Půvab demokracie

Je úsměvné, jak politici na sebe vždy všechno vzájemně vyžvaní. Stačí, aby začala předvolební kampaň zejména místního rázu, a pravidelně vyplouvá na povrch špína, kterou oni sami ve svých dosavadních funkcích dosud natropili. Pochopitelně, nevykládají to oni sami o sobě, ale vždy to na ně vyzradí jejich volební konkurenti, kteří by se tentokrát opět chtěli dostat k funkcím, o něž přišli ve volbách předchozích.

A tak se v reklamních předvolebních letácích objevují staří korupčníci a klientelističtí kostlivcové protivníků, vytažení z různých obecních a magistrátních skříní a šermuje se s tím, kdo ze všech dnešních volebních kandidátů těch protivných stran ze státních peněz více ukradl, rozkradl a zpronevěřil. Při tom všem si ti kandidátští naivkové neuvědomují, že tak sami už zas na sebe vzájemně prozradili, jak úžasně úrodnou kriminální zahradou pro ně byla jejich dosavadní aktivní funkcionářská komunální politika.

A nejen to. Zdá se, že jim rovněž myšlenkově nedochází, že tím sami na sebe vykecávají, jak dobře při tom všem věděli, že nepochybně jejich každá politická funkce byla jimi od začátku plánována jen jako invaze do státního žlabu plného peněz, z něhož je správné co nejefektivněji krást.

Prostředky k tomu jsou a vždy byly velmi jednoduché: Korupce, klientelismus, státní, regionální, místní a obecní veřejné dluhy u soukromých korporací, machinace s územními plány a spekulace s dosud státními či veřejnými pozemky. Souběžně s tím vždy probíhalo strašení voličů nezaměstnaností a utěšování sliby, jak korupci a právě tu nezaměstnanost ti naši noví kandidátští pánové a dámy v budoucnu ve svém regionu hravě odstraní.

Ostatně, vždyť je to tak prosté. Kapitalistická zastupitelská demokracie je přece úžasně efektivně vymyšlená. Partajníci, včera svými stranickými tajemníky vybraní do budoucích funkcí, budou pozítří důvěřivým občanstvem zvoleni, aniž by kdokoliv z voličů mohl spolehlivě vědět, co o problematice své budoucí práce vůbec kandidáti odborně vědí.

Navíc, následující čtyři roky budou ti noví politici opět neodvolatelní, přičemž (vedle koupených akademických titulů) jejich základní kvalifikací bude zase jen ta legitimace nějaké politické strany, která se uchází o výnosný a lukrativní post pro svého zasloužilého člena a zejména – o nový a bohatý státní zdroj budoucích financí do soukromé partajní pokladny.

A proč taková zběsilost politiků před volbami, utrhnout svými reklamními letáky a billboardy pro sebe co největší přízeň voličů? Inu přece proto, že se jim to přímo osobně vyplatí. A to velmi velice …

A tak, aby to naše povídání nebylo už jen tak obecné, položme si tu nejzákladnější otázku: Jak je to vlastně s tou korupcí?

Zdá se, že vše jedocela prosté a jednoduché.

1. Korupce vzniká jen mezi lidmi a pouze tehdy, když je poptávka po nějakém zboží nebo po službách, (i těch politických), jichž je v lidské společnosti nedostatek.
2. Nedostatek, který vyvolává korupci, nikdy nevzniká z příčin přírodních, protože přírodní zákony nelze ovlivnit, natož zkorumpovat.
3. Nedostatek čehokoliv je tudíž vždy zapříčiněn společenskými podmínkami a okolnostmi, které zavinil člověk a zavinil je (velmi často) záměrně a uměle.
4. Jestliže takové podmínky nebo okolnosti zavinil člověk, pak to znamená, že ty podmínky a okolnosti, vhodné pro vznik korupce, mají podstatu v právu, na určitém území vyhlášeném, mocensky prosazeném a tudíž platném.
5. Základním pramenem a prostředím korupce je tedy státní právo a jeho zákony, tvořící politický Systém.
6. Právo a zákony jsou výhradně buď dílem vůle jediného jedince (diktátora), nebo produktem mocenské úmluvy nějaké malé skupiny více jedinců.
7. Právo a zákony mají vždy za důsledek prosazení nějakých rozhodnutí. Rozhodnutí výhradně organizačně mocenských, kdy v případě jejich neuposlechnutí následují tresty a sankce.
8. Všechny zákony bez sankcí a trestů jsou jen propagandistickým divadélkem pro laiky o politice nepřemýšlející.
9. Sankční rozhodnutí jsou proto v lidské společnosti vždy projevem vůle nebo smlouvy jedinců, násilím disponujících, nebo disponujících hrozbou jeho použití proti těm, kteří se vůli silnějších nemohou účinně bránit. Jinými slovy: Silnější jedinci prosazují právní systém buď jednoduchým diktátem, nebo společnými úmluvami elit, přičemž podstatou je vždy nějaká forma donucování a vydírání.
10. Rovnocenná a spravedlivá smlouva proto mezi někým mocensky silnějším a jiným mocensky slabším nikdy neexistuje. V takovém případě je to jen jiná forma prosazení násilí. Forma významově a deklaratorně nepravdivá, falešná a fakticky korumpující.
11. Zajímavým důsledkem toho všeho například je, že také i všechny světové deklarace tzv. lidských práv jsou jen důsledkem úmluv určitých skupin vládnoucích elit. Úmluv, jakou formu definice jakohokoliv druhu práva ve světě dané doby, se ty elity právě teď rozhodnou nastolit.

 Podstata a příčiny korupce

Je-li v nějakých službách či ve zboží nedostatek, vzniká po nich poptávka, kdy takové prostředí přímo otevřeně vyzývá lidi, na věci zúčastněné nějakým zájmem, k „obchodnímu“ využití takové poptávky.

Každou možnost obchodního využití nějaké poptávky lze nazvat tržním prostředím. Je tudíž prostředím, v němž předložením nějaké nabídky, ten nabízející hodlá v budoucnosti získat zisk uskutečněním nějakého „obchodu“.

Takový zisk pak nevzniká prací na výrobě předmětů zboží nebo prací při provádění nějaké služby, ale vzniká jen pouhou spekulací s uměle a subjektivně stanovenou hodnotou těch předmětů nebo služeb.

Korupce je tudíž vždycky jen formou obchodu, který se může realizovat pouze v tržním prostředí. Jestliže je jasné, že v nějakém státě je korupce problémem, pak je logicky nutné, hovořit o korupčním politickém systému celého takového státu. Takový systém pak už vůbec není problémem občanů, ale je pouze výhradním a neřešeným problémem politiků.

Lze tudíž určit tyto čtyři závěry:

1. Korupce je jasně kriminální formou ekonomického chování
2. Korupce je speciální formou tržního chování
3. Kořeny korupce jsou vždy a pouze v legislativním chování politiků
4. Jaké jsou zákony, taková je míra korupce, občan se chová jen podle toho

Každé tržní prostředí také vždycky ohýbá a deformuje základní přirozený pojem spravedlnosti společenského práva, kdy jediným cílem aktivit určitých individuálních dvojic entit lidí, je vydobýt z takového jednání vždy jen nějakou soukromou rentu nebo zisk. Společenské právo veřejné se přitom deformuje na právo soukromé smluvní, bez ohledu na případné škody a příkoří, které to ostatním lidem způsobí, (kdy např. nový český Občanský zákoník je toho zářným příkladem).

Důsledek první: Prostředím, generujícím korupci, nemůže být společnost spravedlivě socializovaná, kdy všichni, podle svých schopností, mají stejné možnosti uplatnění a stejný přístup k jakémukoliv právu, které zákony stanoví. Jinými slovy – právo na cokoliv ve společnosti socializované, si – na rozdíl od společnosti rittigovských a janouškovských „demokratů“ – nelze koupit.

Důsledek druhý: Je zajímavé, že právě proto společnost spravedlivě socializovanou vždy tzv. demokraté záměrně a zcela falešně nazývají slovem totalita. A proč to dělají? Inu, je to propagandisticky působivé a zároveň to velmi účinně odvádí pozornost od podstaty věci korupce a jejích souvislostí.

Důsledek třetí: Pouze politicky tržní prostředí generuje podmínky k jakémukoliv sociálnímu donucování druhých např. nezaměstnaností, k jejich vydírání různými státními „sociálními příspěvky“ a tím i k celospolečenské korupci.

Důsledek čtvrtý: Tržní prostředí nikdy není ani hmotně, ani vztahově samo-regulační. Naopak vždy uměle generuje chaos, úspěšně zakládající všechny společenské sváry a nerovnosti.

Důsledek pátý: Speciální formou tržního a zároveň donucovacího a vydíracího korupčního jednání je umělé propagandistické vytváření dojmu, že také i nezaměstnanost zaměstnanců je nejen výhradně jejich (údajně konkurenčním) problémem, ale zejména, že je pouze přirozeným jevem v každém sociálně nesvobodném společenském systému, který si falešně říká demokracie.

Proto také ti, kteří ve svých rukách drží sociální a organizační moc, musí neustále obhajovat nerovné majettkové a hmotně vztahové korupční tržní prostředí. Činí tak jediným prostředkem, který (vedle práva) mají ideologové ještě k dispozici, a to – propagandou.

Úloha a funkce propagandy

Propaganda a propagandisté vždy obhajují dané systémové politické prostředí, což je jejich hlavním posláním. Kromě toho trvale odvádějí pozornost lidí od sociálních otázek k bulváru, ke konzumu, k uměle vytvářeným občanským rozporům rasovým, genderovým, národnostním, regionálním, náboženským, generačním, sexuálním, atd. atd. Propaganda vždy zamlčuje skutečné sociálně nepřijatelné názory a úmysly politiků a vždy bagatelizuje jejich nepopulární činy, pokud ovšem jejich výklad zcela úplně nezkreslí.

A proč? Protože politici a jejich propagandisté vědí, že tzv. mlčící většina lidí je líná myslet. Ostatně, lidská lenost myslet, má jeden pro elity výhodný politický důsledek. Ten, že pro tzv. mlčící většinu je vždy pohodlnější něčemu věřit, než o věcech, příčinách a souvislostech zdravým selským rozumem v klidu přemýšlet.

Proč? Protože tím, že když lidé nějaké propagandě věří, tak tím i sami sobě zachovávají jistotu přesvědčení o správnosti a dobrém stavu dosavadního politického systému. Zároveň tak tím pro společenské elity zachovávají jejich moc.

Poučení číslo 1 z toho všeho, zejména pro onen výše uvedený tzv. „Důsledek druhý“: Kdyby opět někdy v budoucnu v určitém období zase vládla jen jediná strana, navíc mající dokonce i v Ústavě zakotvenou výhradní a vedoucí politickou úlohu, měla by v důsledku toho taková Strana za všechno v daném státě i povinnou politickou zodpovědnost. Jenže, cílem žádné vlády přece není mít zodpovědnost. Cílem každého nedemokratického vládnutí je především – vlastnit nařizovací a donucovací pravomoci.

A naopak: Když vládnou na všech mocensko politických úrovních periodicky se střídající koalice různých partají, partají často před volbami jen narychlo a účelově vytvořených, pak vždycky mohou ti noví politici jakýkoliv dosavadní marasmus svést na ty, kteří vládli před nimi.

Logicky dovedeno do důsledků, proto se i ti noví politikové mohou vždy velmi snadno vyvléknout z jakékoliv zodpovědnosti za to, co špatného se v minulosti před jejich vládnutím stalo a co dosud existuje, často k jejich úplné spokojenosti.

Poučení z krizového vývoje číslo 2 –  jak se zdá, tak dnešní komunisté, vyzkoušení čtyřiceti lety předchozích dějin, a v roce 1989 pochopivší lidmi nedoceněné jejich bývalé vládnutí, si právě teď z této zkušenosti vzali mnohá poučení. Jednak si dnes už moc dobře pamatují, jak kdysi do jejich trvale vládnoucí jediné Strany se vždy velmi rychle hrnuli prospěchářští deprivanti, když Strana byla u moci.

Dále zjistili, že totálně a dlouhodobě držená moc znamená i neoddiskutovatelnou a trvale nesejmutelnou zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou mlčící většina zaměstnaneckých občanů nikdy v dané době nedocenila a začne ji oceňovat až po desítkách let. Ocení ji totiž až teprve tehdy, až zjistí, že kdysi se téměř všichni z nich měli hmotně lépe. Leč nyní, v souhvězdí dnešní kapitalistické Svobody a evropsko-unijní Hojnosti zároveň, je už přliš pozdě bycha honit…

A proto se na závěr „položme na jednu otázku“, (jak to kdysi příznačně formuloval Luděk Sobota v jedné ze svých pověstných scének doby totalitní komunistické minulosti): Kdy se čeští komunisté budou vskutku aktivně ucházet o moc v tomto státě? Inu, (mimo jiné) také až teprve tehdy, až dosud ještě mlčící volební zaměstnanecká většina tohoto národa, ty komunisty o to jejich vládnutí bude na kolenou prosit.

Ostatně, z hlediska rozměru dějin, to zas za až tak moc dlouho nebude. Proč? Protože všechno politické v životě je vždy jen otázkou peněz v peněžence většinového občana zaměstnance. Peněz na světlo, teplo a střechu nad hlavou, peněz na naději udržet si dlouhodobě normální poctivou obživu a vlastní zdraví, peněz k uživení rodiny i sebe ve stáří a v důchodu. A to už mnoha lidem zas pomalu chybět začíná.

Mělo by to být poučením i pro ostatní politické partaje, které jinak také skončí na smetišti dějin, až občan (nejen) jejich dalším nově narozeným politickým klonům havlovského, klausovského, post-bártovského a babišovského typu věřit přestane.