A potrestal je drsně, jak už to buch umi. Cele udoli Vratne vyplachnul jak špinavu studňu. Hromady blata, bazalu a jineho humusa se valily udolim dolu do Vratne, kaj zlikvidovaly všecko, na co přišly. Zlikvidovaly jedinu přistupovu cestu a přes Tiesňavy poničily Vratnu aji s haličsko-polskym narodnym hrdinu Janoszikem (narozenym v Uhrach).
A další! Milion! Dva miliony berou! Janouškové, Dalíkové, Rittigové. Tihle náhodou nepodepsali. Ale jiní podepsali.
Seznam synku, lenivych napsat mejla: Březina, Dušek, Fajmon, Falbr, Mynař, Kohliček, Kožušnik, Maštalka, Ouzky, Ransdorf, Strejček, Vlasak, Zahradil.
Kdysik davno, na koncu osumdesatych let minuleho stoleti byl ve středni Evropě škaredy, šedivy, zadratovany tabor, kery se jmenoval Čechaj. Okolo měl ostnate draty, aby vězni nemohli zdrhnut ven, bo před tym, než byly ty draty natažene, se každodenně stavalo, že ten, kery se podival ven, se už zpatky do tabora nechtěl vratit.
Až budu raz velky, tak si kupim hospodu. Na stěně bude viset obraz teho stareho chlopa. A klidně na něho možu srat muchy.
Někteři se těšili, až tam buchne jakasik roba zaplantana v černych hadrach, aby pak mohli psat – vidite? Ja sem vam to řikal! Ale nic se nestalo. Nuda.
My, šefove Mordoru, použivame furt osvědčene postupy, enem trochu se to upravuje podle mistnich zvyklosti.
Zkušal sem jiny nazev. Blba. Divna. Zkažena. Ale nic nevystihovalo podstatu přesněji…
Narazil sem na zajimavy proslov jihoameryckeho indyjana k evropskym posluchačum. Dovolte mi ho přeložit a zkraceně parafrazovat, original najdete vespodku textu.
Kdysik davno se lidi, kerym se nechtělo šmatlat po zablacenych cestach, domluvili, a založili stat. Tomu statu dali svoje prachy, aby za ně postavil fajne cesty. Po cela staleti to tak fungovalo.