Dva starší kámošové z doby, kdy byl svět snad v trochu lepším pořádku, si občas zavolali, aby se vzájemně ubezpečili, že se jejich názory ani po letech nezměnily a že ty dva roky, tehdy povinné vojenské služby, stály za houby jen proto, že museli chodit na PŠM (politické školení mužstva), být tam aktivní a že sledování Televizních novin bylo povinné. Dnešní stav ale považují za nesrovnatelně tragičtější, nejen kvůli těm desítkám zrušených vojenských útvarů, ale kvůli zrušené
povinné vojenské službě a absence výchovy mladé generace k obraně vlasti.
Dnes Karla vytočila zpráva, že byla ukrajinské armádě darována munice, se kterou přicházel tehdy po dva roky do styku, takže i po těch padesáti letech to bral tak nějak osobně, protože vzpomínky prý nejdou spálit, jak se zpívá v nějaké písničce. Petr, kterému si tak emotivně postěžoval, už tu informaci také zachytil na nějakých www. A právě tam si z textů komentářů uvědomil: Čas smete vše!
Mužská generace 30+, ale také ti 40+ už o něčem takovém, jako je dělostřelecká munice a dělostřelectvo nic nevědí a někteří dokonce vnímají uvedený dar jako symbol solidarity s prý ohroženou Ukrajinou. Jiné zase popuzuje , že jsme si za to nenechali zaplatit a darovali jim to. A ženským je to, jako obyčejně, fuk. (To prostě nevymyslíš!)
Jak to vlastně s tím Karlem a Petrem bylo, když byli na vojně, to mně poslal Karel emailem, snad ta krátká vzpomínka nikoho nepopudí a oživí zážitky těch, kteří to ještě mohli a museli prožít:
„Po absolvování KŘK (krátkodobý řidičský kurz) a rozšíření řidičáku o vlek nad 5,5 tuny, jsem byl převelen k vojenskému útvaru…“ píše Karel. „Tam jsem poznal Petra, který „vyfasoval“ fungl novou Tatru 138, stejně jako já. Byli jsme u dělostřeleckého útvaru (dávno zrušen) a za svými Tatrami jsme táhli vlek v podobě houfnice na čtyřech kolech s plnými gumovými pneumatikami.“
Houfnice byly už v té době technicky překonaný typ, původně německé, na závěru kanónu byly vyraženy orlice s hákovým křížem. Byly to tehdy ale jediné kanóny pro nepřímou střelbu.
„Kam dopadly po výstřelu granáty, jsme ani neviděli, mnohdy ani neslyšeli, neboť dostřel byl kolem 10 km a více, ale to už nevím přesně. Samotný granát ráže 152 mm vážil kolem 45 kg a můj kámoš Petr jich měl uloženo na korbě v šestihranných dřevěných koších celkem 10 tun. Na mou Tatru byly naloženy desítky dřevěných beden, v každé dvě nábojnice – hilzny, v kterých bylo několik pytlíků se střelnou náplní ve formě tyčinek, makarónů a špaget , tak vypadal střelný prach uvnitř pytlíčků.“
Proto se dělostřelcům u 152 říkalo pytlíci. Během ostrých střeleb a odpojení houfnic od aut odjížděli řidiči do postavení vozidel, aby byli po ukončení střeleb rychle k dispozici.
„Někdy nastala situace, že jsme se pouze odpojili a stáli opodál. Tak jsme jednou oba zažili ten okamžik, kdy jsme si mohli jako řidiči zatáhnout za šňůru spouště a na zlomek vteřiny uvidět granát, mizící v dáli. A to byl ten nejsilnější zážitek, na který jsme nezapomněli ani po padesáti letech.“
A k těm darovaným granátům? „Co tam budou, proboha, s tím velkorysým darem dělat?!“
Oba jsou přesvědčeni o tom, že granáty nebudou nikdy použity a nejen ruská generalita se nenechá vlákat do pasti nastražené těmi, kteří tak rádi bojují po celém světě, ale cizíma rukama.
Nejsmutnější na tom je to, že si naše současná mladá generace není vědoma toho, že je něco hóódně špatně, ale vždyť přece nemusí na vojnu…!
13 komentáře