Volby jako svátek svobody a demokracie

Volby jsou radostným svátkem svobody a demokracie. Nevíte, proč jsou však všichni občané, voliči, moderátoři a politikové tak příšerně naštvaní a smutní, jako by je místo uren volebních čekaly urny v krematoriu? Právě jsem se vrátil z nemocnice. V místní hospodě mi rozbili hlavu.

Vždyť je to přece úžasné, že můžeme jít svobodně k volbám a vyjádřit svoji vůli hlasem pro některou z bohaté nabídky politických stran? Proč se za to máme všichni stydět? Proč se schouleni plížíme do volebních místností a ohlížíme se, aby nikdo ze známých neviděl? Proč se veřejně na ulici nebo na sociálních sítích bojíme vyjádřit svůj názor. Vždyť máme přece ústavou zaručenou svobodu slova a projevu. Vždyť máme svobodu a demokracii, nebo ji aspoň budujeme.

Jistě, jít volit do školní jídelny nebo družiny, kde to zapáchá levnými obědy, omastkem, dětským potem a močí, není příliš důstojné. Chtělo by to vyladit. Volební místnost by měla být nejreprezentativnější místností v každém volebním obvodu, kde by se občané scházeli k diskusím, přednáškám, organizačním poradám a jiné činnosti po celé volební období.

Nevím, jak u vás, ale v našem obvodě se nic takového zřídit za celá tři desetiletí nepovedlo. Občané na občanskou společnost, svobodu a demokracii z vysoka kašlou, ne-li něco horšího. Všichni jsou naštvaní, každý každého nesnáší a nenávidí. Zlepší se to, jenom když se spolu opijí nebo sjedou drogami. Ale i k tomu jim obvykle scházejí vhodné místnosti.

U nás v hospodě, pokud není lockdown, sedí přes týden pár starých a osamělých hostů. Každý sám u svého stolu zamlkle a zádumčivě čučí do jednoho piva nebo na jednu z televizních obrazovek, které jsou na každé zdi. Zlepší se to teprve až v pátek a v sobotu večer, když se hospoda zaplní mladými a davy rozveselené mládeže před hospodou hulí trávu, šňupají koks nebo polykají prášky.

Občanská pasivita ohledně svobody a demokracie mne podnítila, abych se chopil iniciativy. Nejprve jsem začal obcházet sousedy u nás baráku. Zvonil jsem u každých dveří a překvapeným sousedům jsem vykládal, že volby jsou radostným svátkem svobody a demokracie. Byli překvapení, když jsem je přesvědčoval, že bychom se měli radovat. Vláda jedné strany přece dávno skončila. Máme plné regály, nemáme výjezdní doložky a ostnaté dráty. A nemusíme dobrovolně povinně volit komunisty!

Dnes si můžeme každý podle sebe a svobodně ze všech špatných stran a kandidátů vybrat stranu a kandidáty ty nejméně špatné. Vybízel jsem sousedy, abychom se nestyděli a šli k volbám hromadně, sborově s transparenty, hudbou, zpěvy a tanci. Každý mi vztekle zabouchl dveře před nosem a někteří mne dokonce prohlásili za pitomce nebo i za svini.

Nevzdal jsem to. Nemaje dost svobody, vypravil jsem se v pátek do místní hospody. Přiznám se, že hodina to byla již pozdní, a byl jsem již podroušen jako většina hostů v oné nálevně. Potěšilo mne, že všichni byli proti mně minimálně o 20 let mladší. „V mládí je naděje, když staří nestojí za nic,“ řekl jsem si.

Vzpomněl jsem si na Úkoly svazu mládeže, projev soudruha Lenina na III. všeruském sjezdu mládeže pronesený 2. Října 1920, který jsme na gymplu po roce 1968 studovali. Začal jsem přítomným přednášet pro dnešní dobu upravenou pasáž z projevu, kterou jsem se tenkrát naučil nazpaměť.

Generace lidí, jimž je nyní kolem 50 let, nemůže počítat s tím, že se dožije demokratické společnosti. Do té doby tato generace vymře. Ale generace těch, kterým je dnes tolik let jako vám, ta se demokratické společnosti dožije a sama bude tuto společnost budovat.

Lokál udiveně ztichl a bedlivě naslouchal. Kvitoval jsem to pozitivně. Šibalsky pomrkávaje jsem pokračoval a citoval další parafrázovaná slova geniálního vůdce proletářské revoluce.

Vaše generace musí vědět, že jejím životním úkolem je budování demokratické společnosti. Ve staré společnosti se na práci podíleli jednotliví občané a nikdo je nesjednocoval kromě soudruhů komunistů, kteří utiskovali lidové masy. My musíme každou práci, i sebešpinavější a sebetěžší organizovat tak, aby každý občan a volič si mohl říci: já jsem součástí velké armády svobodné práce a dovedu si svůj život zařídit sám bez socialistů a komunistů, dovedu zavést nový řád svobody a demokracie…

Pak už jsem pouze za sebou zaslechl: „Já ti dám svobodu, demokracii a práci! Ty idiote!“ Na moji hlavu zezadu dopadl úder tupým předmětem. Byl to půllitr od piva z těžkého skla. Probral jsem se až na záchrance, odkud mne po zašití hlavy přemístili na záchytku. A tak skončila moje předvolební agitace. Jak to probíhá u vás?