Úvaha mimochodného nevzdělance

Takzvaná levice je neschopná byť jen popsat současnou realitu, když starý marxismus se svým očekáváním proletářské revoluce neuspěl a dnešní proletariát se scvrkl a zcela zmizel jako mobilizační element (tak nějak to popsal sociolog J. Keller). Dnes máme hrstku globálně mocných se svými služebníky ve všech končinách a zbytek, prozatím ještě použitelného, prekariátu postrádajícího sebeuvědomění ve vlastní bezmocnosti a v budoucnu pravděpodobné bezvýznamnosti, která bude mocnými patřičně reflektována.

Jestliže se zamyslíme nad možností, že současný nespravedlivý řád, symbolizovaný Spojenými státy využívající bezohledně lidské i surovinové zdroje se zhroutí, musíme uvažovat za jakých podmínek, z jakých příčin, jaká kultura jej nahradí a kdo bude jejím nositelem. Pro Evropany vyhlídky nijak optimistické… a OONi na základě myšlenek Frankfurtské školy oprašují neomarxismus a doufají v dovršení svých záměrů.

Depresivní úvahy mohou vést k závěru, že můžeme očekávat spásu v náruči jiné mocnosti, jenže právě to by byl omyl docela hloupý. Asijský pán bude mít jiné metody vládnutí, jiné způsoby, které mu nadefinovala jeho tisíciletá kultura, tak odlišná od naši. Nebude smířlivý a zůstane predátorem, netečný k našim problémům. Taková naděje je známkou zničujícího úpadku důvěry v možnosti rozvoje našich kulturních a filosofických tradic, zpochybněním přínosu evropského vnímání světa a vzbuzuje v nás podezření, že tyto myšlenky jsou podněcovány a živeny rozmělňováním stávajícího života, vnášením nových destruktivních témat (migrace, gender, inkluze, greendeal, atd.)nneposouvajících myšlenkový svět Evropana k uvědomění jeho pozice ve světě. Setkal jsem se s názorem, že Evropané (a to i američtí) mohou být překážkou k resetu, proto je útok v této etapě veden právě tímto směrem a to i zevnitř. Jako bychom si necenili sami sebe a neuvědomovali si nutnost sebereflexe a opustili kritičnost k naší cestě, která sice přiměla jiné komunity k vnějškovému napodobování, ale také narazila na své limity. To by ovšem nemělo vést k bezhlavému opuštění svébytnosti, ale jen a jen k jejímu povznesení na novou úroveň. Nestačí se vzájemně utvrzovat v tom, co se líbí věřícím ve vítězství spravedlnosti a pravdy, ale nutno si uvědomit, že nás obklopuje skrytost, s kterou pracují síly mimo náš dosah. Připomínám Heideggerův apel na přípravu připravenosti a tím musí být pro naše přežití především příprava národního programu . Ovšem pokud se nechceme vidět v zrcadle, odstraňme zrcadla.

Člověk je obdařen pudy, citem (emocemi), rozumem, duchem a pokud nejsou uspokojeny, cítí frustraci. Různé kultury a v různé době obecně preferují a jsou formovány převahou některé z uvedených dispozic. Rusko-finský sociolog Pitirim Sorokin lidskou historii rozčlenil na opakující se triády, které nazval ideační, idealistickou a sensitivní kulturou (raný evropský středověk, období gotiky a rané renesance, a za senzitivní považuje civilizaci od 17. století až do dnešních dnů). Dobu ideační v celé životní škále určuje náboženství, spiritualita. Jak Sorokin zdůrazňuje, nelze sloužit současně dvěma pánům – Bohu i mamonu, jakkoli je zřejmé, že se to do jisté míry daří právě Vatikánu. Formálně odlišné, ale obsahově podobné jsou mravní soustavy buddhistické, hinduistické, taoistické, židovské… dnes bych se nebál zařadit k této kultuře také islám, i s jeho diskutabilním právem šaria. Ideační právo je právem božským, ius divinum, právem posvátným. Ideační zákoník zakládá legitimní autoritu vlády jako odvozenou od Boha či absolutna, nikoli z lidového pověření, to znamená, že nelze aplikovat či dokonce vnutit této kultuře demokratické mechanismy. Zástěrkou pro ovládnutí ropy a dalších surovin, stejně jako postupné obkličování Ruska a Číny, jsou americká válečná tažení , ideově omlouvána šířením občanských práv a demokracie. Výsledkem je rozvrat v oblastech, nikoli dosažení deklarovaných cílů, ale to západní stratégové ani neočekávali. V senzitivních právních normách byly zrušeny tresty za náboženské zločiny, což nelze chápat jako chybu, ale současně s tím byla relativizována etika a mravní hodnoty ztratily valnou část prestiže. Zákony a jeho derivace lstivě zastírají hmotné a mocenské zájmy a přestaly být přirozenými závazky lidského chování. Hrubá síla a lest se zůstávají nejúčinnějšími mocenskými prostředky, jak s tím přišel již v 16. století Machiavelli.

Výsledkem současné relativizace všech hodnot je frustrace, nedostatek duchovní síly, zanícení, opravdovosti , které nemohla nahradit pseudovíra v lidský rozum. Proto se nelze divit útěku lidí do náruče sekt, vzestupu zájmu o esoteriku, šamanismus a očekávání spásy ve špatně pochopených učeních jiných kultur. To je zákonitým důsledkem plytkosti rozumu. Lidská společnost, právě proto, že je společností a nikoli sumou individualit, jak ji deklarovala anglická liberální politička baronka Thatcherová výrokem, že neexistuje společenství, ale pouze jednotlivci, cítí potřebu hierarchizace, nejen v rámci společenství, ale také pociťuje potřebu něčeho, co přesahuje vlastní lidskou omezenost. Absence spirituality je fatální a tento neblahý vývoj lze zkratkovitě parafrázovat výrokem, že Evropan se přestal modlit po první světové válce, po druhé se zřekl Boha a znovu se začne modlit po třetím, lidmi vyprovokovaném kataklyzmatu. Nedivme se fanatickému odporu muslimů, jejich způsobu partyzánského odporu, který nazýváme terorismem. Jejich věroučné společenství je o 600 let mladší křesťanství, tkví tak řečeno ještě v našem středověku, a pokud se z toho máme poučit, tak zkoumejme, z čeho pramení jejich zanícení … Z našeho jednostranného pohledu jsou barbary, ale nezapomínejme, že i Řím rozvrátili, kromě učení židovské sekty, právě barbaři. Osvobodili jsme se z pod kurately absolutna a kategorických imperativů a zavrhli jsme důstojnost člověka i jeho posvátnost. Také tak bude po zásluze s lidmi naloženo, a hrozí, že mocní si tím uvolnili ruce k čemukoli. Mnohé napověděl Oswald Spengler ve svém Zániku Západu.

Množí se spleť absurdních aktivit, které v posledku lze chápat jako „organizování“ chaosu v rámci možných příprav na snížení demografického přetlaku. Vždyť za období 50 let se počet obyvatel planety zvýšil o 142 procent: Z 2,5 miliardy v roce 1950 na 6,1 miliardy v roce 2000 a v roce 2050 by nás člověků mělo být dokonce 9 miliard. Co s těmi přebytečnými, nebude pro ně práce ani blahobytu a budou jen zdrojem neklidu… Duchovního obratu se dožije možná méně než miliarda a většina v roli pomocníků či sluhů.

V roce 2015 byl v Literárních novinách publikován z německého Der Spiegel přeložený rozhovor s autorem románu Podrobení, Francouzem Michelem Houellebecqem. V rozhovoru autor vysvětluje, proč je osvícenství u konce, humanismus mrtev a laicismus též – stejně jako republika. Proč to připomínám? Souvisí to s mým názorem o potřebě spiritualismu. Spiritualita je katalyzátorem na cestě k věčnosti, a je na svém virtuálním obraze nezávislá.

Z názorů M. H. vyjímám – rozsáhlá citace je odůvodněna vážnosti problému:

Myslím, že jeden historický a politický cyklus , který začal Francouzskou revolucí v roce 1789, se chýlí ke konci. Republikánský model s ideálem svobody a rovnosti se rozpadá. Dal lidem slib, který nedokáže dodržet. Účastníme se návratu k religiozitě. Dochází k proměně paradigmatu, procesu respiritualizace… Racionalismus pociťuje stále více lidí jako něco, co je dusí. Je tu spirituální moc, která je ještě aktivní a dokonce opět sílí. Dá se to vidět na úspěchu určitých knih a filmů, jako je třeba Pán prstenů. Ateismus ustupuje a umírá na své vlastní pochybnosti. Sdílím názor Augusta Comta, že společnost úplně bez náboženství nemůže existovat. Hrozí ji naprostá dezintegrace. Sám bych rád věřil v Boha, ale moc často se mi to nedaří . Říkám si, že lepší by bylo prostě uvěřit a přestat nad tím přemýšlet. Ale nedokázal jsem to. Zřejmě to má tak většina. V tomto světle je agnosticismus tributem intelektuální upřímnosti… Osobně jsem přesvědčen, že v katolicismu dřímá ještě mnoho síly… Protestantismus jako duch osvícenství je úpadkem katolicismu, v umění i ve víře… Islám má pochopitelně určité problémy s poselstvím víry evangelií. Pro muslima je tento odstup mezi Bohem a Prorokem nepřekonatelný. Že se boží syn stane člověkem, a tím je je pak stvrzena existence boží matky, jakož i Kristova oběť v podobě smrti na kříži, triumf ukřižovaného – vše se v enormní míře muslimům nelíbí. Nerozumějí tomu. Upřímně řečeno, já také ne… Návrat patriarchátu je myslitelný. Osvobození ženy je „měkký“ pokrok. Nikdy nemůžeme přesně vědět, co ženy přesně chtějí…. Tento problém (feminismus) docela dobře znázorňuje Simone de Beauvoirová (v Druhém pohlaví – 1949). Být ženou není biologický, ale společenský fakt? Toto stanovisko lze zastávat, ale má své dopady, neboť jako ideál implikuje odmítání mateřství, protože mateřství je podle S. de B. pořád ještě ten nejšikovnější způsob, jak učinit z žen otrokyně. Feminismus sám sobě protiřečí, vymírá, protože se nereprodukuje. Z demografického hlediska je feminismus na straně těch, kdo prohrávají. Vyhrává to obyvatelstvo, které přivede na svět nejvíc dětí. Ti získají převahu a prosadí své hodnoty.

Něco k tématu také ze Schopenhauera:

…více či méně se vnucuje vedle vědomí pomíjivosti všeho bytí také myšlenka marnosti všeho snažení. S tímto uvědoměním a s tímto podivem vzniká tedy potřeba metafyziky, příznačná právě jen pro člověka, tedy filosofie si činí nárok, a má tudíž i povinnost býti ve všem co říká, pravdivá, protože se obrací k myšlení a k přesvědčování. Náboženství proti tomu, určené nespočetným, kteří nejsou přístupní důkazu a myšlení, a kteří by tudíž nejhlubší pravdy sensu proprio (v přísnem slova smyslu) nepochopili, má jen závazek být pravdivě sensu allegorico (v alegorickém smyslu). Pravda se nemůže objevit očím lidu nahá. Symptomem této alegorické povahy náboženství jsou mystéria.

Jinými slovy, náboženství zvěstuje obrazně pravdy, které nejsou zřejmé lidem méně nadaným, či ochotným namáhavě přemýšlet. Stává se hlavním proudem vnášejícím do společenství spiritualitu, tudíž náhled sub specio aeternitatis. Také moderní umění, opuštěním smyslové popisnosti, naznačuje vhled do jiné reality.

Evropo, Ameriko,
věčně poučující, nepoučitelná….
kéž dobrých úmyslů
Máš na kahánku
a závěť do ztracena
Protřepeš láhev verbální alchymie
a z dna vybublá džin moudrých nesmyslů