Třístupňová krize. Taková tu ještě nebyla

 

Současná krize, kterou lze začít odpočítávat od let 1989-1991, kdy došlo k destrukci systémového antikapitalismu, v sobě spojuje rysy tří makrokrizí lidských dějin – horního paleolitu (ekologie, demografie), pozdní antiky (civilizační krize, masové stěhování národů, barbarizace velké části okrajů území), feudalismu (demontáž starého systému samotnými statkáři a korunou [feudálními panovníky] a vytvoření zásadně nového systému založeného na přivlastňování ne přírodních faktorů výroby a zhmotnělé práce).

To vše dnes máme, přičemž jedna krize se přenáší do druhé podle principu matrjošky: Modernita – kapitalismus – evropská civilizace – světový systém (protože kapitalismus je světový fenomén) – Homo sapiens. Zdůrazňuji zejména to druhé, protože realizace výrobních vztahů vykořisťování a deprivace toho řádu, který zamýšleli ultraglobalisté, jejich „nová normalita“ (Alexander Ležava – doporučuji jeho díla k přečtení – ji výstižně nazval „Novým Švábskem“), vyžaduje v souladu s plány změnu biologické podstaty člověka. Současná krize tedy nemá obdoby, to mi bylo jasné už před patnácti lety, dnes už to chápou mnozí.

Udržení moci a privilegií globální vládnoucí třídy vyžaduje, aby zlikvidovala kapitalismus a vytvořila nový společenský systém založený na neekonomické (netržní) kontrole zdrojů a kontrole informačních toků (včetně vědy a vzdělávání). Jejich plánem je vytvořit novou společnost, kde hlavním bohatstvím jsou čas (včetně biologického bohatství, mluvíme o „praktické nesmrtelnosti“ pro nejvyšší vrstvu) a informace a kde moc není demokratická nebo dokonce autoritářská, ale magická. Psychohistorická příprava na přijetí takové moci lidmi již probíhá delší dobu, tento problém řeší žánr fantasy, filmy jako „Harry Potter“ apod. (Samozřejmě i knihy – pozn. překl.)

Nebylo náhodou, že se kapitalistiská „věrchuška“ v 60. a 70. letech minulého století rozhodla zbrzdit průmyslový, vědecký a technologický pokrok obecně a učinila výjimku pro informační a komunikační sektor. Zaprvé, díky své znalostní povaze nepotřebovala početnou dělnickou a střední třídu. Za druhé, informační technologie mohou být použity k zavedení přísné kontroly nad lidmi, jejich myslí, jejich psychikou. Volba, opakuji, nebyla náhodná, byla diktována třídními zájmy.

Je zcela zřejmé, že odklonu od vědeckotechnického a průmyslového rozvoje předcházela silná ideologická a organizační příprava:

  • Vytvoření ideologie environmentalismu;
  • vytvoření subkultury mládeže, v níž regulační roli hraje vliv na instinkty a podvědomí (plus kult neo-idolů, kde roli idolů-šamanů hrají popové hvězdy, např. Madonna, a v menší míře filmové a sportovní hvězdy);
  • oživení malthusiánství a sociálního darwinismu, které se odráží v pseudovědeckých „zprávách Římského klubu“ (Ostatně, podobně je na tom i agenda např. takových jako je Schwab a spol. Není to vědecky podloženo, jsou to jen a pouze fantazie a blbosti [jak jinak to nazvat?] na přání zákazníka – pozn. překl.) a koncepcí  „mezí růstu“, „nulového růstu“ apod. (v osmdesátých letech se k tomu přidal žánr fantasy, zaměřený na vytlačení science fiction).

Fantasy není jen nevědecká (ne – sci-fi) literatura o budoucnosti. Jestliže science fiction je budoucnost v budoucnosti, „budoucnost jako budoucnost“, pak fantasy je minulost v budoucnosti a jako budoucnost. Jedná se o pohádkovou verzi světa středověku a starověku, obývaného draky, skřety, elfy, trpaslíky, lykantropy atd., který se překlopil do budoucnosti a často byl doplněn pouze supermoderní technologií. Ale podstata se nemění tím, že scénou fantazie může být i vesmírný prostor, kterým létají fotonové hvězdné lodě a dělají „skoky“ přes hyperprostor, či paralelní světy. Zbývá to hlavní – pohádkově mystický (nevědecký) průběh událostí. V letech 1980-1990 se váhy překlápěly právě k této skutečnosti. Odtud pramení fantastický nárůst popularity Pána prstenů J. R. R. Tolkiena od 80. let 20. století, „potterománie“ v 90. letech, obrovská obliba her na hrdiny (především v USA), jako jsou „Dungeons and Dragons“ a různé „Questy“, a také mystických thrillerů Stephena Kinga, Deana Koontze a dalších, které si udržely svou popularitu téměř čtvrt století (a to především díky podpoře a reklamě všemi možnými způsoby – pozn. překl.).

„Přelomová“ krize konce dvacátého a počátku jednadvacátého století  je systémová a znamená krizi a konec kapitalismu jako systému. Tento proces navíc není vůbec spontánní, ale je výsledkem vědomého jednání špičky světové kapitalistické třídy, několika stovek (maximálně tisíce až půldruhého tisíce) rodin, „pánů prstenů“ kapitalistického Mordoru, kteří rozbíjejí kapitalismus ve vlastním zájmu – v zájmu udržení moci, privilegií a bohatství. Pro lepší pochopení krize, v níž žijeme a která by nás jako vír mohla strhnout do Malmströmu dějin, je nutné podívat se na jiné systémové krize.

Chronologicky nejbližší systémovou krizí je nám krize feudalismu a nástup kapitalismu, krize „dlouhého 16. století“ (1453-1648), jejíž rozhodující fáze nastala v letech 1490-1560. Hlavní záhadou této krize je geneze kapitalismu.

V souladu s Marxovou obecnou teorií dochází k přechodu od jednoho systému k druhému – ke společenské revoluci – tehdy, když výrobní síly starého systému přerostly jeho výrobní vztahy, ty se rozpadly a vznikl nový systém těchto vztahů, který je adekvátní překonaným výrobním silám. Pokud by měl Marx pravdu, pak by každý nový společenský systém („formace“) vycházel z vyšší úrovně výrobních sil, než jaká byla charakteristická pro systém předchozí.

V historické realitě je tomu naopak. Feudalismus dosáhl úrovně výrobních sil pozdní antiky teprve v 11.-12. století, tj. raný feudalismus byl úrovní rozvoje výrobních sil níže než pozdní antika; kapitalismus dosáhl úrovně rozvoje výrobních sil pozdního feudalismu až na počátku 18. století, tj. 300-400 let doháněl minulost.

Původ krize i kořeny geneze kapitalismu je zřejmě třeba hledat – mimochodem zcela v Marxově
duchu – v něčem jiném, totiž v třídních zájmech hlavních, systémotvorných subjektů/agentů systému. Studie posledních desetiletí ukázaly, že třídním zájmem feudálů (panstva) bylo udržet si moc a privilegia a boj o ně se stal základem geneze kapitalismu. Hérakleitos měl pravdu: „Boj je otcem všeho“. Jak to bylo?

V polovině 14. století zasáhla Evropu morová epidemie, černá smrt, která vyhubila 20 milionů z 60 milionů obyvatel, tedy třetinu. Rolnické ruce se staly vzácnými a sociální a ekonomické postavení rolníka (stejně jako nájemce a robotníka) ve vztahu k vrchnosti se zlepšilo. Páni se snažili situaci změnit a odpovědí jim byla hned tři povstání v letech 1378-1382 („ciompi“ ve Florencii, „povstání Jacquérie“ ve Francii a Wat Tyler v Anglii) (1) a v podstatě lidová protifeudální revoluce, která zlomila páteř západoevropskému feudalismu (vlastně žádná jiná v dějinách nebyla).

Vzpoura Wata Tylera. Richard II. se 13. června 1381 setkává se vzbouřenci.

Od tohoto okamžiku byl podle výzkumníků nejpravděpodobnějším vektorem vývoje západoevropské společnosti „kulacký ráj“ a „měšťanský ráj“, tj. Takové společenské uspořádání, v němž se z pánů (šlechticů) stávali prostě bohatí statkáři nebo bohatí měšťané, kteří ztráceli velkou část svých privilegií a postavení. Páni si museli vybrat, zda ztratí svá privilegia ve prospěch mas, nebo se jich vzdají ve prospěch krále. Ano, neměli krále rádi, bojovali s nimi, ale lid je přitlačil ke zdi a páni souhlasili se spojenectvím s korunou.

Toto schéma se zásadně liší od liberálně-marxistického, podle něhož bylo základem „růstu“ kapitalismu spojenectví a boj koruny a měšťanů (buržoazie) proti pánům (šlechticům). Samozřejmě došlo i k rozkladu společenských sil, o čemž mluvili liberálové a marxisté. Ale nikoli tento boj byl tím hlavním pro způsob přeměny feudálů v kapitalisty, jejich napojení na světový trh, který se objevil v 16. století. Dobře to ukázal R. Lachman v obšírném materiálu „Kapitalisty proti své vůli“ (Capitalists in spite of themselves: Elite conflict and ekonomic transitions in early modern Europe – rusky ZDE.)

Prvním důsledkem spojení koruny a panstva byl vznik takzvaných „nových monarchií“ (Ludvík XI. ve Francii, Jindřich VII. v Anglii), mnohem institucionalizovanějších a mnohem represivnějších strukturu, než jsou ty feudální; král se stal „přímým“ panovníkem ve vztahu ke všem svým poddaným, nejen ve vztahu ke všem svým vazalům; povinnosti nových, postfeudálních aristokratů ve vztahu ke koruně byly větší než povinnosti vazalů z feudální éry. Neexistoval žádný termín pro „nové monarchie“ a byl vynalezen. Byl to Machiavelli, kdo „zavedl“ termín lo stato – stát. Stát se stal nejmocnější zbraní bývalých feudálů proti nižším vrstvám. Další zbraní byl nový typ armády.

Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492 a v 16. století se do západní Evropy hrnulo stříbro a zlato. Tyto prostředky byly investovány především do armády. Výsledkem byla vojenská revoluce v 16. století a vznik nové formy vojenské organizace, se kterou bylo pro nižší vrstvy mnohem obtížnější až nemožné se vypořádat (prostě ji porážet, jako mohli ještě třeba husité – pozn. překl.). Kromě toho objevení Ameriky, vznik toho, co K. Marx nazval „světovým trhem“, a J. Wallerstein „evropským světovým systémem“, který ve skutečnosti představoval systém nové mezinárodní – severoatlantické – dělby práce, poskytl horní vrstvě kvalitativně nové možnosti. Bývalí feudálové a obchodníci, kteří se zapojili do systému, výrazně zvýšili svou vyjednávací sílu vůči spodině, protože nyní působili na vyšší úrovni ekonomického prostoru – makroregionální – než spodina, která zůstala na místní úrovni (a zůstává a proto nemá prakticky šanci nic změnit, pokud toto nepřekoná – pozn.překl.), závislá na své (mikro)regionální úrovni a na makroregionálním prostoru vládců .

Výsledkem všech těchto změn bylo, že v roce 1648 bylo v západní Evropě u moci 90 % rodů, a to na různých úrovních, které vládly na „poloostrově“ již v roce 1453. Feudálové tak ve svém třídním zájmu demontovali feudalismus, aby si udrželi moc, privilegia a bohatství, a v procesu tohoto boje vytvořili nový systém. Kapitalismus je tedy vedlejším produktem snahy feudálů přenést se do budoucnosti v novém systémovém „hávu“. Je to překvapivé? Vůbec ne. Vždyť již V. V. Krylov napsal, že třídní boj je rozvoj výrobních sil (především sociálních) mimo hranice výrobní sféry.

Další krizí, kterou je třeba zmínit, je krize pozdní antiky, antický otrokářský systém (4.-6. století n.l.). Tato krize se v mnohém liší od krize pozdního feudalismu. Podotýkám to hlavní. Za prvé, antické otroctví bylo extenzivním (extenzivně orientovaným) systémem, který potřeboval expanzi a přítomnost periferie. Intenzivně orientovaný feudalismus to nepotřeboval. Za druhé, během krize pozdní antiky byla horní část elity západořímské říše zničena, rozptýlena nebo pohlcena horní částí elity barbarských kmenů. Mezi pozdně antickou a raně feudální vrchností nebyla žádná kontinuita a doba temna (6.-8. století n. l.) byla mezi koncem antiky a počátkem feudalismu.

Pozdně antická krize je na rozdíl od pozdně feudální krize příkladem selhání věrchušky a krachu systému spolu s touto věrchuškou. Je také příznačné, že krize feudalismu, která se změnila v demontáž, nezničila západní civilizaci – kapitalismus se stal (i když s nuancemi) dalším stupněm jejího vývoje, zatímco krize antické otrokářské společnosti se stala kolapsem antické civilizace, tedy také krizí civilizační, na rozdíl od krize pozdně feudální („dlouhé XVI. století“ bylo krizí vnitrocivilizační).

Třetí krizí, o níž bude řeč (a třetím typem krize) je svrchní paleolit (25 tisíc – 10 tisíc let př. n. l.). To je možná ta nejstrašnější – zdrojově-demografická (sociobiosférická) krize. Trvala 15 tisíc let, udělala tlustou čáru za několika stovkami tisíc let paleolitu a pokryla téměř celou planetu, přesněji řečeno její obydlenou část. To vedlo ke snížení světové populace o 80 % a k úpadku a degradaci společnosti a kultury. Východiskem z krize svrchního paleolitu byla tzv. „neolitická revoluce“ – vznik zemědělství, pastevectví, měst, tříd atd., doslova úplně jiné Civilizace.

A tak jsou před námi tři různé krize: systémově formační; systémová formačně-civilizační (v úzkém, konkrétním smyslu pojmu „civilizace“) a systémová sociobiosférická, která nahradila jeden typ „Hry Společnosti s přírodou“ (S. Lem) paleolit, jiným – Civilizací.

Globalizace (kapitálů) – se stala totálním vítězstvím kapitálu, který se mění v elektronický signál a překonává téměř všechna omezení (prostorová, sociální, politická); reálné nemůže ovládat virtuální – různé úrovně (ale naopak je to možné). Celý svět se stal kapitalisticko-neoliberálním, včetně SSSR, východní Evropy a Číny. Kapitál všude! Vítězství! Jak však při jiné příležitosti napsal N. Koržavin: „Jejich pravým neštěstím však bylo jejich vítězství. Za ním se otevřela prázdnota. Zmizela nekapitalistická zóna a kapitál(ismus) už nemůže řešit své problémy tím, že je přenese ven – není kam.“

Kam se pak může chudák kapitalismus podět? Kde hledat zdroje pro další akumulaci? Pouze uvnitř sebe sama. Jde však o to, že kapitalismus je extenzivně, nikoli intenzivně orientovaný systém, je institucionálně „omezen“ na extenzivitu a jeho přeorientace, „restart Matrice“, vyžaduje demontáž systémotvorných elementů, tj. samotného systému a vytvořit na jeho místě jiného systému, který typologicky, ekvivalentně bude podoben feudalismu, přesněji stane se návratem k jeho organizaci na nové, mnohem vyšší větvi „spirály vývoje“ – s tou korekcí, že již nepůjde o západní, křesťanskou či lokální společnost. Vyčerpání zemského prostoru globalizací bylo vedle třídních důvodů dalším důvodem demontáže kapitalismu.

Takže demontáž kapitalismu jeho věrchuškou à la demontáž feudalismu v letech 1453-1648. Ale promysleli páni jeho prstenů a jejich intelektuální služebníci všechno? Pro „demontéry“ mám špatnou zprávu: S kapitalismem se to nepodaří tak jako s feudalismem. Feudalismus neměl periferii, jejíž přítomnost zásadně mění podstatu krize, proces demontáže a vektor jejich vývoje. Zapojením obrovských mas obyvatelstva, celé planety, do svých procesů, do světového trhu, kapitalismus demograficky pozvedl své africko-asijské a latinskoamerické periferie tak, jak by se populace těchto regionů nikdy nerozrostla (ve smyslu znalostí, možností a teprve pak populace – pozn. překl.).

A nyní tato kapitalistická periferie, v podstatě nepotřebná pro jádro, tak jak tomu bylo za „starých dobrých kapitalistických časů“, jen tak nezmizí. Tlačí na jádro, Jih proniká na Sever, vytváří svoje enklávy a podkopává jej; to, co A. J. Toynbee ml. nazval „spojením vnitřního a vnějšího proletariátu“, přispívá k periferizaci jádra, jeho uchvácení periferií s přímou a zjevnou hrozbou, když ne změny, tak alespoň podstatné modifikace elit, přinejmenším jejich významné části (a tím ztrátou  jejich moci a majetku pro většinu „elit“ – pozn. překl.). Pokus o demontáž kapitalismu à la feudalismus se tak ukazuje jako krize nikoli pozdně feudálního, ale pozdně antického typu, respektive spojuje rysy a vlastnosti obou. To však není vše. Špatných zpráv je více.

Kapitalismus je globální planetární systém založený na vykořisťování nejen člověka, ale i přírody. Tím, že kapitalismus zapojil biosféru jako celek do svých výrobních a ekonomických procesů, přivedl ji do stavu globální ekologické krize a lidstvo do krize zdrojů. Typologicky k tomu nedošlo od krize ve starším paleolitu. Současné měřítko ovšem nelze srovnávat s rozsahem ve starším paleolitu.

Takovým způsobem se demontáž kapitalismu  tedy rozvíjí na pozadí globální krize biosféry a zdrojů a k jejím pozdně feudálním a pozdně antickým krizovým vlastnostem se přidává krize svým obsahem a důsledky mnohem závažnější – krize staršího paleolitu. Máme tu „matrjoškovou“ krizi, krizi domina, kdy jedna krize vyvolává další, mnohem více rozsáhlejší a mnohem ničivější (a zpětné vazby to posilují – pozn. překl.).

Současná krize a demolice kapitalismu se nevyčerpává třemi krizemi, o nichž jsme hovořili. Její krize automaticky znamená několik dalších krizí. Za prvé je to krize západní civilizace, jak se utvářela v posledních tisíci letech. Za druhé je to krize křesťanství (náboženství vůbec) v jeho různých aspektech:

  • Soukromém (krize protestantského postoje k práci na pozadí rychle rostoucích tendencí k hédonismu, konzumu, více či méně aktivnímu nicnedělání, a to jak nahoře, tak dole);
  • obecném (krize typu křesťanské osobnosti);
  • projektovém.

Za třetí, krize kapitalismu je krizí civilizace, tj. pozemské civilizace, tak jak existovala posledních 10-12 tisíc let (13 653 podle indické chronologie; 13 542 podle staroegyptské a asyrské chronologie; 10 498-10 499 podle olmécké a mayské chronologie). Éru pozemské civilizace nazývám epochou (nebo dobou) pyramid a sfingy: Archeologická data posledních desetiletí svědčí o tom, že stáří pyramid a zejména sfingy je starší, než se předpokládá, tyto stavby jsou datovány 8-10 tisíc let př. n. l. a postavili je zřejmě představitelé civilizace předcházející civilizaci egyptské.

Svět pyramid přichází ke svému konci spolu s kapitalismem. Vědeckotechnická revoluce (VTR), v jejímž důsledku začínají informační (nemateriální) faktory převládat nad materiálními („hmotnými“), není druhou průmyslovou revolucí, ale něčím závažnějším, co do rozsahu srovnatelným s neolitickou revolucí.

Demontáž kapitalismu otevřela nevídanou Pandořinu skříňku s nevídanými důsledky.

Rozumí se, že to vše lze samozřejmě odmítnout jako vyvolávání strachu, „očerňování“ (St. Lem). Je však lepší žít podle zásady „kdo je varován, je ozbrojen“, než se stát obětí „syndromu Sidonia Apollinaria“, tj. úporně nevidět hrozbu, která již visí nad hlavou.

Dochovaly se dopisy jistého Sidonia Apollinaria. Svému příteli napsal následující: „Sedím u bazénu ve své vile. Žijeme v nádherné době. Počasí je krásné. Všude je klid. Nad vodní hladinou se vznáší vážka. A tak to bude navždy!“ O tři roky později barbaři smetli Řím!

Jaké jsou možnosti pokrizového vývoje – samozřejmě za předpokladu, že se z krize podaří vyjít co nejméně katastrofickým způsobem? Teoreticky existuje několik možností, od high-tech civilizace typu popsaného Ivanem Jefremovem v Mlhovině Andromeda až po futuroarchaické říše typu, který vylíčil Lucas ve Hvězdných válkách: Jinými slovy, od Dara Verera (fiktivní postava Ivana Jefremova – pozn. překl.) po Dartha Vadera. Ve skutečnosti bude nový systém pravděpodobně futuroarchaický – svět technologických supernových technologií bude koexistovat se světem neoarchaických nebo dokonce neobarbarských struktur. (Tohle ovšem pak založí pod „nový svět“ nevyhnutelně minu zpomaleného dějství, která bude pracovat na další degradaci nejen společnosti, vzdělávání, ale samozřejmě pak následně i právě těch super-hyper technologií, které se v první fázi závěrečného úpadku stanou svatými. Podobně jako v cyklu románů Isaaca Asimova o Nadaci. Doporučuji k přečtení. Pozn. překl.)

Stejně jako ve čtrnáctém a šestnáctém století bude na planetě existovat mozaika různých forem sociální, mocenské a ekonomické struktury. Bude to svět kontrastů: Vedle ultramoderních enkláv „regionálních ekonomik“ (E. Omae) budou existovat demodernizující se, archaické a dokonce asociální zóny. Kapitalistická éra, zejména její modernistická fáze, se bude zdát jako fantastická doba, která se rychle zmytologizuje. Tempo vývoje postkapitalistického a postcivilizačního světa bude výrazně pomalejší než v éře kapitálu a možná i v celé éře pyramid. (Jak jsem výše poznamenal, nejspíše to bude vše směřovat k úpadku civilizační úrovně – pozn. překl.)

Civilizace byla nejspíše krátkým obdobím mezi dvěma asymptotami (2) – paleolitem a tím, co Civilizaci nahradí. Budoucnost není lineárním pokračováním věku kapitalismu nebo dokonce věku pyramid, je to něco jiného, složitějšího a zároveň jednoduššího.

Rozvoj nového systému, který bude jako většina společenských systémů trvat 600, maximálně 1000 let, bude probíhat za stále méně příznivých přírodních podmínek, a proto je další nárůst barbarizace a archaizace v různých částech planety docela možný, ne-li nevyhnutelný. V každém případě bude jedním z nejdůležitějších úkolů lidí v této nelítostné budoucnosti uchování znalostí a příprava na přírodní katastrofy, především na novou dobu ledovou. O tuto nelítostnou budoucnost 23.-30. (?) století však bude třeba bojovat i v stoletích 21.-22., jako i dnes.

Co je možné dnes postavit proti demontážníkům? Ne až tak moc moc, ale ne zase tak málo – vůli a rozum. Vůli postavit etiku bráhmanů a kšatriánů proti jejich sociálně darwinistickému progresu, tj. proti etice měňavců s jejich filozofií geschäftu musí být postavena etika válečníků a veleknězů (žreců, duchovních). Rozum je nové racionální poznání světa. Nová etika a nové znalosti jsou štítem a mečem proti civilizaci měňavců. Zaručuje to vítězství? Ne. Vítězství se získává v boji. Zaručuje však vůlí k vítězství a důstojnosti jako stavu mysli a duše. A naděje, že překonáme krizi, do níž se kapitalismus a západní civilizace propadají, že zůstaneme na lodi plující po vlnách Oceánu času, do něhož se potápí Věk Pyramid.


(1) Vzpoura Ciompi Ciompi byli příslušníci textilního proletariátu, kteří se v roce 1378 pokusili svrhnout oligarchickou vládu a ustavit ve Florencii lidovou republiku. Tito dělníci začali být vůči ustálené patricijské oligarchii stále více rozhořčení. Kromě toho se od nich očekávalo, že zaplatí vysoké daně, které si nemohli dovolit, což některé donutilo opustit své domovy. Výsledné povstání pod takovým tlakem vedlo k vytvoření vlády složené z textilních dělníků a dalších dělníků, která trvala tři a půl roku.

1358 –  selská válka ve střední Francii – povstání Jacquérie (podle posměšného označení venkova Jacques Bonhomme = Kuba Dobrák) v čele se „selským králem“ Vilémem Cailletem

Anglické povstání (Peasants‘ Revolt), jinak také povstání Wata Tylera (Wat Tyler’s Rebellion) nebo velké vzbouření (Great Rising), bylo velké povstání po rozsáhlých územích Anglie v roce 1381.

(2) Asymptota určité křivky je taková přímka, jejíž vzdálenost od této křivky se limitně blíží k nule, když se jedna nebo obě souřadnice blíží nekonečnu. Asymptotický je vztah dvou veličin, které se k sobě limitně přibližují. Slovo je z řec. asymptótos

Zdroj: Zen

Přeložil Bedřich Vinopalník 2022

4.3 15 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
kolokol
kolokol
15. 5. 2022 19:29

No, přednáška na 24 minut v originálním podání Fursova. Ale chtělo by to mít něco nastudováno tak kolem dvacetičtyř let, aby to jeden vstřebal. Takže co s tím?
Предупрежден значит вооружен. Tím si ale v tomto Fursovově podání nejsem jist. Tak snad aspoň umět přijmout, že se nám ty všelijaké životní a civilizační jistoty mohou rychle sesypat do jakéhosi novodobého feudalizmu. Cítíte, jak v tom jeden plave? A ani neví kam?!

Last edited 1 měsíc před by kolokol
Gatta
Gatta
16. 5. 2022 15:56

Tak nevím. Jako obvykle – historie dobrá až velmi dobrá,ale čím víc k současnosti a budoucnosti – tak jen základní známé zásadní problémy a jinak už jen méně vědecky přesvědčivé a prognosticky méně přesně vymezeno. No a nakonec jsme skončili u „měňavců“ – ??? Nějak se mi při jeho popisu budoucnosti vybavil filmový „Šílený Max“. Že musí přijít celosvětový kolaps a změna systému (srovnání možností a dostatku zdrojů s představami) je v podstatě jisté. Ale jeho délka a průběh je velmi nejistý. K současné válce o ruské zdroje. I případná ruská porážka a bezpatné získání jeho zdrojů by krizi Západu… Číst vice »

Last edited 1 měsíc před by Gatta
Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  Gatta
17. 5. 2022 7:47

Pohlcení Východní Evropy krizi Západu oddálilo jen na nějakých 30 let a už opět není odkud brát…

Gatta
Gatta
Reply to  Botičky od Diora
17. 5. 2022 10:09

Za normálních okolností ano – dejme tomu taky 30 let.

Ale v ten moment by byla ohrožena všeobecnou závislostí na USA Čína, Indie a vlastně celý svět. A to by mohlo vyvolat dnes neodhadnutelné děje.
Zvláště pokud by si to americký strýček „chtěl užít“.

Irena
17. 5. 2022 5:37

Příliš mnoho slov a pojmů k popsání jednoduchého objektivního jevu, jsme to my proti nim (spodek pyramidy proti vrcholu). Ten boj je veden nepřetržitě, za socialismu se lidé domnívali, že už je dobojováno a dojeli na to. Ustoupili z těžce vydobytých pozic zcela tupě a vesměs dobrovolně. Fursov to všechno nevysvětluje jen zamotává. Tenhle kousek je celkem dobrý: /Nebylo náhodou, že se kapitalistiská „věrchuška“ v 60. a 70. letech minulého století rozhodla zbrzdit průmyslový, vědecký a technologický pokrok obecně a učinila výjimku pro informační a komunikační sektor. Zaprvé, díky své znalostní povaze nepotřebovala početnou dělnickou a střední třídu. Za druhé,… Číst vice »

Gatta
Gatta
Reply to  Irena
17. 5. 2022 5:53

Jak píšete – jsou tam některé dobré myšlenky, ale příliš mnoho slov ve kterých se ztrácí údernost článku a nakonec i sám autor.

V představě trvale automaticky zajištěného blahobytu se svých těžce nabitých práv (a svojí kolektivní síly) zbavili i lidé na západě.