Válečná pohlednice

Stalo se to před několika dny a dosud na to nemůžu přestat myslet. I když jsem pod ostřelováním a bombardováním prožil více než měsíc, viděl krev a pustošení a nejednou jsem se musel ukrývat před výbuchy a dá se říci, že jsem si vypracoval reflexy pro přežití ve válce, přesto mnou tento zážitek otřásl do hloubky mé duše.

Doněck. Městský obvod Textiľščik. 28. srpna, když nás obzvláště pečlivě válcovali ze všech stran ti naši karatelé.

Na samém počátku té střelby, když bylo ještě slyšet pouze svistot blížících se raket Gradu, jsme se na otevřeném prostranství mezi paneláky ocitli tři: já, bývalý úředník, horník ze šachty Skočinského a místní bezdomovec, který se v té době právě hrabal v místních popelnicích. Všichni jsme střelhbitě skočili do nejbližšího sklepa (teď jsou všechny sklepy v obvodu právě pro takovéto případy ponechávány vždy otevřené).

A potom začalo peklo! Výbuchy, dunění, dusící zápach prachu a raketového paliva.

Sklep nebyl hluboký, dveře zůstaly otevřené. A najednou jsme uviděli kočku. Obyčejnou venkovní mourovatou kočku s chlupatým ocáskem, která se nás v děsu rozhodla následovat, ale strachy se zastavila asi deset metrů od nás a celá zcepeněla. Přikrčila si do klubíčka, přitiskla ouška k hlavičce, celá se roztřásla a začala žalobně a pronikavě plakat.

Ano! Nemňoukala, nekvílela, ale opravdu se z toho dunění a svistu střepin rozplakala. Věděli jste, že zvířata mohou plakat?

Potom se stalo něco neuvěřitelného!

Bezdomovec, dosud nevím, jak se vlastně jmenuje, nás odstrčil ode dveří a vyskočil nahoru rychleji než sprinter (sotva jsme stačili křiknout: „Kampak?“), popadl to ubohé zvířátko a prakticky skočil, jak jen to bylo v jeho ochozených pantoflích možné, zpátky k nám do sklepa. Sotva se nám ho povedlo udržet na nohách.

Kdybyste to viděli!

Oba, člověk i ta kočka v jeho rukou, se třásli. Výbuchy a dunění pokračovaly. Kočka se přitiskla ke starému, špinavému, nemytým tělem, levnými cigaretami a alkoholem páchnoucímu kabátu, jako by to bylo něco čistého, světlého, spásného.

„Už je to dobré, je to dobré“, mručel bezdomovec a svýma třesoucíma se rukami kočku hladil. Ta chvílemi předla, chvílemi plakala a mňoukala a lízala ten kabát. Vypadalo to, jako by ten mourek vyprávěl o svém nesnadném životě, o který téměř přišel v tom dunění té nesmyslné války…

Ostřelování skončilo. Pohnuli jsme se s horníkem k východu ze sklepa a oni tam zůstali stát. Dvě nikomu nepotřebné bytosti, které jako by byly vyloučeny ze života, ale které navzdory všemu stále ještě žijí…

Zdroj: http://motozmey.livejournal.com/24593.html

Překlad: Irena

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
peter.
6. 9. 2014 20:09

Kedysi dávno ste mali takú pesničku,že „Válka je vůl“.Je to hrozné.Čo k tomu povedať.Sme len lacné hračky v rukách mocných,ktoré kedykoľvek sa im zachce,odhodia a zašlapú do zeme.A nikto s tým nič neurobí.Napriek tomu,že všetci vedia čo je to za ľudí,tak znova a znova ideme každé 4 roky k voľbám a znova si tú chamraď zvolíme.Asi je pravdou,že každý národ má takú vládu,akú si zaslúži.

hamletka
hamletka
7. 9. 2014 5:52

Bezdomovec si vice nez zachoval dar empatie, zachoval si sve lidstvi, zatimco vetsina obcanu zeme, jejiz bezdomovecka hymna, Kde domov muj, tklive vyhrava na poloprazdnem hradnim namesti, tuto schopnost davno ztratila, dobrovolne se ji zrekla. Je srdce neboli, kdyz vidi bezdomovce zebrat na Jiraku. Jednou mi jedna bezdomovkyne, ktere jsem dala v kostele dvacetikorunu, „jednou jsme vsichni byli takhle maly, vidte?“ ukazala pritom na meho synka, zaveseneho v klokani kapse. „Ten se ma!“ Ale ma se doopravdy, mame se? Stojime na prahu vseznicujici valky, ale je nam to lhostejne. Ono to dobre dopadne, nekdo to za nas vyresi. Buh sice… Číst vice »

Sugar Ray
Sugar Ray
7. 9. 2014 7:28

Já jsem takovej psychoušek nezastíram , ale podle mě tahle naše slavná západní civilizace potřebuje facku , strašně moc ty lidi tady potřebujou aby se něco stalo aby se probraly z tý diskotéky . Já nikomu do hlavy nevidim jasně , ale po čem ty lidi tady prahnou to mi hlava prostě nebere , tolik hrubosti , zaťatosti , násilí , bezohlednosti , já se koukám , vnímám , pozoruju , lidi si neváží ničeho , chlap nebo kluk si neváží ženy , holky , ubližujou jim , neváží si toho že maj děti . Co ty lidi chtěj ?… Číst vice »

Sugar Ray
Sugar Ray
7. 9. 2014 7:55

Před dvěma lety jsem narazil na knihu Jo a já , nikdy jsem nečetl silnější příběh , v podstatě jednoduchý , náctiletá holka si přivede domu mladou bezdomovkyni jako nějaký dítě si třeba přinese domu psa z ulice nebo kočku . Ale je to síla , ta knížka mě emočně naprosto knock outovala , uvědomil jsem si že nejsem ještě uvnitř mrtvej .
A taky že nenávidim frikulíny , nenávidim ty lidi z celýho srdce jima pohrdam ty duševní mrzáky , zabedněnce , roste ve mě neskutečná zlost a agrese .

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
7. 9. 2014 9:32

Ještě jsme vfšichni neodumřeli „tam uvnitř“… Je nás víc, co se snaží postarat, někteří i poukazují na příčiny a nabízejí řešení. SPOJUJME SE, jen vespolek zachováme lidství, třeba skrze tak nádherné bytostim svobodné duše jako jsou kočky – všech drühů a velikostí. Jdu s maminkou a bratrem venčit naše kočky do lesa, vždy je to o sběru odpadků, někdy hašení ohňů, přátelských slovech s „ještělidmi“. A o pár krásných hodinách svobody pro ta zvířata… Doporučuji prastarou ale stale hezkou knížečku Richarda Sobotky „Příběh toulavého kocoura“, vyšla opakovaně koncem osmdesátých… Pohladí Vás na duši a vypoví co jsme my lidé zač.… Číst vice »

peter.
8. 9. 2014 13:41

Ten príbeh z Ukrajiny je dojímavý.Mňa ale viac dojíma a zároveň nasiera napr.toto:
http://www.exilovenoviny.cz/articles/2014/01/04/jsem-tynka-lide-poradaji-sbirky-abych-mela-co-jist-im-happy-pane-drabku