Tragédie Řecka

Bouřlivý vývoj v Řecku se v posledních dnech dostal do středu zájmu médií. Slyšíme přitom jak jsou ti Řekové líní, jak si všechno prožrali, jak si za všechno mohou sami, že Řecko nemělo vstupovat kvůli své nepřipravenosti a kvůli účetním podvodům při svém vstupu do EU a podobně.

Nejsem odborníkem na ekonomiku Řecka, ale všechny tyto řeči považuji za hrubě zavádějící. Proč? Vedou mě k tomu tyto důvody:

• Tzv. „řecká cesta“ není zdaleka jenom řecká. Řecko není ani první ani poslední ze „západních“ zemí, které se stala tato cesta osudem.
• V jakési srovnávací statistice jsem četl, že průměrná ekonomická produktivita Řeka je na (tuším) 98% evropského průměru.
• Podle výsledků státního zadlužení si jiné západní (včetně evropských)  země stojí takto:

1. USA………………………………. 18,5 bil. USD
2. Velká Británie………………….… 9,5 bil.USD
3. Francie…………………..………… 5,7 bil USD
4. Německo…………………..………5,5 bil. USD
5. Lucembursko……………….…….3,4 bil. USD
6. Čína……………………..………….  3,0 bil USD
7. Japonsko………………….……….2,8 bil. USD
8. Itálie………………………………… 2,6 bil. USD
9. Irsko…………………….…………. .2,6 bil. USD
10. Nizozemsko………………..…… 2,5 bil. USD
27. Řecko…………………….………360 mld USD
41. Česká republika………………115 mld. USD

Znamenají snad tyto údaje, že i občané USA,VB, Francie, Německa, Lucemburska, Itálie, Nizozemí … jejichž dluh se blíží anebo překračuje 100% ve srovnání s HDP „jsou líní, prožrali svoji budoucnost a že nikdy neměli vstupovat do EU“?

V minulých dnech jsme měli možnost v médiích sledovat urputnou bitvu o další osud Řecka, která se nakonec ukázala být „bouří ve sklenici vody“. Řecký premiér v ní nejdřív  otestoval a nechal si potvrdit vysokou legitimitu své vlády, kterou postavil na odporu vůči opakujícím se a stoupajícím restrikcím ze strany Bruselu, MMF a věřitelů Řecka. Po referendu očekávání respondentů referenda zradil, když sám předložil Bruselu a věřitelům Řecka plán ještě tužších restrikcí pro řecké obyvatele. Dá se říci, že v Řecku, ve kterém se zrodila tzv. západní demokracie, mýtus demokracie jako vlády lidu v kapitalistickém systému vyššího stadia definitivně zemřel. Ukázalo se, že upínání se k přímé (participativní) demokracii jako způsobu měnit klíčové věci v systému za pomoci systémových stran, které ve svém jádru neusilují o žádné zásadní změny ani nastavení není možné. Zde bych jenom podotknul, že z hlediska logiky některých předních politiků, kteří své názory dali najevo při pádu ukrajinské Janukovičovy vlády) by nyní měl být legitimním řecký majdan kvůli tomu, že řecký premiér přijetím ještě tužších restrikcí zklamal očekávání řeckého lidu a podvedl jej.

Nyní bych se pokusil zodpovědět hypotetickou otázku, jaké možnosti měla řecká vláda v případě řešení „řecké“ krize.

1. Přijetí restriktivní politiky požadované Bruselem, MMF a věřiteli, jako podmínka pro udělení další půjčky (v bankovním žargonu pomoci). Toto je varianta, která téměř s jistotou bude přijata a akceptována. Ve skutečnosti po zkušenostech z prvních dvou finančních injekcí které přispěly k dalšímu prudkému zadlužení, ze kterých více než 90 % skončilo v kapsách věřitelů a nikoliv u „přežraných“ Řeků (u kterých stoupá sebevražednost v důsledku horšících se životních podmínek), ani v řecké ekonomice, která potřebuje „nastartovat“, se dá očekávat, že bankovní „pomoc“ perspektivně přispěje k ještě většímu zadlužení země,  že zvýšené restrikce dál zmrazí řeckou ekonomiku, zhorší životní podmínky a řešení narůstajícího problému pouze odsune v čase s hrozbou rozmachu sociálního napětí. Tímto „řešením“ nejvíc získají věřitelé Řecka (včetně důchodových fondů cizozemců) a nejvíc biti budou Řekové, které zadlužili řečtí politikové při uzavírání půjček s bankéři a cizími vládami. Podobný trend je vysoce pravděpodobné postupně očekávat také v ostatních předlužených západních zemích.
2. Odmítnutí restriktivní politiky a splácení dluhu by nejspíš mělo za přímý následek zablokování finančního systému, se kterým je Řecko propojeno zvnějšku. Řecko by okamžitě muselo změnit měnu, jinak by se ekonomika země zcela zastavila. (Je předpoklad, že s touto variantou a praktickými kroky, které by při ni musely být uskutečněny, populistická Tsiprasova vláda v praxi vůbec nepočítala a žádné kroky v tomto směru nepodnikala). V tomto případě by Řecko ze Západu nedostalo žádné další půjčky, v každém případě by velice trpělo obyvatelstvo Řecka a nejspíš by se západní země chránící své věřitele a jejich pohledávky jakýmkoliv způsobem pokusily svrhnout řeckou vládu a změnit politický kurz země. Očekávat by se daly tradiční způsoby – ekonomické a politické vydírání s „vařením žáby“, využitím pátých kolon, v krajním případě by mohlo dojít k vojenskému převratu anebo pod nějakou záminkou a „humanistickými“ hesly k vojenské intervenci. Jinou variantu si osobně nedokážu vůbec představit. „Špatný příklad“ ve vztahu k věřitelům, který by mohl sloužit jako precedent pro jiné státy  by západním „demokratickým“ společenstvím rozhodně nebyl tolerován. Podporu zemí BRICS usilujících o nekonfrontační evoluční proměny, vyjma podpory diplomaticko-politické (slovní)  si lze jenom  těžko představit. Ekonomická případně vojenská podpora a pokus o integraci by zákonitě musely vést ke konfliktu světových center.
3. Hypoteticky si lze ještě představit třetí nesystémovou variantu, usilující o zásadní změnu dlužního systému v alternativní ekonomický projekt. Při ní by pravděpodobně muselo dojít k okamžité měnové reformě, odepsání dluhů, vyvlastnění a zestátnění soukromého kapitálu, především finančního systému. Pro tuto variantu neexistují v současné době žádné objektivní podmínky a předpoklady. Měla by téměř s jistotou stejné následky jako předešlá varianta, akorát mnohem drastičtější. Navíc zde nelze očekávat (s výjimkou několika latinskoamerických zemí) žádnou podporu klíčových kapitalistických hráčů na světové scéně.

Závěrem