Ústava, morálka a naši doktoři

V Bakalově DVTV proběhl další rozhovor dokumentující bezradnost směřování naší české demokracie. Tentokrát byl hostem redaktora Martina Veselovského špičkový chirurg Prof. MUDr. Pavel Pafko. Již v anotaci se můžeme dozvědět, že: „Lepší zdravotní péče pro bohaté není nemorální“. Jde samozřejmě jen o názor úspěšného lékaře, nic více a nic méně. Na místě by bylo ovšem se ptát: „Podle jaké morálky tak pan profesor soudí?“ V rozhovoru jen zdůvodnil prospěšnost takového kroku současným obcházením zákona rozšířeným úplatkářstvím. Lékaři se nechávají bohatými stejně podplácet, a proto by bylo lépe rovnou povolit systém placených přednostních operací.

Necháme-li tedy morální soud nakonec a prozkoumáme otázku: „Komu to bude sloužit?“ Nepochybně lékařům a bohatým. Argument pana profesora, že profitovat budou všichni, protože byznysmen brnkne chirurgovi sdělením typu: „Operovat mě budete v neděli a pak půjdu dál za byznysem“. Tím prý vznikne větší prostor pro všední dny a pro chudé. Den má totiž jen 24 hodin a týden jen sedm dní. Mnohem pravděpodobněji by nastala situace, kdy bohatý a úspěšný doktor bude operovat jen bohaté byznysmeny. Když jsou dnes jeho nejsilnější motivací peníze, těžko předpokládat, že později tomu bude jinak. Z návrhů pana profesora tedy pro středně a nízkopříjmové skupiny nekouká nic dobrého.

A kouká z nich tedy něco alespoň morálního? Záleží, o jakou morálku jde. Pro někoho tedy skutečně může být bližší symbióza lékařů a bohatých byznysmenů vzorem morálky, pro jiného stejné směřování může být pravým opakem. Naštěstí tu máme alespoň základní vodítko: Ústavu České republiky a dále Listinu práv a svobod. Stojí za to vyzdvihnout alespoň dva články:

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 31

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

Nejde o to, vystřihnout tyto dva články a omlátit je panu profesorovi o hlavu. To by bylo stejně pošetilé, jako zdůvodnění regulačních poplatků naším Ústavním soudem. V tomto případě nabízím k pozornosti článek 129. Hledání významu tzv. „regulačního poplatku“ ve zdravotnictví se našlo pomocí „telefonního poplatku“ z vládního nařízení roku 1925. Podle něho se poplatkem „sluší rozuměti hovorné, a to jak hovorné za hovory konané z veřejných hovoren, tak i hovorné za hovory meziměstské“.

Ústavní soudci tak dlouho hledali, jak odůvodnit placení regulačních poplatků, když součástí Ústavy je věta o bezplatné péči, až se úplně zamotali a sestavili takové odůvodnění, za jehož některé části by se nemusel stydět Gogol či Hašek. Jelikož nejsme Ústavním soudem, nemusíme mít na všechno odpověď. Můžeme mít však nabídku, ať se pan profesor a ti, kteří mají stejné morální soudy, zamyslí nad výše uvedenými články. Ať uvažují nad jejich smyslem. Ať přemýšlejí nad rozdílem mezi úplatným pořízením letadla či rakve, o kterých pan profesor hovořil, a právem na bezplatnou zdravotní péči. Zdali by přeci jen nebylo lepší smysl a ducha ústavy pochopit a naplnit, než se pokoušet jej za použití různých sofismat obcházet.

Převzato z e-republika.cz