Z vítkovické kotlárny na scénu Národního divadla

Beno Blachut

Před třiceti lety, dne 10. ledna 1985, odešel z tohoto světa vynikající operní pěvec Beno Blachut. Narodil se Vítkovicích (tehdy ještě nebyly součástí Ostravy) 14. června 1913 jako čtvrté dítě rodičů, kteří přišli za prací na Severní Moravu z Haliče. V Ostravě navštěvoval polskou obecnou i měšťanskou školu, po jejichž ukončení se učil ve Vítkovických železárnách kotlářem. Po vyučení nastoupil do kotlárny jako dělník. Práce tam byla těžká a ve velkém rámusu a mladý Beno si při ní ulehčoval svým velmi hlasitým zpěvem. Vedoucí kotlárny si jeho zpěvu všiml a doporučil mu, aby se svojí zálibě věnoval. Z Vítkovic byl v době krize a nezaměstnanosti v roce 1933 propuštěn.

Poprvé veřejně vystoupil v chrámovém sboru vítkovického kostela, kde si hlas mladého nadaného zpěváka vzal na starost varhaník. Beno byl bez práce a tak měl čas zpívat nejen ve vítkovickém kostele, ale i v kostelech v okolí. K hudebnímu vzdělání mu dopomohla ředitelka kůru v kostele v Zábřehu paní Černocká, která jej doporučila profesoru zpěvu Kadeřábkovi na pražské konzervatoři k předzpívání. Ten byl jeho pěveckým nadáním nadšen. Poté byl pozván ke zkoušce před komisi, kterou vedl ředitel konzervatoře Josef Suk. V únoru roku 1935 (výjimečný byl jeho nástup na konzervatoř v pololetí) nastoupil ke studiu. Po jeho ukončení byl přijat jako sólista do olomoucké opery.

Beno Blachut se svým krásným tenorem byl vynikajícím pěvcem Smetanových oper. Ještě v době studia zpíval v olomoucké opeře svoji první roli Jeníka v Prodané nevěstě. Byl zde v angažmá od roku 1939 do roku 1941, kdy přešel do Národního divadla. Jeníka za svůj život zpíval 199krát. Kritiky vysoce cenily jeho temně zbarvený tenor a dobrou hlasovou techniku. Velké úspěchy sklízel s Daliborem. V lednu 1947 zpíval v jubilejním pětistém představení roli Dalibora, později pak v mnoha dalších. V roce 1949 mu dokonce k výkonu v Daliborovi blahopřál osobním dopisem Zdeněk Nejedlý, který se označil za strážce Smetanova odkazu a recenze, kterou napsal na jeho Dalibora byla oslavou výkonu s uznáním, že lepšího Dalibora po stránce pěvecké i herecké ještě neviděl. Dalibora Beno zpíval celkem 232krát. Samozřejmě, že zpíval i role v jiných operách, z českých to byla například díla Janáčkova. Z jeho celkem devíti oper zpíval v šesti.

Kromě operních vystoupení se věnoval i koncertnímu umění, na desky pak nahrával písně a operní árie. Byl laureátem státní ceny, jmenován zasloužilým umělcem a později národním umělcem. Do zahraničí se dostal jen se souborem Národního divadla. Jeho pěveckými kolegy byli jiní vynikající operní pěvci, například Eduard Haken, Marta Krásová, Marie Podvalová a mnozí další, mezi nimiž byl také o půl generace mladší Ivo Žídek.

Beno Blachut zemřel v roce 1985 a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

***

Ivo Žídek

Další vynikající tenor, o 13 let mladší Ivo Žídek, se narodil v Kravařích nedaleko Ostravy. V roce 1945, ve svých devatenácti letech, dostal angažmá v Ostravě, kam jej přijal Zdeněk Chalabala. V roce 1948 přešel do Národního divadla v Praze. Zde zpíval nespočet rolí českého i světového repertoáru. Ve Wikipedii se lze dočíst, že byl některými odborníky považován za nejvýznačnějšího poválečného tenoristu v naší opeře. Krom své domovské scény, Národního divadla, vystupoval ve Státní opeře v Berlíně a ve Státní opeře ve Vídni. Hostoval i v mnoha dalších zemích, převážně na Západě. Na rozdíl od něho Beno Blachut nemohl na zahraniční scény jinak než se souborem Národního divadla. Dostalo se mu mnoho ocenění, byl laureátem státní ceny, poctěn titulem zasloužilý umělec i národní umělec, dekorován Řádem práce, jmenován v roce 1975 zasloužilým členem Národního divadla, v roce 1982 získal cenu Grammy za nejlepší operní nahrávku a v roce 1997 cenu Thalie za celoživotní mistrovství. V listopadu 1989 se zřekl titulu národní umělec. Tento jeho krok byl zvláštní. Vždyť za „totality“ se mu dostalo mnoho uznání a poct, snad nikdy nebyl diskriminován, v jeho počátcích ho sám tehdy mocný Zdeněk Nejedlý protěžoval.

Po převratu se stal prvním ředitelem Národního divadla v tomto novém období.

Ivo Žídek zemřel 20. května 2003.

6
Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Autoři komentářů
idiotroniczajochPPKPetrpavelmirror Autoři posledních komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
mirror
Člen
mirror

Paní zajoch dokáže psát i něco jiného, něž jen Ruské oči. Děkuji! Ostrava po převratu trpí. Ztrácí průmysl, ztrácí obyvatelstvo.
K tomu Žídkovi. Vyměnil ocenění od lidí za koryto. Možná, že ho vydírali a chtěli po něm podepsat. Žídek se narodil v městě Kravaře, které patří k Prajzské. Jestli není přímo v centru Prajzské, tak na jeho okraji. Je to svébytná komunita a terč poznámek různého druhu.

Petrpavel
Člen
Petrpavel

Díky za připomenutí.
Je ale nevkusné řešit u národních umělců nějaké dohady o výjezdech do zahraničí. Může zde hrát roli nechuť staršího člověka pracovat v zahraničí, jazyková bariéra apod.
Žídka, jako generačně mi bližšího, i jako tenora, jsem měl rád. Ale Hakena nejraděj :-) .

PPK
Člen
PPK

Paní zajoch ví, že mám k opeře jakožto k žánru vztah poněkud rezervovaný. Důvod je prostý. Kombinace občas až disintonačního vibráta zpěváků a zpěvaček, s nějakým činoherním dějem, (často zcela obyčejným), mi občas připadá jako nepřirozená k realitě života. Někdo sice možná namítne, že to je právě ono – a já to respektuji. Přesto uznávám, že před každým opravdovým uměním se sluší stát v úctě a občas si i dopřát ono pověstné zamrazení v zádech. Pocit, který nás postihne, když nějaký vskutku dobrý kumšt na naše emoce naplno zafunguje. Jiná věc ovšem, jsou osudy umělců, které jsou víc než u… Číst vice »

PPK
Člen
PPK

A ještě něco bych rád doplnil: Poděkujme také soudobým inženýrům elektroniky, techniky a technologie, jejichž invence dokázala interpretační umění našich předků pro další generace dokonale uchovat a ostatní tvůrčí druhy umění snadno a neomezeně šířit. Například i tím dnešním naším internetem. Proto i vynálezy fotografie, filmu, záznamu zvuku, digitalizace analogových dějů a vůbec obor kybernetiky, také považuji za jistý umělecký skvost, který člověk dokázal kolektivně vytvořit. Jediné, co mi na soudobé umělecké tvorbě vadí, to jsou otravné právnické pijavice organizací typu OSA, které se přiživují i na dílech těch umělců, kteří o to vůbec nestojí. Ale to už je věc… Číst vice »

zajoch
Člen

Nepřirozeného je v opeře dost, vždyť kdopak rozhovor s druhým prozpěvuje. Ačkoliv v mládí jsme s jednou z mých kamarádek své debaty vedly po určitou dobu ve zpěvu. Byl to takový studentský humor. Každý bere operu jinak. Mi například nic neříká děj, ten ani příliš nevnímám, podstatná je hudba, její lyričnost nebo dramatičnost, krásné pasáže. Vždyť dnes se všechny opery zpívají v originále a jelikož při ději v divadle obvykle nerozumím ani českým zpívaným textům, nerozumím tím tuplem těm cizím. Naštěstí se prodávají programy. Je pravda, že děj oper bývá někdy až operetní, plytký a šablonovitý. Jsou však i výjimky,… Číst vice »

idiotronic
Člen
idiotronic

Osvobozené divadlo ruskýma očima
Samozřejmě je to odchylka od tématu, ale přinejhorším to budu mít vygumovaný(to už máš dávno, jako bych odkudsi zaslechl).
Roku 1915 se narodil Jan Werich a Igor Ivanov z korepondence a tiskových materiálů napsal ,,Jak to všechno bylo, pane Werichu?“ Četba na pokračování je na archivu ČRo do 9.2. Kliknutím na Archiv pořadu se dostanete k dalším dílům.
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3302145