Včera večer jsem sledoval se zájmem další ideologický výplod umělecké (Národní) fronty. Konfident StB tu oplývá lidskostí. Je to však stejné jako hledat něco lidského u dnešních primitivních "antikomunistů" nebo dokonce u trollů na OM. Zástupci totální moci by rádi umlčeli ideologicky nepodbarvené novináře jako Stana a jeho kolegy a tak, když internet se prozatím, než ho budou cenzurovat zcela, stává zčásti svobodným prostorem, nastává doba existenčního vyhrožování. Vůbec mě nepřekvapuje, že dobytci, kteří serou na hlavy živým, tohle díky vlastní zbabělosti dělají i těm, jež se bránit už nikdy nebudou, jako v případě močení na pomníky.
Myslím, že je čas podniknout spanilé jízdy kvůli zaujímání pozornosti Putina, Františka I., prezidentů nejen jihoamerických a třeba i říše středu. A je čas i na vozovou hradbu (viz článek na OM o švýcarském obranném systému či osvobození a obrana Sevastopolu Ruskem). Náš prezidentista už obstaral jisté předpolí, i když v rámci udání rytmu pendreků zkorumpovaných hlavounů v EU po něm šlape a okázale plive. Ale všeho jenom do času. Nejenže je Bašár Asad stále prezidentem SAR, ale i my, dnešní disidenti, ještě dýcháme. Přestože některé výhružky se staly realitou, pořád jsme nadějí. Světu. Navzdory orvi a urvi. A navzdory nejednotě a sporům zasetými majiteli zeměkoule.
Je omylem (a zajisté i něčím zlým úmyslem) se domnívat, že nikdo nic nezmůžeme či že nikdo za nic nemůže. Bránit se před drony a tomahawky USA složité je. Nicméně strašným nepřítelem jsou i ti tupci žvanící o mezinárodním právu a jeho údajném pošlapávání. Jejich zlo však ovlivnit můžeme. A začít můžeme šířením pravdy. Pokračovat to může i možnostmi, jak my se můžeme zodpovědně postavit k bezpečnostní vlastní i světové politice a tím přispět k míru. A evidentní je, že k tomu musí směřovat i naše vnitřní politika. Pokud naši političtí představitelé jako jeden muž, jako jedna Národní fronta se budou zastávat násilí a ohrožování bezpečnosti rozsáhlých státních útvarů jako v případě událostí na Ukrajině, zcela účelově budou vykrádat vnímání lidských práv a mezinárodních dohod, budeme skutečně jako nástroje zla vnímáni zbytkem světa. A pokud to víme a nic se s tím nepokusíme udělat, stáváme se spolupachateli. Svým způsobem jsou dnes tak trochu všichni mlčící či přikyvující občané zemí NATO v roli konfidentů CIA. A to je neméně závažné zjištění jako to, že císař je nahý.
Ústav pro přepisování historie (veřejně děkuji panu Mirrorovi za výstižný název pro nesmyslnou instituci) tak slouží jako nástroj zla jednoznačně. Ale jako zlo vnímejme i to, co je nazýváno jako vztah loutek a loutkovodičů. Ono kolikrát jde jen o hru na schovávanou. Někdy dochází k tomu, že všechno zlé se hodí na vybraného mouřenína a za tím se schovají ostatní. Jindy zase onen mouřenín či i jiné loutky se začnou vymlouvat na svoje loutkovodiče. Že ony jen plnily rozkazy. A v tomto je důvtip oné hry na schovávanou. Majitelé zeměkoule počítají s tím, že bude vítězit jedna či druhá hypotéza. Ale ludry i jejich servisní jelita využívají obou strategií, jak se jim to zrovna hodí.
Společným jejich jmenovatelem je, že černá je bílá a bílá je černá. A proti tomu můžeme všichni bojovat ve svých každodenních životech. Starší mohou být příkladem dcerám a synům vlasti, mohou radit mladším. Mladší musí zvednout prdel a hlavně přestat držet hubu a krok. Rodinné životy, práce, malá, velká i světová politika se prolínají. VÍCE, NEŽ SI MYSLÍME.
A proto přičiňme se, my živí, v boji za to, abychom zůstali lidmi.
Kdo víno má a nepije,
kdo jídlo má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá,
kdo radostem se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl,
to není člověk, to je vůl!
(Jan Werich)
