Jenom řádný smělec může dnešní referendum v Turecké republice označit za volby. Nabízí se bílá hlasovací kartička EVET, ano, pro panensky neposkvrněnou budoucnost vlády s prezidentem Erdoganem, nebo kartička hnědá, trochu začoudlá, připomínající odpad z Diyarbakirské kanalizace. Ta nese nápis HAYIR, ne, což znamená ne všemu pěknému, jarem kvetoucímu, s věčným prezidentem Erdoganem a s jeho plnými mocemi nad osudy všech Turků.
Jen zavilý gülenista dnes volá hayir Erdoganovi, zatímco Turek chce slyšet evet, ano, jako z úst milované Šehrezády. Co na tom, že v duchu islámské tradice možno té jiné Šahrazád utnout hlavu. Šahrazády Turecka už dnes nechodí prostovlasé a s minisukněmi jako před čtvrtstoletím sama premiérka země paní Tansu Cillerová. Turkyně jsou měněny návratem do kokonů dle šaríatu, zatímco budoucí turecké božstvo, prezident Erdogan, vypadá pořád stejně. Jako turecký gastarbeiter roku 1975 kdesi v západoberlínském Köpenicku. Vystrašený sám sebou a proto zlý a mstivý.
Dobu dnešní, erdoganizující se, možno jen prošaškovat. Nusret Gokce, kuchař populárnější zdejšího Pohlreicha, na to vsadil, a jeho gesto u volební komise kopíruje jeho gesta jiná, kterými se opičí po dávno zapomenuté kapele The Bangles a jejím hitu „Walk like an Egyptian„. Fajnšmekr orinoko se alespoň pobaví, neboť z chůze Egypťana udělal, jak známo, druhdy populární Michael Jackson především sahání do vlastního rozkroku. A Lucie Bílá, hádejte před kolika lety, zjevem vypadala jako pátá členka tohoto amerického ansámblu.
Mezitím, co lelkuji nad těmito příhodami, přistála mi ve schránce zpráva. Z Čukotky, věčně zalité (teď na jaře) sluncem i sněhem Christos voskres!, raduje se daleký přítel spolu se mnou. Ale jaké Turecko a jaká doba nám teď naopak na Bosporu umírá, ptám se svého monitoru…
20 komentáře