik, poslanec bývalého Nejvyššího sovětu USSR Petr Troňko. Jak se dalo čekat, žádné dokumenty o zlatu z doby Petra Velikého nebyly v anglických bankách nalezeny.

Lhaní amatérského historika o 38 kg zlata na osobu zůstalo lhaním. Obyvatelé Ukrajiny se museli hrbit, aby nově upečený stát získal vlastní zlatou rezervu.

Koncem roku 2013 – poslední sytý rok Ukrajiny – dokázali v Kyjevu zásluhou Janukoviče a Azarova soustředit 42 tun a 300 kg čistého zlata. Potom nastal majdan, k vládě dočasně přišli Turčinov a Jaceňuk a místní media zazářila senzačními materiály.

Jedenkrát, v únoru roku 2013 startovalo v noci letadlo z USA s ukrajinským zlatem. Podle personálu letiště přijely  4 výběrčí vozy a několik mikrobusů. Na autech chyběly poznávací značky. Z aut vystoupilo asi 15 lidí v černých uniformách, maskách a neprůstřelných vestách, část měla automaty. Do letadla naložili těžké bedny. Poté zavolal do redakce jeden z odpovědných pracovníků bývalého ministra příjmů a poplatků a řekl, že byla podle jeho informace dnes v noci na žádost jednoho z „nových vůdců“ Ukrajiny (buď Turčinova nebo Jaceňuka) vyvezena do USA část zlatého pokladu státu Ukrajina a možná i celý poklad“. Samozřejmě, že je důvěryhodnost takových mediálních případů téměř nulová. Přesto se dá předpokládat, že cenou za osvobození Ukrajiny od dávného  „moskevského zotročování“ je svěření monetárního zlata do opatrování Fedu. Skandál se ztrátou vyšel ne světlo až v listopadu, 8 měsíců po majdanu.

Šéfka ukrajinské národní banky Gontarevová uvedla, že by v trezorech mělo být osmkrát více zlata než ve skutečnosti je. Řekla: „Něco zlatých slitků zůstalo, ale je to doslova 1 % z celkových zlatých rezerv země.“ Znamená to, že se v tuto chvíli snížil celkový objem ukrajinského zlata na 5 tun a 200 kg.

Ovšem Porošenkovi to nezabránilo oznámit, že zlaté rezervy Ukrajiny jsou 24,3 tun. Jenomže jemu nikdo nevěří. Jeho spolubojovník Saakašvili jej ve své době nazval překupníkem.

Američtí političtí technologové označují to, co se děje na Ukrajině, za „řízený chaos“. Chaos zůstává chaosem a vždycky se snaží být neřízený. V tomto případě musejí USA včas vybrat svá aktiva, ale i aktiva ohrožené země s univerzálními principy americké demokracie.

Co se týká Porošenkových 5 tun a 200 kg zlata po Janukoviči, lze porovnat některá data a fakta …

Dne 16 února 2019 podepisuje Trump dokumenty o přidělení 700 milionů dolarů, prý pro potřebu ozbrojených sil Ukrajiny. Peníze jdou do Kyjeva (čti: osobně Porošenkovi a jím zmocněným osobám).

Dne 25. února připlouvá urgentně do přístavu v Oděse torpédoborec Donald Cook. Druhý den jedná Porošenko s tehdejším Trumpovým osobním představitelem Walkerem. Torpédoborec naloží jakési  tajemné bedny, které Oděsané vidí. Město je znepokojeno informacemi o jakýchsi „zlatých krabicích“.

Dne 27. dubna torpédoborec urychleně zamířil k Bosporu. Všechno byla licoměrná komedie. Předváděla se družba Ameriky s Ukrajinou a bojové bratrství. Válečná loď plnila naléhavý úkol zvláštní důležitosti a posádka mimořádně spěchala.

Co je v tomto případě pozoruhodné? Částka téměř 700 milionů dolarů odeslaná do Kyjeva 9 dní před návštěvou torpédoborce Donald Cook. Dnes stojí v USA 1 tuna zlata 40 milionů dolarů, představuje tedy 5,2 tun, u Porošenka přes 200 milionů. To znamená, že jedna třetina vojenské pomoci Trumpa odcházejícímu režimu Porošenka byla zajištěna zlatem státu ve slitcích.

Jde o normální praxi USA k mladým a ne příliš spolehlivým partnerům. Ukázalo se, že Američané vyrabovali všechny zlaté ukrajinské rezervy dokonale. Je zřejmé, proč není Porošenko ve vězení. Příliš toho ví. Je pochopitelné, že Zelenskij ani jednou neinformoval o tom, v jakém stavu  převzal trezory se zlatem národní banky. Zlato na Ukrajině je dnes jen mýtus.

Stejně jako dříve ubezpečuje ukrajinská národní banka, že má monetární zlato v celkové hodnotě 1,180 mld. dolarů, tj. přes 20 tun. Kde tyto bájné tuny vzali? Nové přísuny nejsou. Neexistuje průzkum ložisek, neexistuje geologický průzkum. Předpokládané rezervy nejsou zajištěny. Jediné naleziště na Ukrajině je důl Mužievskij, a ten byl prodán americké společnosti Avellana Gold.

Tak kde máš Ukrajino své zlato? Vpadá to, že nemáš nic. To, co bylo, emigrovalo za oceán.

Převzato z Rusvesna.su