Nade vším se vznáší opar jisté bezradnosti, bezvýchodnosti, ale kšefty se dosud točí – a po nás potopa. Politici a diplomaté horečně jednají, aby, jak tomu většinou bývá, hora porodila myš. Vzorem budiž neúspěšná konference o klimatu, skončivší v listopadu 2000 v Haagu a také ty sešlosti, jež ji v tomto desetiletí následovaly.
Historie se opravdu opakuje, vždy v nových kulisách a obměnách! Vzpomeňme třeba mezinárodní konference o emigraci, jež se 6. – 15. července 1938 konala ve francouzském Evianu. Nevyřešila navzdory zjevně se blížící katastrofě vůbec nic, imigrační kvóty západních zemí nebyly tváří v tvář exodu Židů a antifašistů z Německa zvýšeny.
A výsledek? Netečné a cynické přihlížení evropské i americké veřejnosti k takovým tragédiím, jako byl osud pasažérů parníku St. Louis, který s 936 cestujícími na palubě (až na 6 to byli samí Židé) vyplul v květnu 1939 z Hamburku s cílem dovézt utečence na Kubu. Havana však odepřela přistání. Kubánský prezident označil oprávnění k přistání za vadné. Loď tedy stála před pobřežím Kuby a vyjednávalo se. American Jewish Joint Distribution Committee nabízel kubánským úřadům 500 dolarů za každého vylodivšího se utečence. Kuba odmítla. Parník tedy odplul k Miami na Floridě. Lidé z paluby viděli světla Miami. Kolem nich ovšem patrolovala pobřežní stráž Spojených států, aby se snad někdo nepokusil v zoufalém gestu skočit do moře a doplavat k pevnině, kde čekala naděje, záchrana a život. Úsilí bylo opravdu úspěšné. Nikdo neskočil. Německý kapitán parníku Gustav Schröder marně vyjednával, apeloval, prosil americké úřady. Loď tedy nakonec odplula zpět k Evropě. Belgie, Nizozemí, Británie a Francie rovněž odepřely přistání a vylodění utečenců. Loď se proto vrátila do Německa. Prakticky všichni pasažéři v následujících letech zahynuli v plynových komorách Třetí říše.
Jde o neuvěřitelný, avšak typický a poučný příklad ahumánnosti, sobectví a krátkozrakosti politiků a byrokratů. Tehdejších a dovoluji si tvrdit – i těch dnešních. Krátkozraká obrana stávajícího establishmentu a jeho jepičích momentálních zájmů vede ke katastrofě. Tehdy jako dnes.
Námět: Martin Míček
22 komentáře