Ten, kdo si začal

Reklama


Na začátku vždy stojí snaha získat kořist a prosadit svou moc. Uplatnit lest a šikanu toho původně silnějšího vůči někomu slabšímu. Prosadit křivdy jednoho vůči druhému a intriky a lichvu pokrytecky vydat za pomoc. Silou propagandy získat sympatie druhých pro vlastní zlo a vyloudit peníze na větší žold od těch, kteří stojí stranou a jejich názor je zatím nejasný.

Říká se, že příčinou neúspěšných výbojů a vojenských porážek jsou vždycky ti, kdo si nejen neprávem začali, ale také nesprávně vyhodnotili situaci. Proč jim přesto nevadí riziko historické blamáže a zkušenost, že když budou původcem zla a násilí, že se jim ten konflikt nakonec už zas až tak snadno vyplatit nemusí?

A je to vždy jen generacemi tradovaný boj dobra se zlem? Jsou to pokaždé jen střety ideologických "pravd" a účelových lží, anebo krátce a jednoduše jen zlodějské výpravy za kořistí a mocí u jedněch a obrana vlastního území u těch druhých?

A proč? Protože v mezinárodních vztazích příliš často platí, že ten, kdo je majitelem síly, tak ten si i dlouhodobě myslí, že snadno prosadí svůj status majitele práv a "pravd". Dokonce i takových "pravd", které už z dálky jsou jen průhledné a nediskutovatelné lži.

Problém však nastane, když z možných mocenských soupeřů je příliš dlouho považován za majitele síly jenom jeden a pak se náhle vynoří i druhý nebo třetí a ukážou se připravenějšími, či dokonce převezmou iniciativu. Co potom zbude tomu výbojnému a původně a na počátku zdánlivě nejsilnějšímu? Jen se divit, tiše přemýšlet, co zas nedomyslel a nechat alespoň ve svalnatých řečech poštěkávat pejsky propagandy, aby už tak očividně hned neztratil glanc.

Není to však trošku hloupé, mediálně vidět stádo politiků (o redaktorech už ani nemluvě), když se chovají tak, jako by byli z jiné planety, ba přímo jak Ufoni, kteří v Evropě nikdy nežili? Anebo je rozumnější, usmívat se v pocitu a dojmu, že asi mají už v hlavách implantován nějaký ten čip, který je naprogramoval na jediný status vidění světa a změnu situace tudíž prostě nechápou?

Ostatně ale, on je to vlastně jen jejich problém, když ještě i nyní si (oni) pořád tak klasicky totalitně myslí, že o svém nechápání změny stavu přesvědčí i všechny občany, TV diváky, posluchače a čtenáře, tedy mediální příjemce jejich dětských Zpráv, Událostí a Komentářů?

Nebylo by proto možná od věci modifikovat i pro politiku tu klasickou poučku Voltairovu (původně jen o náboženství) tak, že krach nespravedlivých intrik a výbojů nastane právě tehdy, když se sejde diletantismus zpupných fanatiků s podvodem hlupáků bez špetky vlastní cti – a narazí přitom na odpor mocenských soupeřů připravených lépe, než se čekalo?

Ano, ctít a dodržovat mír a neválčení, to by jistě bylo všem jen prospěšné. Jenže v kapitalismu mír znamená jen práci a mzdu a práce, natož mzda, ta dějiny málo zajímá. Historii píší pouze jména majitelů hradů a tituly vojevůdců válečných vítězství. Dějiny stejně tak důsledně neznají dělníky pyramid a hroby milionů padlých vojáků.

Vždyť pěstovat mír, když pomníky a katedrály moci už stojí, to přece není výhodné. Jen války a zabíjení zanechají stopu a šéfům a jejich finančníkům přinesou nová území pro byznys a další kořist, silnější moc a větší zisk. A jak známo, pouze moc a zisk jim chutnají a jen ty jsou motorem Jejich Systému. Systému, který se bez pýchy a bez násilí obejít prostě neumí.

A pozor, ten Systém nám všem přitom vůbec neříká ta nesmlouvavě pravdivá slova o provokacích a o rozeštváváních s tím spojených. O přepadávání a likvidaci lidí pěkně ze zálohy. Říká tomu trh, svobodná soutěž a zdravá konkurence. A když už se těch lidí jen tak tržně pozabíjí příliš, tak se to například nazve obranou demokracie nebo bojem s teroristy. Zejména pak s těmi teroristy, kteří na území bojů obvykle mají domov a v něm žijí už celá staletí.

Aby tedy bylo jasno, proč mír a občanský smír je nutné třebas i jen veřejnými slovy bránit. Protože i obrana míru je vlastně také bojem, i když vynuceným. Je to totiž boj s tím, kdo si začal.

Foto: Occupy Wall Street



Přejít do diskuze k článku