Fenomény „terorista“ a „vraždící šílenec“ se dopouštějí takřka shodných činů. Mají kromě toho ještě nějaký společný znak? Dalo by se říci, že takovým společným znakem je POHRDÁNÍ ŽIVOTEM.
Výraz „pohrdání životem“ má však různé roviny významu, lze ho různě chápat, a to ani nemusíme být filosofy, jistě to všichni alespoň cítíme. V případě teroristů a vraždících šílenců nejde o absolutní pohrdání životem. Jedná se spíš o pohrdání tzv. holým žitím, právě ve jménu jiných kvalit života, kterých se, podle nich, nedostává, plnohodnotný život tak neexistuje a bídný holý život smysl nemá.
Terorista
Zatímco bojovníci nejrůznějších takzvaných islámských států působí na perifériích, na svých územích, mají svůj „kout“, do kterého jsou zahnáni a podle toho se projevují, terorista působí přímo v metropolích a už nemá žádný svůj „kout“, stojí proti němu celý svět, celá realita, kterou je zhnusen.
Bojovník IS teroristou není, není ani šílencem ve smyslu ztráty rozumu. Naopak, jeho boj je výrazem reflexe zoufalé a bezvýchodné situace celého společenství, ve kterém žije, byť vyústění je destruktivní a sebedestruktivní.
Zatímco bojovník IS se staví proti realitě, terorista se staví proti „těm druhým“, kteří tuto realitu přijali a žijí v ní. I tento odpor teroristy je však stále reflektovaný a tedy racionální, v tomto smyslu ani on není šílencem.
Šílenec
Řeč je o fenoménu „vraždící šílenec“, nikoliv o lidech s psychiatrickou diagnózou. Jsou to lidé, kteří zpravidla zapadli do reality našeho světa a po část svého života v něm bez viditelných problémů úspěšně fungovali. Často o nich jejich okolí potom říká: „byl to velmi slušný a pracovitý člověk“, „hodný manžel a starostlivý otec“, „bezproblémový a klidný soused“, „tichý student“.
Proměna se udála nečekaně a náhle, bez zjevné příčiny. V určitém okamžiku reflektoval svou životní situaci a uvědomil si její nesmyslnost a nepřijatelnost, také tedy jedná na základě uvědomění si reality. Tato skutečnost je pro nás absolutně nepřijatelná, nejen nechceme, ale především nemůžeme to pochopit. Je to problém přesahující možnosti této poznámky.
***
Docházíme k závěru, že hlavní rozdíl mezi „teroristou“ a „vraždícím šílencem“ není v tom, že jeden z nich je šílený a druhý ne, ale v našem hodnocení obou fenoménů: terorista je pro nás vždy jiným, cizím, vraždící šílenec je jedním z nás.
***
Doporučuji připomenout si starší Tribunův článek „Terorista, nebo pacient?“ spolu s obsáhlou diskuzí, už pro porovnání, zda a jak se mění naše náhledy v čase. Článek byl podnětem pro několikadílný GeoNův seriál „Bubák, nebo chudák?“. Ten už však, tisíckrát bohužel, na netu nenajdete.
Stanův komentář: Není to spíš tak, že „terorista“ či „člen organizované teroristické skupiny“ je ten, kdo vraždí nějak a někým definované „nás“ a „osamělý šílený vlk“ ten, co vraždí nějak a někým definované „je“? A pak je tu ještě „hrdina“, tedy ten, kdo vraždí nějak a někým definované „nepřátele“ s posvěcením těch, kdo mají monopol na vytváření definic? A tedy že všechny ty definice závisejí především na světonázoru těch, kdo nálepkují pachatele?
Převzato z ostrova Janiky
62 komentáře