V den Velkého Vítězství odolal Kyjev strachu

Pokud Vám řeknou, že Kyjev je ovládán strachem a že se zcela podřídil vládě nacistického režimu, nevěřte mu. Narodil jsem se v Kyjevě a prožil tu mnoho let. Viděl jsem nemálo slavnostních akcí ke Dni Vítězství, ale byly to právě jen akce. Vždy radostné, zářivé, ale organizované. Devátého května 2015 bylo všechno jinak.

Takové množství lidí, kteří přišli do parku Slávy k věčnému ohni u pomníku Neznámého vojína, vedeni vlastním srdcem, bez jakéhokoliv organizování a přes výhrůžky, jsem nikdy neviděl. Několik hodin se lidé různého věku proudem valili ulicemi Pečerska k obelisku Slávy.

Ještě brzy zrána, když byla ulice centra města a u metra Arsenalnaja napůl prázdná, padlo do očí neuvěřitelné množství milice, kterou patrně svezli z celé Ukrajiny. Důstojníci, od majora po plukovníka, stáli v uzavřeném seskupení. Kamuflovaní příslušníci vojenských sil Ukrajiny spolu s milicí uzavřeli vstup k Věčnému ohni a veškerou průjezdovou část. Nedovolili ani pokládat květy. Mladí dobrovolníci rozdávali nový, vládou vymyšlený emblém – rudý mák s černou dírou uvnitř. Místní vtipálci to nazvali „snem proktologa“. Ale bez vtipkování. Ještě nikdo nezhodnotil jakou škodu přineslo úsilí o změnu myšlení, kdy se vytratilo z paměti vítězství kdysi jednotného lidu. V posledních měsících se do hlav lidí cpou nehorázné a škodlivé věci, jako že Ukrajinci byli ošáleni Moskvou, a proto bojovali na straně nepřítele – Sovětského svazu.

Ne všichni Kyjevané se zachovali tak, jak očekávala ukrajinská vláda. Najednou jsem viděl vedle děla na Arsenálním náměstí skupinu lidí s portréty příbuzných – účastníků války a s georgijevskými stužkami u nich. Vedle stojící zamaskovaní vojáci na stužky pošilhávali, pošilhávali, ale mlčeli. Když jsem se solidního policejního plukovníka zeptal, proč nás nepustí k věčnému ohni, odpověděl a kývl směrem k černým motocyklům Bezpečnostní služby Ukrajiny: „Tam je ten garant.“

To, co nazvali přehlídkou, byla ubohá podívaná. Za okázalého pochodování přešli ukrajinští vojenští hudebníci a tři pozvané orchestry z Polska, Litvy a Estonska, za nimi přepochodoval neznámo odkud přišedší jordánský orchestr. Šli nepořádně, hráli slaboučce. Nakonec bylo štěstím pro unavené hlídače, že přítomní vedoucí dali nenápadně pokyn k opuštění parku Slávy. Nepříjemný pocit z „přehlídky“ rychle zmizel a teprve nyní byl skutečně zahájen svátek. Viděl jsem Kyjevany, kteří šli s opravdovým nadšením. Z tváří bylo možno číst: Nutíte nás slavit podle vašeho, ale my budeme slavit podle svého.

Potom, když jsem se vracel domů, jsem uvažoval. Kde se vzalo to nebývalé množství lidí? Toto vzepětí? Pochopil jsem. Ve Dni Vítězství 9. května 2015 proběhla v Kyjevě demonstrace opovržení – opovržení k těm, kteří jsou u vlády. K těm, kteří zastrašují, vstupují do duší, do paměti rodin. K těm, kteří dělají všechno pro to, aby zhanobili památku minulosti. Navíc bylo vládnoucím řečeno: „Nebojíme se vás!“

Pár slov ke georgijevským stužkám. Nejprve byly vidět málo. Ale u Věčného ohně, nebojíce se slibovaného potrestání, se stovky Kyjevanů vzchopily. Kyjevané si tento symbol Velkého Vítězství připnuli. Šli kolem hrobu maršála Rybalka, památníku Kovpaka, podle hrobů skutečných hrdinů. Ke každé desce se jménem hrdinů pokládali květy. Tisíce květů. U Věčného ohně bylo tolik květů, že se z nich vytvořila živá stěna. U Věčného ohně se vzdouvaly rudé prapory dvou gardových svazků Velké vlastenecké války. Zaznívaly písně válečných let. Lidé šli a šli proudem.

Oficiální projevy téměř nebyly. Vystoupilo pár lidí od komunistů a socialistů. Lidé dost vřele podpořili hesla: „Sláva sovětskému lidu – vítězi!“ A opakuji, všechno bylo živelné, jak srdce velela.

Samozřejmě nechyběly bandy, hysterické výkřiky, ale ty se utopily ve sboru hlasů: „Sláva velkému vítězství!“ Nečekal jsem to, ale celková nálada oslav byla veselá, odvážná a radostná.

Později začalo přijíždět kyjevské duchovenstvo, biskupové v čele s Primasem – metropolitou Onufrijem. Za kněžími přicházeli laici s ikonami Svatého Georgie Vítězného, Svatého Vladimira a svatého Serafima Sarovského. Mnozí se inspirovali, když ve svátečním dnu a den před tím Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu v osobě metropolity Onufrije a jeho pomocníků projevila dnes tolik potřebnou odvahu. Na zasedání Nejvyšší rady 8. května metropolita Onufrij spolu se dvěma biskupy – metropolitou Antoniem (Pakaničem) a biskupem Jonem (Čerepanovým) odsoudili válku a ostentativně nepovstali, když Porošenko předčítal jména „hrdinů ATO“. Tak předvedla církev příklad odvahy svým věrným ovečkám.

Ve 13 hodin kyjevského času nad pahorky zaznělo „Kristus vstal z mrtvých!“ Započala zádušní mše za pokoj padlých ve Velké válce. Stovky duchovních a tisíce Kyjevanů opakovali „Věčná památka!“

Někdo mohl tento den vidět jinak. Bezpochyby kyjevští televizní pracovníci, ovečky Kolomojského a Pinčuka, předvedou jiný obraz. Ale já jsem viděl Kyjev takovýto, neustrašený, soustředěný na domácí odpor vládě, nabitý protestem proti hanobení památky Svaté války.

Můj klidný otec zahajoval Velkou vlasteneckou v bojích pod Kyjevem. Občas mi bylo před ním stydno – za naši lhostejnost a ustrašenost. Dnes, v Den Vítězství 9. května, jsem se nehanbil.

Kyjev, 9. května 2015

Převzato z Fondsk.ru

Překlad: zajoch