Jaderné odzbrojení – co se stalo?

Reklama


Více než dvacet let po skončení studené války se dnes, v roce 2014, ve světě nachází okolo 10 000 použitelných jaderných hlavic, z nichž 4400 je tzv. rozmístěných, tedy ve stavu stálé operační pohotovosti, připravených k okamžitému použití. Pokud bychom k těmto připočetli ještě ty, které jsou vyřazené, nacházející se ve skladech, nebo čekající na demontáž, dostali bychom celkový počet 17 000 hlavic ve světě – 90% z nich přitom vlastní dvě jaderné velmoce, USA a Rusko. Na snižování celkového počtu jaderných zbraní (JZ) se nejvíce podílejí ony a mezi nimi probíhají hlavní jednání a dohody o odzbrojování. Z dalších jaderných zemí to jsou Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Izrael a Severní Korea, které mají dohromady okolo 1080 hlavic. V devadesátých letech a nějakou dobu poté docházelo k masivním redukcim jaderného arzenálu, např. smlouva START z r. 1991 přinesla do r. 2001 snížení arzenálů na obou stranách o 80%, další smlouvy SORT a New START přinesly již jen dílčí snížení, v posledních letech však tempo snižování velmi zpomalilo, až téměř zastavilo.

Důvodem k tomu je zejména poslední z dohod, dohodnutá ze Obamovy administrativy, jejíž velmi měkká kritéria zavazují snížit počet rozmístěných hlavic na 1550 na každé straně, což je však jen nepatrná změna vzhledem k tomu, že předchozí smlouva SORT stanovovala limit 1700-2200 hlavic již od r. 2003. Rusko tento limit prakticky splňuje již dnes, USA stačí snížit počet hlavic o několik stovek kusů; smlouva se navíc nijak nedotýká nerozmístěných hlavic, kterých má každá strana další tisíce kusů a může jejich výbavu rozšiřovat, ani nezakazuje jejich modernizaci. Výsledkem je zamrznutí současného stavu, obnovení modernizace arzenálu a zbrojení. Kam se poděly sliby a závazky úplného jaderného odzbrojení? Je toto stav, který bychom očekávali v době globalizace a všeobecného míru, ve 21. století? Proč ještě nebyly, celá desetiletí po skončení války, jaderné zbraně odstraněny?

Připomeňme si, že již Gorbačov s Reaganem se v Reykjavíku v roce 1986 shodli na postupném odzbrojení až k úplné eliminaci jaderných zbraní. Stanoven pro to byl jako termín rok 2000, který byl posléze dokonce posunut už na rok 1996; a to bylo ještě za studené války! Kvůli neochotě ze strany USA ale došlo jen k částečnému naplnění těchto dohod a nepodespání některých navrhovaných smluv. Závazek jaderného odzbrojení je taktéž stanoven ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z r. 1968, která říká, že se smluvní strany zavazují k jednání o „jaderném odzbrojení a smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou.“ Signatáři jsou prakticky všechny státy světa a jaderné mocnosti, tedy i USA a Rusko. Smlouva byla každých pět let potvrzována, přesto se sliby úplného odzbrojení ze strany jaderných států nenaplnily, ani nejsou na pořadu dne.

Historickým faktem je, že Rusové (SSSR) navrhovali USA již v 70. letech výrazná snížení JZ, později Gorbačov navrhoval úplné jaderné odzbrojení a za Jelcina Rusové navrhovali v 90. letech v rámci smluv START II a III snižení JZ postupně na 2000-2500, 1500, až nakonec na 1000-1500 JZ. Všechny tyto návrhy byly USA odmítnuty a přistoupeno bylo k mnohem slabším dohodám. To, co aktuální smlouva New START plánuje do roku 2018, mohlo být dosaženo již za Clintonovy administrativy v 90. letech!

New START s platností sedmi let v podstatě pojišťuje současný stav jaderného arzenálu, bez záruky dalšího snižování, o úplném odzbrojení vůbec nemluvě. Je zde tedy zjevný rozpor mezi prohlášeními současného amerického prezidenta, jehož volební kampaň naději na takové sliby obsahovala, a skutečnými kroky, znemožňujícími úplnou likvidaci JZ. Je přitom jasné, že až do úplné likvidace poslední hlavice nemůže být svět bezpečný, jakkoliv technologicky vyspělý a globalizovaný se může zdát. O tomto nebezpečí vypovídají i „Hodiny konce světa“ (Doomsday Clock), které nyní ukazují za pět minut dvanáct. Tyto hodiny ukazují, jak blízko je naše civilizace zničení, zejména jadernými zbraněmi, kde půlnoc znamená zničení světa. Pět minut do půlnoci je přitom hodnota srovnatelná s 80. léty, nejchladnějšími roky studené války!

V OSN je přitom v současné době sedmnáct rezolucí a dvě rozhodnutí týkající se jaderného odzbrojení, přijaté na posledním 68. zasedání v minulém roce. Mezi nimi jsou návrhy na uskutečnění úplného odzbrojení, vytvoření mezinárodní úmluvy o zákazu JZ, zákazu jaderných zkoušek, zákazu výroby a šíření JZ a snižování jejich arzenálů. Většina těchto rezolucí pochází od nejaderných zemí a těší se podpoře velké většiny států světa – okolo 120-160, většinou malých zemí všech kontinentů, které trvale hlasují pro všechny tyto výzvy týkající se jaderného odzbrojování. Naopak nejčastějšími odpůrci jsou USA a Izrael, a za nimi blok zemí NATO jako celek, dále Rusko. Čína většinu rezolucí podpořila, pouze několikrát se zdržela hlasování. Írán, překvapivě, je jedním z největších podporovatelů odzbrojovacích návrhů, jen u jednoho se zdržel hlasování. Kladné hlasovací skóre mají obecně země BRICS (bez Ruska), Nezúčastněné státy (NAM) a malé státy nespadající do žádného mocenského bloku. Česká republika se většinou drží linie NATO, ne však vždy a celkově má přibližně vyrovnaný poměr hlasů pro a proti rezolucím ohledně jaderného odzbrojení.

Problémem zde je zaprvé soupeření mocenských bloků, které blokují rezoluce sponzorované jinými uskupeními, a tím nedovolují jejich přijetí a naplnění. Dalším je velká opatrnost jaderných zemí, neochota podřídit se vůli většiny světa a vzdát se jaderného inventáře. A to přesto, že jsou každoročně žádány o rychlejší uskutečnění snížování JZ až k úplnému odzbrojení. Jaderné země mají větší zájem na tom, aby JZ nebyly šířeny – tedy aby je nemohly získat jiné státy, než které je již mají – než o likvidaci již existujících. Státy, které je nemají a usilují o ně, naopak požadují snižování počtu již existujících a zákaz získání vlastních JZ považují za diskriminující vůči nim. NATO upřednostňuje pomalé postupné snižování existujících JZ bez mezinárodního dohledu a zákaz výroby nových a jejich šíření, BRICS a NAM naopak požadují úplné odzbrojení pod mezinárodním dohledem a závazné legislativní instrumenty včetně mezinárodní úmluvy o JZ. Stručně: Většina světa si přeje svět bez jaderných zbraní, jaderné mocnosti se jich však nechtějí tak snadno vzdát.

Jediná šance se nachází v nalezení kompromisu, překonání politických a regionálních rozdílů a dílčích zájmů ve prospěch zájmu většiny světa, který již téměř jednohlasně JZ odmítá, a přijetí některé nebo vícero z rezolucí visících v OSN a jejich efektivní implementaci. Může jím být „Společná akce směrem k úplnému odstranění JZ“, „Snižování jaderného nebezpečí“, „Směrem ke světu bez JZ“, „Jaderné odzbrojení“, nebo návrh „Úmluvy o zákazu používání JZ“, kterým by vešla v platnost mezinárodně závazná smlouva o zákazu JZ ve všech podobách a jejich postavení mimo zákon. Všechny tyto možnosti jsou ve své podstatě rovnocenné a dobré a neměly by podléhat politickým hrám a soupeření – jejich obsah a dosah je pro naši civilizaci příliš závažný. Dokud nebude svět zcela zbaven jaderného nebezpečí a nebude od JZ, jakožto tíživého pozůstatku studené války, odstoupeno, nemůžeme jako civilizace žít v pocitu trvalé, bezstarostné jistoty a bezpečí.

Zde se otevírá prostor pro občanskou společnost, národní politiky, neziskové organizace, média, akademické obce, vědce, kteří poněkud zaspali, ukolébáni probíhajícími dílčími odzbrojovacími procesy, aby rázněji vznesli svůj hlas a svými požadavky utvářeli příznivou atmosféru a jasně znějící veřejné mínění, jako nutné požadavky pro uskutečnění naléhavých kroků v konečném jaderném odzbrojení. Téma zákazu JZ, jež v posledních letech jakoby ztratilo zájem světa, by se opět mělo dostat na pořad dne a mělo by být navráceno na přední místo mezi hlavní globálni agendy a výzvy.

Aktivita světové veřejnosti, politické i laické, a vůle ke změně a ke kompromisu budou hrát velkou roli v utváření nálady, za níž se bude konat nadcházející 69. zasedání Valného shromáždění OSN v září tohoto roku a Hodnotící konference Smlouvy o nešíření JZ (NPT) příští rok 2015. Tato setkání představují významnou příležitost k uskutečnění dlouho žádaného kroku úplné eliminace JZ. Občané a jejich politická reprezentace by měli vznést jasný požadavek, který by jaderné státy měly respektovat, a k jehož naplnění by měli vyvinout úsilí. Odzbrojení by ideálně mělo probíhat v rámci mezinárodně platné úmluvy a pod dohledem OSN a IAEA. USA a Rusko by měly uzavřít novou dohodu se stanoveným cílem úplné likvidace JZ, časovým rámcem, mezinárodním dohledem a zárukou jejich skutečné demontáže, nikoliv jen stažení a uskladnění. Ostatních sedm jaderných zemí by mělo ustoupit od rozšiřování a modernizace svých jaderných arzenálů a přistoupit k mezinárodní úmluvě zavazující všechny státy koordinovaně snižovat JZ až na nulu, přitom zakazující jejich další výrobu a vývoj. Požadováno by mělo být naplnění všech dřívějších slibů, prohlášení a závazků přijatých smluv.

Jaderné zbraně jsou odstrašujícím příkladem odvrácené tváře lidské společnosti a touhy po moci. Tento hrozivý nástroj síly, zastrašování a vydírání by měl být zcela zavržen a odmítnut všemi demokratickými státy a svobodnou společností. Neměli bychom dopustit obnovení závodů ve zbrojení, hrozbu nukleární války a mocenskou nadvládu opírající se o JZ. Obnovení procesu jaderného odzbrojení je v zájmu nás všech.

Zdroje:

Disarmament Resolutions and Decisions Database, UNODA

Bulletin of the Atomic Scientists

Nuclear disarmament, Wikipedia

Převzato ze Světa bez válek

 

Přejít do diskuze k článku