V zákopech informační války vedené korporátním fašismem

Nejdřív tě budou ignorovat. Pak se ti budou smát. Pak proti tobě budou bojovat. Potom zvítězíš.
Móhandás Karamčand Gándhí

Patentovaní obhájci transatlatické demokracie

Informační a mediální válka má svá pravidla, zavedená už od začátku 20. století, kdy masová média jako tisk a rozhlas začala poprvé určovat veřejné mínění. Viz naši třídílnou studii: Mediální manipulace z pohledu neomarxismu. Jedná se zejména o toto schéma:

• Ironizace
• Diskreditace
• Dehonestace
• Kriminalizace
• Likvidace

Podíváme-li se kolem sebe na postup informační války, pak lze říci, že nyní probíhají všechny fáze současně. Ale hlavně běží diskreditace a dehonestace, protože korporátky a presstituky ji považují za nejúčinnější. V České republice a na Slovensku to má podobu tzv. seznamu proruských webů od slovenského středoškolského učitele Smatany, kterého se pak chytila česká mainstreamová, i tzv. „nezávislá“ internetová média. Vše je to propojeno s novou vlnou špionomanie a hledáním vnitřního nepřítele v žoldu Putina, samozřejmě bez jakýchkoli relevantních důkazů. Nejprve je třeba lhát jako ve druhé válce v Iráku. Až je ukončena a lhaní prozrazeno, pak platí logika tzv. „fait accompli“, čili hotové věci, které se mělo lhaním a manipulacemi dosáhnout. Pak už následná odhalení nevadí, protože mezitím běží další akce a další lhaní. Prostě je třeba být ve lhaní a v manipulacích stále o krok napřed.

Dalším krokem je mlžení a okecávání jasných fakt, která jsou zamlčena nebo poslána na vedlejších kolej, často za pomoci význačných osobností ovládajících veřejné mínění. Tyto králíky si média vytahují z klobouku jen v kritické době, aby se osobnosti neopotřebovaly v běžné mediální válce, každodenně vedené presstitutkami a placenými mediálními žoldnéři. Viz náš článek Úklidová četa českých humanistů.

To však není vše, v některých případech sledujeme přímé pokusy o kriminalizaci a velmi rafinovanou likvidaci ze strany ideových odpůrců „majitelů klíčů“ tzv. euroatlantické civilizace. Podle toho, co kolem sebe sleduji, „svobodomyslné a demokratické“ euroatlantické elity prostřednictvím tajných služeb a za součinnosti s veřejnoprávními, korporátními a pseudo-nezávislými médii přistoupily k celé řadě pasivních i aktivních opatření. Pojďme se na některá z nich, se kterými je možno se setkat v ČR, podívat blíže.

Cenzura

Na Ukrajině a v Pobaltí už zakázali ruské televize a otevřeně cenzurují místní opoziční zpravodajské kanály, v ostatních evropských zemích má cenzura zatím skrytější podobu. V poslední době například neustále roste počet videozáznamů na YouTube, které zmizí s odkazem na porušování autorských práv. Nepřekvapivě jsou mezi nimi (s chatrným zdůvodněním, že se jedná o brutální obsah) velmi často videa natočená na mobilní telefony občany Donbasu, která dokumentují chování ukrajinských ozbrojených uskupení. Druhou velkou skupinou jsou často s velkou námahou do angličtiny, češtiny a dalších jazyků otitulkovaná videa ruských televizních kanálů, kde to funguje tak, že o jejich stažení nežádají ruské televize, ale tzv. „třetí strana“. Práva byla např. porušena tím, že v reportáži či komentovaném zpravodajství ruského moderátora byl použit několikavteřinový záběr vytvořený západní mainstreamovou nebo ukrajinskou televizí.

Cenzura probíhá také v ČT a Českém rozhlase, kde to má mnohem rafinovanější průběh. Mohu to dokumentovat na konkrétním příkladu reportáže z české obce Čechogradu, která se nachází na východní Ukrajině, v té části, kde vládne Kyjev. Poté, co do ČR přijelo několik českých krajanů, kteří zde získali statut uprchlíka, vydal se Martin Dorazín z Českého rozhlasu mapovat situaci krajanů, kteří sem přišli v roce 1869. Starosta obce mu ukazoval, jak tam žijí, jaké mají tradice, pěkný kulturní dům apod. Nakonec vysvětloval, že mladí se chtějí odstěhovat do ČR, ti starší nemohou, protože tam mají rodiny, majetek, práci apod. „Nejraději bychom vzali Čechograd a jeli do Čech,“ říká redaktorovi ČRo starosta. V ten okamžik reportáž končí, aniž by se divák dozvěděl, PROČ že to ti čeští krajani chtějí odstěhovat celou vesnici z konečně „svobodné a demokratické“ Ukrajiny. Stejným způsobem fungovalo i zpravodajství České televize o krajanech, kteří se přestěhovali do ČR. Základní novinářská otázka PROČ? byla v této kauze, kterou rozpoutal prezident Miloš Zeman, velké tabu.

Veřejnoprávní zbraně hromadného ničení

ČRo a ČT právě tímto přístupem riskují, že přijdou o svoji veřejnoprávnost. Skončí to tak, že se od nich posluchači a diváci odvrátí, a nebude nikdo, kdo by je bránil před tím, čeho se v tomto článku obává komentátor bakalovských Hospodářských novin Petr Honzejk.

Obzvláště ČT je monstrum s téměř sedmimiliardovým rozpočtem (pro srovnání – rozpočet Ministerstva kultury je 10,7 mld. Kč, dotace na sociální služby pro celou ČR číní 7,2 mld. Kč), které pokládá jakoukoli kritiku za útok na svoji „nezávislost“. Přitom kritický proud stížností podobných této roste a Rada ČT si už pomalu začíná uvědomovat, že má velký problém.

Druhá a možná podstatnější věc je, že ČT o spoustě důležitých věcí vůbec neinformuje, nebo je ve svém zpravodajství odbyde krátkou notickou. Agenda se nastoluje často kolem banalit (např. sporů Kalouska s Babišem), podstatné věci, (např. vpád Saúdské Arábie do Jemenu) se naopak banalizují.

Strašení ruskou propagandou

EU i NATO si velmi dobře uvědomují, jak slabou mají argumentační pozici vůči veřejnosti ve věci rusko-ukrajinského, či spíše rusko-amerického konfliktu. Proto už byly vydány patřičné instrukce (viz komentář Martina Fendrycha: Summit EU hledal, jak čelit ruské propagandě. Je to na nás. Klíčová jsou svobodná, poctivá a odvážná média). Svobodná, poctivá a odvážná média jsou v tomto pojetí ta, která svobodně „nepodlehla ruské propagandě“, ale poctivě a odvážně šíří tu ukrajinskou a americkou.

Odlišnost ruského a západně-korporátního přístupu k propagandě pozná každý, kdo rozezná ruského reportéra v neprůstřelné vestě, který nasazuje vlastní krk, aby informoval své diváky přímo z místa bojů, od českého zahraničního zpravodaje, který nejprve předčítá tisková prohlášení z kyjevského hotelu, a když se po kritice takového přístupu přece jen vydá na Donbas, bojí se označit toho, kdo mu v Doněcku dělostřeleckou střelbou přímo usiloval o život. Ten, kdo sleduje politické diskuse v ruské televizi, může také potvrdit, že jejich metodou je, že do nich pozvou lidi s opačným názorem (např. ukrajinské, americké, české novináře a politiky). Často to sice končí tak, že jim dají málo prostoru nebo je ostatní diskutéři a publikum ukřičí, ale dovedete si představit, že by do besedy na ČT v hlavním vysílacím čase pozvali ruské novináře nebo politiky?

Zastrašování

Jak to funguje, se dozvíte v článku Slovensko ovladol hon na bosorky. Eduard Chmelár, slovenský mediální analytik a publicista, v něm mimo jiné píše:

A odkud vítr fouká, si přečtěte zde. Píše Jozef Banáš, bývalý viceprezident Parlamentního shromáždění NATO:

„Ak si v PZ NATO v čase môjho pôsobenia trúfol niekto povedať vlastný názor, boli to občas Francúzi. Inak to fungovalo presne rovnako ako za socializmu. Vtedy na hlasovaniach všetci po očku pozerali na sovietskeho predstaviteľa, a potom hlasovali rovnako. Tu to bolo to isté – všetci sa dívali na Američana, a potom hlasovali ako on. Ani raz som pri hlasovaniach – a bolo ich dosť – nezažil, že by bol niekto proti americkému návrhu.“

S tím souvisí i vznik nových „nezávislých“ informačních webů. Tady máte všechny tzv. „nezávislé“ pohromadě. (Kolegium Paměti národa: Česká média v roce nula) A řekli o sobě mnohem více, než byste doufali. Víte co je hlavním úkolem dnešního „veřejnoprávního“ či „nezávislého“ prestituta? Nastolování agendy a její udržování v žádoucím směru.

Moderovaná veřejná diskuse a infiltrace sociálních sítí

Půl hodiny Židům, půl hodiny Hitlerovi. To je fráze, kterou se dá zdůvodnit, proč v diskusích dostane slovo jenom jedna strana. Pravda, občas to „pro pobavení“ zpestří nějakým komunistou nebo Vyvadilem, všechno, co neladí s oficiální verzí, se konspiračními praktiky, kteří provádějí dlouhodobou cílenou strategii na ovládnutí veřejného mínění, označí za konspirační teorii.