Východní Evropa a Balkán: Jak se stát americkou vojenskou kolonií




Květen 11, 2010

Přesně před jedenácti lety probíhal sedmý týden letecké a raketové války NATO proti Svazové republice Jugoslávie, jejíž občané byli svědky toho, jak více než 1000 vojenských letadel Západu nalétalo přes 38 000 bojových misí, a jak na ně dopadají bomby z letadel a řízené střely Tomahawk, odpalované ze Středozemního moře.

Vojenská letadla NATO se po rychlém vyčerpání vojenských cílů uchýlila k bombardování takzvaných cílů příležitostných, včetně mostů na Dunaji, továren, sídla srbského státního rozhlasu a televize v hlavním městě Srbska (kde bylo zabito šestnáct zaměstnanců), uprchlických kolon v Kosovu, sídel vládních politických stran, vládních úředníků a zahraničních velvyslanců, osobního vlaku, náboženského procesí, nemocnice, bytových nádvoří, hotelů, švédského a švýcarského velvyslanectví, a všech rozvodových sítí v zemi.

Americké bitevní křižníky Apache a britské letouny Harrier útočily na pevninu a Jugoslávie byla poseta nevybuchlými částmi kazetových bomb a kontaminována ochuzeným uranem.

Osmasedmdesátidenní bombardování NATO s kódovým označením operace Spojenecká síla (Allied Force) i americká operace Ušlechtilá kovadlina (Noble Anvil) byly ve Washingtonu a v dalších západních metropolích prezentovány jako historicky první "humanitární válka."

USA a NATO dramatickým způsobem vystupňovaly tuto bezohlednou agresi nočním útokem na čínské velvyslanectví v Bělehradě, při němž 7. května pět amerických bomb současně zasáhlo budovu, přičemž zabilo tři a zranilo dvacet čínských občanů. Vláda Číny odsoudila tuto akci jako "válečný zločin, barbarský útok a hrubé porušení čínské svrchovanosti a barbarský čin NATO".

Během dlouhých let studené války se předpokládalo, že vojenské akce ze strany severoatlantického vojenského paktu by mohly mít za následek smrt a zranění vojáků a civilistů v členských státech Varšavské smlouvy. Prvními oběťmi NATO však byli Srbové a Číňani.

Když válka 11. června 1999 skončila, Západ dosáhl svých cílů:

50 000 vojáků pod velením NATO vstoupilo do srbské provincie Kosovo, kde jich ještě po jedenácti letech zůstává více než 12 000.

Pentagon pověřil firmu Kellogg, Brown & Root, aby vybudovala téměř na 400 hektarech vojenskou základnu "Camp Bondsteel" i její sesterskou základnu "Camp Monteith" v Kosovu, obě tam nepřetržitě působí dodnes.

Kosovo bylo odtrženo od Srbska a 17. února 2008 se samo prohlásilo za nezávislý stát, a jako takový bylo uznáno Spojenými státy a většinou všech jeho spojenců v NATO, nikoliv však téměř dvěma třetinami států světa.

V roce 1999 se generální tajemník NATO Javier Solana přestěhoval v Bruselu o ulici dál, aby se stal vysokým představitelem pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Evropské unie,  v níž dohlížel na  tzv. "ukázkové rozdělení" toho, co zbylo z Jugoslavie, dokonce i samotný název Jugoslávie byl vymazán z mapy, poté, co v roce 2003 vznikla západem podporovaná Federace Srbska a Černé Hory.

O tři roky později se Černá Hora, s počtem obyvatel menším než má americké město Memphis, stala posledním nově vzniklým státem světa. Jako důkaz toho, že to bylo naplánováno už předtím, navštívil během několika měsíců černohorské pobřežní město Tivat americký raketový křižník a americké ponorky USS Emory Land tam dorazily v roce 2007 u příležitosti oslav prvního výročí nezávislosti Černé Hory.

Rok po rozbití srbsko-černohorské federace se Černá Hora zúčastnila programu NATO Partnerství pro mír, za další rok byl ujednán Akční plán individuálního partnerství a podepsána Dohoda o statutu jednotek NATO, pro kterou je depozitářem vláda USA. Na konci roku 2009 Černá hora obdržela Přístupový akční plán, poslední krok před úplným členstvím v NATO. A letos v březnu se stala čtyřiačtyřicátým státem, který dodal vojáky pro válku NATO v Afghánistánu. Toto vše se odehrálo za pouhé čtyři roky.

Země bývalé Varšavské smlouvy a bývalé SFRJ se od počátku expanze, jež nastala v roce 1999 po ukončení studené války, staly západními vojenskými koloniemi, jejich armády a vojenská zařízení hostí návštěvy ze strany NATO a jeho jednotlivých členů, především Spojených států. Tento rok oznámily Polsko, Rumunusko, Bulharsko a naposledy Albánie, že jsou ochotny přistoupit na požadavek USA a NATO o umístění systémů protiraketové obrany na svém území.

Spojené státy za poslední čtyři roky získaly čtyři vojenské základny v Rumunsku a tři v Bulharsku. Brzy také hodlají aktivovat tři protiraketové systémy Patriot, které byly instalovány na východě Polska, 35 kilometrů od ruských hranic. A další v řadě budou podle polských představitelů systémy proti balistickým raketám s ještě delším doletem.

NATO má v Polsku hlavní tréninkové centrum, v Maďarsku zase první mezinárodní strategickou základnu pro vzdušné operace v Papě a fakticky také vlastní bývalou sovětskou leteckou základnu v Litvě. Na začátku tohoto měsíce, po setkání s americkým ministrem obrany Robertem Gatesem, oznámil litevský ministr obrany Rasa Jukneviciene, že šéf Pentagonu potvrdil americkou podporu pro stálé vojenské základny v regionu Baltského moře, kde vojenská letadla NATO provádějí letecké hlídky již od doby vstupu Estonska, Lotyšska a Litvy do NATO v roce 2004.

Litevský ministr obrany také řekl, že Pentagon chce rozšířit letecké hlídky NATO v oblasti "až do roku 2018 a dále".

Washington plánuje vytvořit komunikační centrum protiraketového štítu v České republice, zatímco v Británii se v současné době vede mezinárodní cvičení vzdušného boje, operace Létající nosorožec 2010 (Flying Rhino 2010) za účasti dvou tisíc zahraničních a tisíce českých vojáků.

Letecké základny v Bulharsku a Rumunsku byli zřízeny pro potřeby invaze do Iráku v roce 2003 a byly používány nepřetržitě téměř devět let Spojenými státy a NATO i pro válku v Afghánistánu.

Po invazi do Iráku tam poslali noví členové NATO, tedy Česká republika, Maďarsko a Polsko, stejně jako později další kandidáti a partneři NATO (Albánie, Arménie, Ázerbájdžán, Bosna, Bulharsko, Chorvatsko, Estonsko, Gruzie, Kazachstán, Lotyšsko, Litva, Makedonie, Moldávie, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Ukrajina), své vojáky.

Nabídnout Washingtonu své vojáky pro válku v Iráku bylo nezbytným předpokladem pro pokročilé partnerství i případné plné členství v NATO. Devět z výše uvedených států obdrželo za své služby odměnu. Bosně, Makedonii, a od loňského roku i Černé Hoře, bylo uděleno přidružené členství, které bylo zavedeno v roce 1999 k padesátému výročí na summitu NATO ve Washingtonu jako předposlední etapa úplné integrace. Gruzii a Ukrajině byly ze strany NATO nabídnuty zvláštní předvstupní národní programy krátce po válce Gruzie s Ruskem v srpnu 2008.

Všech dvanáct nových východoevropských členů NATO má jednotky v Afghánistánu, stejně jako budoucí členové Arménie, Ázerbájdžán, Bosna, Gruzie, Makedonie a Černá Hora.

NATO převzalo státy bývalé Varšavské smlouvy a bývalé Jugoslávie. V prvním případě bez jediného výstřelu, ve druhém pomocí dvou bombardovacích kampaní (Bosnu v roce 1995 a Srbsko v roce 1999) a třemi nasazeními pozemních vojisk (v Bosně v roce 1995, Kosovu v roce 1999 a Makedonii v roce 2001).

Vojáci všech bývalých států Varšavské smlouvy kromě bývalého Sovětského svazu nyní zabíjejí a umírají pod velením NATO v Afghánistánu, vojáci z někdejšího východního Německa jsou navíc v Iráku, přičemž žádný z nich tuto povinnost neměl v rámci Varšavské smlouvy ani v průběhu desetiletého sovětského angažmá ve střední a jižní Asii. Sedm z patnácti bývalých sovětských republik má také vojáky, kteří slouží v afghánské válečné zóně pod vedením NATO.

USA a ostatní hlavní spojenci provádějí v rámci pravidelného mezinárodního Partnerství pro mír vojenské manévry ve všech třech bývalých sovětských republikách v oblasti jižního Kavkazu – Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii – a vykonávali srovnatelné cvičení na Ukrajině a v Kazachstánu.

Hlavním účelem těchto válečných her a cvičení je připravit hostitelské i pozvané armády pro interoperabilitu v armádě, včetně boje a zahraničních misí, v posledních několika letech především pro mise v Afghánistánu a v Iráku.

Gruzie měla v roce 2008 v Iráku 2000 vojáků, v té době to byl třetí největší zahraniční kontingent, ačkoliv má něco málo přes 4 miliony obyvatel, což je zlomek počtu USA, Británie a dalších velkých dodavatelů vojáků do misí.

Většina z těchto vojáků byla letecky převezena zpět do Gruzie americkými vojenskými dopravními letouny během pětidenní války s Ruskem o Jižní Osetii v srpnu 2008. Gruzie bude mít brzy v Afghánistánu téměř 900 vojáků, což je největší příspěvek na jednoho obyvatele ze všech padesáti států, které dodávají vojáky Severoatlantické smlouvě na toto bojiště.

Během 36 let trvání Varšavské smlouvy její státy kromě Sovětského svazu jen zřídkakdy rozmístily vojenské jednotky mimo své hranice – a nikdy do zámoří.

V posledním desetiletí měly všechny nesovětské země bývalé Varšavské smlouvy a všechny bývalé jugoslávské svazové republiky s výjimkou Srbska rozmístěny své syny a dcery pod vedením NATO v nesčetných válkách a konfliktních zónách jako je Balkán, Afghánistán a Irák, stejně jako v zemích s těmito válečnými zónami sousedících, jako je Kyrgyzstán, Uzbekistán a Kuvajt. Více než sto polských, rumunských, bulharských, českých, estonských, lotyšských, maďarských, litevských a slovenských vojáků se vrátilo do svých zemí z Afghánistánu a Iráku v rakvích.  

(Redakčně kráceno)

Překlad: Clair

Celý text v originále najdete na Global Research

Přejít do diskuze k článku