Vrbětice jako důkaz, že jsme pravdu vyhnali za česká humna

Jste jakýsi takový nanicovatý a zapšklý člověk, kterému dělá dobře, když kousek jedu, který v sobě nosíte, chrstnete třeba na svého souseda? Když ho třeba obviníte z toho, že vám vybrakoval kredenc v době, kdy jste byl na poště? A že v tom kredenci vám teď chybí sto tisíc korun, které jste tam měl napěchované pod talíři?

Co v takovém případě uděláte? Vzkážete sousedovi, ať vám ukradené peníze nasází pěkně zpět na futro, protože v opačném případě se obrátíte na soud. Soused se vám samozřejmě vysměje, zeptá se vás, jaké důkazy proti němu hodláte soudu předložit, no a protože vy pochopitelně žádný důkaz o jeho krádeži nemáte a jste si navíc vědom i toho, že jste si ji pro uvolnění své jedovaté páry zkrátka jen tak vymyslel, ke kterémužto závěru by se stoprocentní jistotou dospěl i soud, zklidníte prostě hormony a poohlédnete se po někom dalším, na němž byste si mohl tzv. zchladit žlázu. A váš soused bude mít od vás aspoň na chvíli pokoj. 

Tolik tedy jak to chodí, či jak to může chodit mezi lidmi, a hned si k tomu dodejme, že to vlastně až tak špatné není. A to proto, že je tady onen zmíněný soud, který pro mnohé rádoby udavače představuje cosi jako stopku jejich vrozené mezilidské zášti.

To ve vztazích mezi státy je to horší. Zde je totiž možné, aby jeden stát obvinil druhý stát z teroristického činu – a bez soudu a bez důkazu o jakékoli jeho vině – žádal od tohoto druhého státu za uvedený teroristický čin finanční kompenzaci, jak se v minulých dnech skutečně stalo, a to  s tím dovětkem, že oním žalujícím státem je Česko a oním druhým – obviněným a o finanční kompenzaci žádaným, je Rusko, jak to potvrzuje tato úřední česká zpráva: „28. června náměstek ministra zahraniční M. Smolek předal ruskému velvyslanci A. Zmijevskému diplomatickou nótu požadující plnou náhradu škody způsobené výbuchem ve Vrběticích v roce 2014, které se odhadují na 650 milionů korun.“

„Obvykle se ti, kdo se chovají podobným způsobem, bez soudu a důkazů, ale za pomoci výhrůžek a urážek požadují peníze, jsou nazýváni vyděrači,“ reagovala na českou žádost mluvčí ruské diplomacie M. Zacharovová.

Zamysleme se nad následující otázkou: Proč a z jakých pohnutek česká vláda zabředává stále hlouběji do aféry, ve které nemá v ruce absolutně žádný trumf, protože kdyby ho měla, usilovala by už dávno o soudní projednání předmětné věci, což zatvrzele nečiní (a dobře ví proč), a soudnímu projednání by se nebránila ani argumenty o choulostivých a citlivých informacích tajných služeb, které se prý v zájmu národní bezpečnosti k soudu prostě dostat nesmí. Což zní asi tak přesvědčivě, jako tvrzení cizoložníka, že se v loži podváděného manžela rozvaluje proto, že v něm čeká na vlak. Přiznat prohru se tedy české vládě buď příčí, nebo má toto přiznání shora zakázáno, a tak se do minulého dlouhého mlčení prozrazujícího krach celé své obžaloby Ruska rozhodla nyní nalít čerstvou krev svou žádostí k Rusku o finanční vyrovnání, i když si musela být přirozeně vědoma, na jakou odpověď tato její žádost narazí. 

Takže najisto zůstane pak jen jedno: Dál a vesele se bude v naší zahraniční politice flikovat, dál se v ní bude lhát, zakrývat, přizpůsobovat se těm nad námi, a jen čest, poctivost a pravda zůstanou i propříště vyhnána daleko za česká humna.