Polemika: Zakomunisti počtvrté

Reklama


Současná vládní garnitura přivedla tuto republiku na buben. Země je zadlužená, výrobní základna je z velké části vyprodána a ekonomika se už více než 3 roky potácí v recesi. Výkonná, zákonodárná i soudní moc se potýká s nevídanou mírou neschopnosti a korupce. Rostoucí počet lidí začíná mít oprávněný pocit, že vládnoucí elity jsou nekompetentní a ze zištných důvodů jednají proti zájmům většiny národa. Navíc se přitahují šrouby v podnikatelské sféře, teorie „budování kapitalismu” se čím dál více rozchází s praxí a začínají se objevovat náznaky nedemokratických a nezákonných postupů, které mají za cíl umlčet kritiky současného režimu. V této situaci zákonitě roste i počet těch, kteří se subjektivně domnívají, že se jejich životní úroveň a kvalita života nejen nelepší, ale naopak zhoršuje.

Příznivci současné vládní garnitury se nevzdávají a v reakci na změnu společenského vědomí opakovaně nabízejí „zbloudilému lidu” hrubě zkreslená a neúplná srovnání s předchozím normalizačním obdobím. Pokud by komunisté v roce 1970 nebo 1980 udělali podobné srovnání s 23 let starou realitou, stali by se oprávněně terčem posměchu, přestože se mohli opřít o jednoznačný vzestup životní úrovně v 70. a 80. letech, a to především na venkově a u nejnižších příjmových skupin. Rozdíl byl i v psychologické rovině – lidé měli jistotu zaměstnání, pracovalo se pod menším tlakem, existovala větší mezilidská solidarita. Dnešní propagandistické postupy jsou daleko sofistikovanější a také daleko účinnější, takže pokud se spokojí jen s porovnáváním míry osobní svobody a dostupnosti zboží, mají jejich autoři slušnou počáteční argumentační pozici, pokud se však vydají směrem ke srovnávání životní úrovně, cen a mezilidských vztahů, vstupují na velmi tenký led.

Měření inflace, výdajů a životní úrovně není věc pro naprosté diletanty a není možná bez pochopení pojmu „spotřební koš” – se vším, co k tomu patří. Pokud ve srovnání cen dnes a před 23 lety chybí podstatné položky dnešní i tehdejší spotřeby a především jejich tehdejší a dnešní skutečná váha ve spotřebním koši, může to pak vést až k závěrům typu, že „sice zdražily nájmy, zato zlevnily džíny”, což jsou tvrzení srovnatelná s předlistopadovým vtipem o zdražených rohlících a zlevněných lokomotivách. Existují totiž věci, jejichž váha ve spotřebním koši se radikálně změnila (nájemné, vodné, doprava – viz graf nad článkem), věci, které ze spotřebního koše úplně zmizely (magnetofony), i věci, které se ve spotřebním koši objevily až po Listopadu 89 (např. osobní PC, mobilní telefony, či regulační poplatky u lékaře).

Další záludnost podobných srovnání spočívá v tom, že změny cen, platů a sociálního systému dopadly různě na různé společenské vrstvy a skupiny. Bruntálský důchodce tak může žít v úplně jiném ekonomickém světě než olomoucký právník, znojemská samoživitelka v jiné galaxii než brněnský manažer a početná rodina farmáře z Vysočiny v jiném vesmíru než rodina předsedy vlády. Komunisté se vyhýbali cenovým srovnáváním. Ceny byly totiž stanoveny státem a měnily se jen tehdy, když už nebylo vyhnutí. Navíc by se museli nějak vyrovnat s měnovou reformou z roku 1953. Proto dávali přednost objemovým srovnáním a operovalo se tunami vytavené oceli, počty postavených bytů či vybaveností domácností automatickými pračkami. Dnes se z pochopitelných důvodů o podobná srovnání nikdo nepokouší, ale i při porovnávání platů, příjmů a cen si většina médií bohužel vystačí s růstem průměrného platu a mírou inflace.

Za komunistů, na konci normalizace, jsme zaostávali za našimi západními sousedy o dvacet let. Dnes, po 23 letech budování "vyspělého kapitalismu", jsme za Rakouskem, Německem či Skandinávií přinejmenším stejně daleko jako tehdy, a to i přesto, že i jejich ekonomiky mají velké problémy a nerostou, jako rostly před tím, než jsme i my naskočili do stejného vlaku. Navíc se nůžky rozevřely. Ti nejchudší, venkov a čím dál více i střední vrstvy (dle mého názoru oprávněně) cítí, že jim ujíždí půda pod nohama. A rozhodující pro ně nejsou hrubé mzdy a platy, ale disponibilní příjmy, tedy to, co jim z jejich čistých mezd, platů a značně ořezaných sociálních dávek zbyde poté, co zaplatili nájem, elektřinu, paliva, vodu, odvoz komunálních odpadů, splátky půjček a další stále rostoucí řadu „mandatorních” výdajů.

Za komunistů lidé měli peníze a neměli je kvůli plánovanému hospodářství, nekonvertibilní měně a zadrátovaným hranicím za co utratit, dnes  obchody přetékají zbožím, ale většině lidí zůstává na nákupy stále méně. Máme sice právo svobodně cestovat a nakupovat v cizině, avšak ztratili jsme a dále postupně ztrácíme celý komplex sociálních práv, což čím dál více lidem brání v tom, aby efektivně uplatnili svá práva občanská a politická.

Za komunistů měla tato země nominálně v podstatě nulové dluhy. Existoval těžko vyčíslitelný vnitřní dluh na neexistující či zanedbané infrastruktuře, ale stát byl největším vlastníkem majetku a vyrovnané rozpočty byly samozřejmostí. Poté nastoupil Václav Klaus a státního vnitřního dluhu se elegantně zbavil tím, že rozdal, vyprodal či nechal rozkrást valnou většinu státního majetku. Vnitřní dluh naši moudří politici přeměnili na dluh vnější – dluh státu, firem a domácností, který kvůli hlouposti a zkorumpovanosti současných elit v posledních letech stále závratněji roste.

Za komunistů se lidem stýskalo po občanských právech a svobodách. Disidenti byli i se svými rodinami pronásledováni a diskriminováni v zaměstnání i společnosti. Dnes jsou pronásledovány a diskriminovány celé skupiny lidí, které se proti současnému režimu ničím neprovinily. Nezaměstnanost, „nucené práce”, lichva, řádění exekutorů, hrozba bezdomovectví a za minulého režimu jen zřídka vídaná extrémní chudoba rodin, často i v těch případech, kdy jejich živitelé pracují, to jsou věci zasluhující stejnou, ne-li větší kritiku a odpor, než porušování občanských práv za minulého režimu.

Za komunistů byly proti nekonformním lidem používány totalitní praktiky, dnes přibývá důkazů o tom, že se pouze přestěhovaly do korporátní sféry, a přibývá čím dál více negativních signálů o tom, že se obloukem vracejí i do naší politické praxe.

Za komunistů lidé měli právo na práci a povinnost pracovat. Ty doby se nevrátí, "reálný socialismus" je mrtev. To však není žádný důvod, abychom neusilovali o změnu. Pokud nejste lidem schopni zajistit právo na práci, tak se jim alespoň přestaňte vysmívat. A přiznejte jim právo na důstojný život.

Graf: zdroj

Povinná literatura: Miroslav Kodet zde

Přejít do diskuze k článku