Brouzdala jsem tuhle na fake news, abych Českou televizí oficiálně podávaný názor porovnala s dalším případným názorovým odpadem pramenícím z fake news, a uvědomila si tak, co je jediný pravověrný a správný náhled na věc. Marně jsem přitom vyhlížela paní Romancovovou, aby mě s mými pochybnostmi a názorem, pokud by snad byl zmatečný a nesprávný, pomohla. Ta paní však již dávněji zmizela z obrazovek ČT. Asi se tehdy na vysokých postech České televize přišlo na to, že pravdu má jen bůh, nebo co, a paní Romancovovou museli propustit. A tak jsem byla nucena si na tu věc, o které tady s neklidem v srdci píšu, utvořit názor sama bez jakékoli pomoci.
Každopádně – a to bez vlivu čehokoli a kohokoli – jsem na videu z vídeňského náměstí viděla následující výjev. Stará žena v šátku, černě oblečená, možná někde z nedalekého venkova, byla na cestě z obchodu. Ve dvou objemných taškách nesla velký nákup a na ústech měla náhubek, pardon hadr, pardon, abych byla v souladu s výzvami doby korektní, látkovou roušku. Příkladná rakouská občanka, pomyslela jsem si. Paní, spíš již babička, šla těžce, pohupujíc se na bolavých kyčlích. A pak jsem viděla, jak ji obestoupila policie v počtu nejméně deseti mužů a žen. Chvíli kolem obklíčené ženy stáli a vypadalo to, jako by někde v sobě hledali odvahu k činu, k tomu, co se s ní mělo podle nařízení příslušných úřadů stát. V těch dnech totiž v Rakousku začal platit nový „císařský“ dekret, kterým se rakouským občanům ukládalo, že na veřejnosti smějí nosit už jen respirátory FFP s nějakým číslem.
Policie vytvořila kolem ženy kruh, který se pomalu uzavíral, a tak ji tlačila ke sloupu jakéhosi podloubí. Žena byla sevřená mezi těly policajtů, že ji nebylo skoro vidět, ale co bylo nejstrašnější, no skoro nelidské, byl její řev a skřek. Řvala z kruhu těl, která ji obkličovala, jako lovené zvíře, její duše se vzpírala, až ji přitiskli ke sloupu a tam zastřená policejním těly ještě chvíli divně chroptěla, až docela ztichla. Nemohu najít jiná slova. Byl to lov. Viděla jsem to v přírodopisných filmech, jak smečka nenažraných lvic žene antilopu vstříc její smrti a ona se v konečném boji o život s přesilou marně vzpírá a chroptí…
Nelze si při tom výjevu z Vídně neuvědomit, že v Rakousku se narodily velké duše jako třeba Volfgang Amadeus Mozart nebo Sigmund Freud, ovšem také nedaleko německých hranic v Branau am Inn Adolf Hitler. Další slavný rakouský rodák, nositel Nobelovy ceny za fyziku Erwin Schrödinger, kvantový prorok nepředvídatelnosti, zda kočka v kleci je živá či mrtvá, mě vede k otázce. Co s námi bude? Budeme živí nebo mrtví? A jak budeme živí? Nebo je svět, ve kterém žijeme, a kde se zdá, že skutečnosti, které se v něm odehrávají, již předčily ty nejdivočejší představy, jen přelud, mája, velká hra, v níž platí smutná útěcha, že všechno je pravda a zároveň nic není pravda?
5 komentáře