Jenom řádný smělec může dnešní referendum v Turecké republice označit za volby. Nabízí se bílá hlasovací kartička EVET, ano, pro panensky neposkvrněnou budoucnost vlády s prezidentem Erdoganem, nebo kartička hnědá, trochu začoudlá, připomínající odpad z Diyarbakirské kanalizace…
Bude-li boj či válka v Asii, bude i trestem za naši důvěřivost. Ale hlavním trestem bude, jako vždy, pro prosté Američany, jejichž lídr má možná stejně čisté ruce jako jeho kuchaři.
Zatímco nám jistá ČT ukazuje hloučky nespokojenců, kterým vadí zrušení Sorosovy průmyslovky na státní převraty v Budapešti, v Sarajevu pochoduje mládež s dospělci, a podobně jako ve filmu Mumie ovšem nevolá „Imhotep, Imhotep!“, nýbrž „Erdogan, Erdogan!“.
O panu profesoru Drahošovi nevíme zhola nic. Bude to jeho výhoda?
Evropa, zdá se, “ jede“ v deklaracích, a proto místo Francouzů, Italů, Holanďanů, Němců, Lucemburčanů a Belgičanů byli pozváni všichni, tedy i ti, kteří EHS rozhodně nebyli v roce 1957 příznivě nakloněni.
Strana pana G. Wilderse skončila v nizozemských volbách druhá se 13 % hlasů a získala několik poslaneckých křesel, zatímco strana premiéra Ruuta ztratila, oproti roku 2012, 5 % voličů a její koaliční partner, strana Práce, ztratila 19 % voličů.
Zítřejší zavedení výmyslu „toho Trockého ze Slovenska“ je očekáváno se smíšenými pocity.
Každé úmrtí je protivné, týká-li se to právě umírajícího. Ne každé protivné úmrtí je ovšem podivné. A podivnostmi se to, například v ruské diplomacii, jen hemží.