Vyznání bývalé anglofilky 1. Část 2

Poprava rozdrcením Margaret Clithrowové. Rytina 16. století

Stará nedobrá Anglie

Domorodé obyvatelstvo ostrova započali vraždit jako první. Týká se to tzv. Ohrazování (oplocování) půdy (Enclosure movement) (1), ke kterému, jak nám bylo řečeno, došlo v 15. až 19. století. První zákony a statusy však byly přijaty již ve 13. století – (Statute of Merton (1235) a Statute of Westminster (1285)). Ve skutečnosti bylo ohrazování likvidací obecních pozemků, v důsledku čehož se lidé zbavení půdy proměnili ve vagabundy, tuláky a žebráky. Zabrané pozemky byly oploceny – odtud i název.

Proti takto okradeným lidem byly přijaty kruté zákony. Byli bičováni, ocejchováni, mohli být na čas předáni do otroctví a v případě pokusu o útěk i na doživotí. Pokud byl člověk chycen potřetí, byl popraven. Za vlády Jindřicha VIII. (1509-1547) bylo v Anglii popraveno 72 tisíc lidí (asi 2,5 % z celkového počtu obyvatel země!), podle anglického kronikáře Raphaela Holinsheda († 1580), včetně „za tuláctví a žebrání“, a za královny Alžběty I. (1568-1603) – 89 tisíc lidí za totéž a také za vybírání almužen bez povolení úřadů (V. Medinskij „Особенности национального пиара“ – „Zvláštnosti národního PR“ str. 137 ).

Vůbec lze středověkou Anglii bez nadsázky nazvat zemí trestu smrti. V Anglii 15. století mohli být lidé popraveni za 80 druhů zločinů. Mezi nimi kromě jiného: Urážka korunovaných osob, rouhání, krádež krávy, svádění jeptišky a tajný vstup do královského paláce v noci. Způsoby poprav se navíc lišily ve své rozmanitosti – zločinci byli věšeni, čtvrceni, kucháni (a to byl jen jeden typ popravy, ani si nedovedu představit, jak to dělali), setnuti, rozdrceni, vpleteni do kol, upáleni na hranici, nasazeni na kůl a věšeni za žebro (vůbec ten středověk byl velmi „vynalézavý“, že? Po celé Evropě – pozn. překl.).

Do 17. století se seznam rozšířil na 200. Mohli být popraveni prakticky za cokoli. Za závažné zločiny i za každou maličkost. Za to, že byl člověk ozbrojený nebo převlečený v cizím lese, za kácení stromů, zabíjení dobytka, za bigamii, za kapesní krádeže přesahující hodnotu 1 šilinku.

Byli popravováni za krádež ovce, králíka atd., katolicismus, čarodějnictví, cizoložství, pobírání námořnického důchodu na falešné doklady, vydávání se za pacienta v pečovatelském domě, za poškození londýnských a westminsterských mostů, za trávení času s cikány, za vzpouru, za zničení strojů atd.

Začátkem 19. století byl seznam rozšířen a doveden k počtu 225 přestupků, za které mohli přijít i o život. I když pak byl trest smrti nahrazován těžkou prací v koloniích, protože rostoucí impérium potřebovalo otroky zdarma.

Genocidy Irů a Skotů

Paralelně s tím se anglická „aristokracie“ ujala i svých sousedů – Irů a Skotů – a také na nich zinscenovala genocidy. Angličané byli po staletí v konfliktu se Skoty. Britové pravidelně útočili na Skoty a zákonitě tím pak vyvolávali proti sobě povstání.

David Morier, bitva u Cullodenu, 1746.

Po posledním velkém povstání Skotů v roce 1746, v bitvě u Cullodenu, což byla poslední bitva na ostrově, provedli Britové tzv. „Úklid Skotské vysočiny“ (Highland Clearances). V důsledku toho Skotové ztratili svou kulturu, způsob života (a mnoho z nich samotný život) a majetek.

Bylo jim zakázáno mluvit gaelsky, hrát na dudy a obecně byla zakázána jakákoliv národní hudba, stejně jako národní symboly. Bylo zakázáno nosit národní oblečení, zejména tartany a kilty, pod trestem odnětí svobody na šest měsíců (za recidivu se předpokládalo sedmileté vyhnanství do zámořských kolonií), mít u sebe střelné zbraně a obyčejným lidem – vůbec jakoukoli zbraň.

Rodový systém (polofeudální-polokmenový), ve kterém Skotové po staletí žili, byl zničen, což pro běžné Skoty znamenalo kolaps, majetek „rebelů“ připadl anglické koruně. Mnoho z nich bylo popraveno a ještě více si „posedělo“ ve vězení a bylo vysláno ze země. Ti, kteří neodešli, byli vystaveni nejrůznějším represím, až k masakrům, jako se stalo 13. února 1692, kdy byli „zničeni“ všichni členové větve MacDonald žijící ve vesnici Glencoe. Tento zločin vstoupil do historie Skotska pod názvem „Masakr v Glencoe“ (Massacre of Glencoe) (3).

John Blake MacDonald (1829-1901). Glencoe, 1692

V důsledku masové deportace skončila většina Skotů ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii. A nyní je ve Skotsku hustota obyvatelstva 65 lidí na kilometr čtvereční km, což je nejnižší údaj v Evropě, a počet potomků Skotů v zahraničí výrazně převyšuje počet Skotů v samotném Skotsku – 5,295 milionu lidí, proti v USA – 20-25 milionů lidí, v Kanadě – 4,715 milionu, v Austrálii až 2 miliony lidí, na Novém Zélandu – 0,7 milionu lidí.

Nyní se teprve vyjasní význam písně „My Bonnie is over the ocean“ („Můj milý je za oceánem“ jedna z verzí např. ZDE), kterou jsme se naučili v hodinách angličtiny. Toto, jak se ukázalo, je skotská lidová píseň a je velmi vysoká pravděpodobnost, že je věnována (nebo byla „jen“ zpívána na jeho počest) přímo princi Charlesi Edwardu Stuartovi (4) – vůdci posledního povstání Skotů proti Britům, kterému se také říkalo princ Krasavec Charlie (Bonnie Prince Charlie).

Poté, co byli jakobité (přívrženci anglického krále Jakuba II. Stuarta, který byl vypovězen v roce 1688) poraženi v bitvě u Cullodenu v roce 1746, se Charles Stuart ukryl na ostrově Skye a poté na kontinentu. Jeho přívrženci mohli legálně zpívat tuto píseň na jeho počest, protože anglické přídavné jméno bonnie (krásná, dobrá, sladká) může označovat jak muže, tak ženu, stejně jako prince Charlieho a nebo mnoho Skotů, kteří se skutečně přeplavili přes oceán.

Pokud jde o vylidňování, Britové se o to také pokusili v Irsku. Počínaje 16. stoletím Britové postupně jednoduše zabírali půdu Irům a ti, kteří se postavili na odpor, byli trestáni, například v 17. století byli vyhoštěni do pusté a pouštní oblasti Connacht na západě Irska, čímž byli odsouzeni k záhubě, k vyhladovění. Ten kdo se ocitl mimo tuto oblast, byl rovnou zabit.

Mapa Irska s oblastí Connacht

Mnoho Irů, včetně žen a dětí, bylo deportováno do anglických kolonií v Západní Indii a tam se proměnili v „bílé otroky“. Na ty, kteří zůstali doma, se konal skutečný nefalšovaný lov. Anglický voják dostával za hlavu „rebela nebo kněze“ 5 liber (pro srovnání za hlavu vlka se platilo 6 liber). V důsledku této genocidy se počet obyvatel země dramaticky snížil. Pokud tedy v roce 1641 žilo v Irsku více než 1,5 milionu lidí a v roce 1652 jich zůstalo jen 850 tisíc, a dokonce již i tehdy 150 tisíc z nich byli angličtí a skotští kolonisté.

Památník v Dublinu věnovaný obětem velkého hladomoru

V 19. století kvůli „irskému ohrazování“ (opět podobně jako v (1)) propukl v zemi hladomor a Irové byli nuceni emigrovat. Počet obyvatel se snížil na polovinu: jestliže v roce 1841 byla populace ostrova 8 milionů 178 tisíc lidí, pak v roce 1901 to bylo pouze 4 miliony 459 tisíc lidí.

Památník irských osadníků ve Philadelphii, kteří umírali v Severní Americe po tisících

(Autorka „pozapomněla“ ještě na jednu „domorodou“ zemi britských ostrovů, na Wales. ZDE je odkaz, pokud umíte číst mezi řádky současného evropského „ wiki tolerantismu“, snadno Vám dojde, že ani tady nebylo nic jednoduchého. – pozn. překl.)

Pokračování následuje

(1) Ohrazování (oplocování) je pojem popisující praxi zabírání občinové půdy v 15.–19. století v Anglii. Pojem používal zejména Karel Marx v Kapitálu a je klíčovým v jeho teorii vzniku kapitalismu. Zpočátku byla velká část půdy v jakémsi nevlastnictví (houbeles ty wiki, byla to nejspíše společná půda rozdělovaná a vlastněná právě obcí, atd., podobně jako v Rusku obščina – pozn.překl.). Na této občinové půdě si obživu zajišťovali nejchudší rolníci. Wikipedie

(2) Vyklízení Vysočiny (ve skotské gaelštině Fuadaich nan Gàidheal, anglicky Highland Clearances) je označení pro vyhnání velké části obyvatelstva Skotské vysočiny v 18. století, jež doprovázelo takzvané ohrazování, přechod od tradičního zemědělství k chovu ovcí během průmyslové revoluce, a mělo za následek masovou emigraci ze Skotska. https://cs.linkfang.org/wiki/Highland_Clearances

Zde je „tolerantní“ novodobá verze https://cs.abcdef.wiki/wiki/Highland_Clearances

(3) Masakr v Glencoe, v gaelštině nazývaný Mort Ghlinne Comhann neboli vražda v Glen Coe, se odehrál v údolí Glen Coe ve Skotsku časně ráno 13. února 1692, v období nazývaném Slavná revoluce. Masakr začal zároveň ve třech sídlech v údolí – Invercoe, Inverriganu a Achaconu – přestože vraždění probíhalo po celém údolí, tak jak byli pronásledováni příslušníci klanu MacDonaldů. Třicet osm členů rodu MacDonaldů z Glencoe bylo povražděno hosty, kteří přijali jejich pohostinství, a to na základě jejich váhání přísahat věrnost novým panovníkům, Marii II. Stuartovně a jejímu manželovi Vilému III. Oranžskému. Dalších čtyřicet žen a dětí zemřelo na podchlazení poté, co byly spáleny jejich domovy. Wikipedie https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_Glencoe

(4) Charles Edward Louis John Casimir Sylvester Severino Maria Stuart (20. prosince 1720 – 30. ledna 1788) byl starší syn Jamese Francise Edwarda Stuarta , vnuka Jakuba II. a VII., a Stuartovského uchazeče o trůny Velké Británie a Irska po roce 1766 jako Karel III. Během svého života byl také známý jako „ Mladý uchazeč “ a „ Mladý rytíř “; v lidové paměti je známý jako Bonnie Prince Charlie . Je připomínán pro jeho roli v povstání r. 1745; jeho porážka u Cullodenu v dubnu 1746 fakticky ukončila Stuartovu kauzu a následné pokusy se neuskutečnily, jako je plánovaná francouzská invaze v roce 1759. Jeho útěk ze Skotska po povstání vedl k jeho zobrazení jako romantické postavy hrdinského selhání. Wiki https://hmn.wiki/cs/Bonnie_Prince_Charlie https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Eduard_Stuart

Zdroj: Ruan

Přeložil Bedřich Vinopalník 2022