Obzor budoucnosti generačního vystřízlivění

Reklama


Budoucnost velkého vystřízlivění přijde a čeká zejména ty věkově střední a mladé. Proč? Protože občansko politický laik většinou vůbec neví, že mediální propaganda každého politického systému vždy nejvíce ovlivňuje právě tu střední a mladou generaci. Také obvykle netuší, jak málo si to právě tato věková kohorta sama o sobě uvědomuje a pokud vůbec – tak vždy až nejpozději ze všech. A znovu – proč? Inu proto, že tu nejdůležitější a relativně ještě nedávnou minulost národa si tito lidé nepamatují, jelikož ji sami nikdy nezažili.

A tak zatím, když mladým lidem je v médiích a ve školách v pohodě vyplachován mozek konzumní indoktrinací a přepisováním dějin a kdy podstatu současnosti jejich rodiče prožívají jako stres existenčních nejistot při splácení hypoték a hrozbě nezaměstnanosti ve firmách, tak pouze prarodiče mají čas s obavami očekávat budoucnost svých potomků. Pokud ovšem – těm mladým i starým na sobě navzájem ještě vůbec nějak záleží. A už naposledy – proč? Protože pouze staří díky svým zkušenostem vědí své a málo co je dnes už politicky překvapí.

Těžké vystřízlivění – a nejenom to existenční – tak čeká zejména tu vrstvu střední ve firmách i neziskových organizacích a z této generace pak zejména tu profesní niku lidí pracujících duševně. Vrstvu, která má sice čas a podmínky ku vnímání propagandy a má i schopnost inteligence, ale má zároveň i slabost snadného podléhání falešným náboženským a světonázorovým představám a emocím, které pro ně generuje pečlivě televizně vyškolená politická psycho-výchova mühlfeitovských manažerů jejich firemního prostředí. Výchova, v níž je zaměstnancům vštěpována nadřazená a nadschopnostní „asertivita“ vůči těm, s nimiž oni sociálně a politicky nesouhlasí, protože jsou k tomu postoji takto dlouhodobě naučeni, přičemž zcela postrádají sociální vědomí větších lidských celků, než je jejich rodina a kolektiv těch nejbližších.

Také i těch nejbližších na pracovištích, kde oni sami mají postavení nesvéprávného otroka, aniž by si to uvědomovali. Otroka „cyklisty“, jenž se nahoře hrbí a dole šlape. Otroka mylně přesvědčeného, že on je vlastně člověkem svobodným, poněvadž všude kolem něj stále ještě existují také ti, kteří jsou sociálně mnohem níž coby bezdomovci na chodníku a nezaměstnaní dlužníci v sousedství. Otroka proto, že stačí už jen maličko, aby ta „jeho“ tzv. střední sociální třída se během pár dní změnila na „socku“ jen tím, že nějaký dosud nenápadný zmrd – manažér úřadu či korporace – se z ničeho nic rozhodl k firemní propouštěcí reorganizaci, anebo že se právě stalo, že jemu a těm „pod ním“ právě na dveře zabušili exekutoři s páčidly zárubní a nálepkami na nábytek jejich domovů.

A teprve tehdy si dosud tak bohorovně klidný a podle svých představ údajně sociálně svobodný živnostník, úředník či zaměstnanec vlastně uvědomí, že byl vždy jen trvale osamoceným jedincem názorově indoktrinovaného a důsledně atomizovaného politického stáda. Jedincem stáda dalších jedinců, dosud pouze dočasně prosperujících a sobecky a čistě účelově se chovajících – i k sobě navzájem. Jedinců, kteří až teprve v takové chvíli začnou zoufale hledat radu a pomoc alespoň u svých rodičů a prarodičů, kteří si i pod náporem konzumerismu stále ještě zachovali zdravý rozum, protože jim tak jejich zkušenosti velely.

Je těžké dnes vysvětlovat cokoliv politického nejen některým manželkám a dětem či vnukům rodin jenom proto, že ještě realitu správně nechápou. Je to dokonce až kontraproduktivní, protože by okamžité, živelné a příliš hlasité sociální prozření mladé a střední generace vlivem prarodičů těm v rodinách mladším mohlo kariérně uškodit. Uškodit na školách i ve firmách, pakliže by začali o svém sociálním uvědomování s kýmkoliv v okolí otevřeně hovořit.

Nepřipomíná však ten stav někomu dobu minulou? Dobu konce konzumního socialismu, kdy zejména děti a rodiče mohli sice spolu mluvit doma pravdivě a svobodně, ale ve škole a v práci se museli chovat jen tak, jak se očekávalo? Dobu, kdy zodpovědní organizátoři tehdejšího systému ztratili pracovitou trpělivost, protože začali zjišťovat, že je jich samotných početně stále méně? A že si to vlastně zavinili sami, když zaspali čas, kdy jejich vlastní propagandisté už dávno „chytili perestrojkově výhodnější vítr“, důsledně vanoucí právě z té druhé ideologické strany?

Ostatně, není zajímavé poznání, že čím totalitnější a čím víc propagandisticky prolhanější a zkorumpovanější je nějaký politický systém, tím větší nebezpečí hrozí potomkům od jejich rodičů, pakliže s nimi o politice vůbec začnou otevřeně hovořit, pokud nemají jistotu, že ti mlaďoši a věkoví středňáci to, co slyší doma od „starých“, si důsledně ve školách a firmách nechají jen pro sebe? Myslí si snad ještě dnes nějaký naivka, že právo zákonů soudobého tak zvaného demokratického kapitalismu nemá pochopení pro různé školní a firemní donášeče, pro mediální Krychtálky a ministerské Emanuely Moravce a rovněž ani pro jejich propagandou kýmsi vymyšlené dětské Pavlíky Morozovy?

Je tu však nějaký morální rozdíl mezi chováním některých lidí dnes a tím, které bylo typické pro dobu upadajícího socialismu v řadách prospěchářů, tiše žijících s legitimací „u komunistů“ podle hesla „kdo neokrádá stát a jeho občanskou společnost, ten tím okrádá svou vlastní rodinu“? Není to náhodou jev, pozorovatelný v dobách každého politického režimu, který se začne vnitřně rozkládat, když jeho vládnoucí elita nejprve toleruje a nakonec si sama zavede i tu nejviditelnější korupci? Proces, jenž není nikdy ničím jiným, než rozkladem morálky, nutně končícím rozpadem klíčových oborů ekonomiky a státních financí, přestože se tomu pak v „historii“ bude eufemisticky říkat privatizace?

Jenže jakou budoucnost má potom národ takového státu, než možná pomalou ale i tak nezadržitelnou cestu k dalšímu sociálnímu převratu, kdy vzniknou definiční rozpory jak pravdy a lži, tak už i cti a zločinu, kdy antagonismus třídní se vlivem příliš velkých sociálních nerovností mezi novodobou buržoazií a skutečným proletariátem – už zcela nenávratně prohloubí? On totiž ten většinový národ není složen jen z mediálně viditelných parazitů z „pražských kaváren“ a ze státních úřednických zaměstnanců a ze ziskových a „neziskově“ firemních vítačů a manažérských popoháněčů. Většinový lid je složen zejména ze skutečných lidí práce. A právě těch posledních je daleko nejvíc a je pouze otázkou času, kdy si právě oni – ti, kteří vždy nesou tu největší sociální zátěž třídně nespravedlivého uspořádání státu – tohle všechno uvědomí.

Kdy jim dojde trpělivost, protože už nebudou schopni uživit své rodiny. Kdy zprvu jen zastaví práci a vyjdou do ulic – a později si ve volbách zvolí možná už i fašisty, pokud ti jim slíbí pořádek, bezpečí, sociální jistoty a obecnou spravedlnost. Kdy důsledky budou přímo úměrné jedině tomu, jak radikální vůdci toho občanského davu se v jeho řadách ujmou své budoucí role pod vlajkou nějakého „nového“ ideologického -ismu. A proč? Protože buržoazní elita kapitalismu již víc jak tři sta let je – a vždycky byla – ve své chamtivosti naprosto nepoučitelná a nikdy nechtěla myslet na situaci jiných, než členů nejbližších rodin své vlastní, zatím stále ještě nadřazené sociální třídy. Třídy těžce menšinové, kterou stejně jako již vícekrát v minulosti opět a zas jednoho dne postihne tvrdý společenský a zejména majetkový pád.

Co to ale v praxi bude znamenat, pokud opět nějaká cizí a právě světově nejsilnější velmoc takový vývoj silou a ekonomickými vlivy zvenčí ihned nezastaví, ale naopak urychlí? Nic víc, než na samém začátku možná i sociální válku a pak už jen vyhánění poražených quislingů, konfiskaci jejich majetků, plus měnové reformy, trestně soudní postihy a hromadnou emigraci dříve tak bohatých a později už jen „bývalých lidí“. Zkrátka, naprosto stále stejný třídní boj, nejen jako byl ten v polovině minulého století v mnoha evropských i dalších státech světa. Každý kořistnický společenský řád totiž neustále prochází podobnými a někdy až totožnými etapami. Nejprve se vždy vytvoří sociální vrstva horních několika tisíc, která je pak na konci toho cyklu nemilosrdně – a de facto vlastní vinou – vyhnána. A tak pořád dokola.

Protože však vždycky jednou za čas obzor budoucnosti velkého vystřízlivění některou tu střední a mladou generaci opět nevyhnutelně čeká a nemine, tak nyní jde už jen o to, aby měl člověk to štěstí, narodit se zrovna do doby, kdy je krizovým koncům právě tahle budoucnost buď ještě hodně vzdálena a nebo je to čas těsně po všech společenských převratech. Jenže, to už je jen dílo náhody a štěstí a takové štěstí rozhodně každý mít nebude. A tak se mi zdá, že ten dnes již historický ekonom Kondratěv se svými vývojovými vlnami měl možná vlastně tak trochu i pravdu, jen to tehdy ještě politicky nedomyslel do všech sociálních důsledků. Na rozdíl od Marxe.

Přejít do diskuze k článku