Putinova výzva k občanům z hlediska globálních projektů

Putinovo oslovení občanů ve věci penzijní reformy bylo mnohem složitější událostí, než si mnozí představovali. A popisovat je můžeme jen, pokud si uvědomíme okolnosti toho momentu. Především je třeba říci, že Putin objektivně i subjektivně vystupuje ve dvou protikladných funkcích. První taková funkce je role nájemného manažera jmenovaného elitou – právě v této roli byl do úřadu nominován, právě tuto roli hrál prakticky po první dvě funkční období. Přičemž v první kadenci (před případem oligarchy Chodorkovského), byl pod kontrolou – stačí si připomenout tehdejšího šéfa jeho administrace Vološina. Ve druhém období už měl podstatně větší volnost, ale sám sebe cítil jako manažera. Teprve ve svém třetím prezidentském období (po Medveděvovi) se definitivně vpravil do druhé role – funkce cara, imperátora.

Takže jeho vystoupení mohlo proběhnout podle jednoho ze dvou mechanismů: Buď podle mechanizmu nájemného manažera, a pak musel rozumovat nad rozpočtem, detailech, příjmech atd. A protože je nájemný manažer, neměl právo posuzovat příjmy a výdaje těch, kdo tohoto manažera najímali – tedy elity. Ve druhé variantě měl vystupovat jako car – a obracet se k lidu. Tedy dvě zásadně odlišné pozice. Tady ale ještě jeden detail – jako nájemný manažer nemusel ani vystupovat, protože je tu vláda, která přijímá rozhodnutí, které může být správné, nebo ne – a pak je možné je napravit…

Když oznámil, že vystoupí, tak všichni pochopili, že bude vystupovat jako car ochránce a přirozeně penzijní reformu zruší. To se ale nestalo… Fakt, že se rozhodl vystoupit, byl činem carským, ale to co řekl, řekl jako nájemný manažer. Hovořil o kladech, záporech, o problémech, přitom říkal, že někteří požadují nalít do penzijního systému „ropné“ peníze, jiní říkají, že je třeba prodat paláce, které si penzijní fondy vystavěly – to že ale nestačí. Takže k palácům by bylo možno přidat byty, které si manažeři penzijních fondů koupili pro sebe a svoje děti – což rovněž nejsou malé peníze. Ale z hlediska lidu měl být rozhovor jiný – měl říci, že u nás roste množství miliardářů, ceny jachet, které si kupují, vysoce překračují cenu paláců penzijního fondu. Potom tedy pojďme prodat jachty oligarchů a zvýšit jim daně – a může se ukázat, že je peněz dost. On to ale neřekl právě proto, že vystupoval jako nájemný manažer. Navíc – pokud už přijal logiku nájemného manažera – pak neměl hovořit o příjmech svých najímatelů.

Pak ovšem vzniká otázka: Proč vůbec zvolil toto vystoupení? Aby připomněl, že je car? Pokud ale car vystupuje jako nájemný manažer, tak reakce veřejnosti – a my ji vidíme na internetu – je: „Car není pravý!“. Znamená to, že se Putin shodil? To je rozpor, který třeba rozplést, a já se o to teď pokusím…

Jde o to, že ve světě zhruba do roku 2008 dominovalo jedno elitní seskupení, které můžeme nazvat finančníky, fininternou, atd. Ti měli zdroj, na kterém dominovali – kontrolu nad emisí dolaru. Tento nástroj kontrolovali ne zcela legálně, protože emisní centrum dolaru Fed se nachází pod jurisdikcí USA. Dokud tito finančníci kontrolovali administrativu prezidenta USA, nebyl v tom rozdíl. Od jisté doby jsou u moci v USA prezidenti napojení na jiná elitní seskupení. Nejdříve Obama a potom Trump. Obama jako první začal jednat. Východ z krize roku 2008 se už mezinárodním finančníkům nelíbil a pochopili, že budou problémy. Proto byl koncem roku 2011 učiněn pokus o vytažení emise světové měny z jurisdikce USA a udělat jakousi „centrální banku centrálních bank“ na bázi IMF. Šlo tedy o faktické ukončení brettonwoodské reformy, kterou byly vytvořeny mezinárodní instituce – IMF, WB a WTO (která se původně nazývala GATT). To se nepodařilo, protože USA odpověděly aférou tehdejšího šéfa MMF Strauss Kahna, jeho uvězněním pro podezření ze sexuálního obtěžování (jak se později ukázalo vykonstruovaného), po čemž bylo jasné, že Američané se emisního centra nevzdají.

V roce 2014 učinil Obama druhý pokus zákazem emise a začala krize likvidity světového finančního systému. Následně se udála řada dalších věcí, m.j. devalvace koncem roku 2014, jako důsledek, protože světový finanční systém potřeboval zdroje, které bylo možné stáhnout jen z národních ekonomik. Proto IMF dal pokyn k devalvaci měn rozvojových zemí, která způsobila mohutný únik kapitálu z těchto zemí. My jsme ztratili kolem 200 miliard USD, ale další země ztratily rovněž nemálo. Já vím například údaje o Ázerbajdžánu, České republice, které tratily proporcionálně méně, nicméně Čína přišla o 2 biliony dolarů svých rezerv ve prospěch tohoto programu podpory likvidity světového finančního systému. V roce 2014, na základě výsledků listopadových doplňovacích voleb v USA, bylo jasné, že národní síly USA alternativní finančníkům, zvedly hlavu a finančníci pochopili, že mohou prohrát.

V listopadu 2016 národní elity USA nominovaly svého člověka do prezidentských voleb – Donalda Trumpa. Logika Donalda Trumpa – v podmínkách nevyhnutelné krize – je zhroucení světového finančního systému a nutnost podpory amerického národního hospodářství. A začal to řešit: Snížil daně pro reálný sektor, začal přijímat celní bariéry a rozbíjet WTO, a nakonec přistoupil na dohodu s dalšími představiteli národních ekonomik Si Ťin-pchingem a Putinem. Válka se světovými finančníky byla vyhlášena po jeho návratu z Helsinek – tedy po prvním vážném setkání s Putinem. Helsinský summit proběhl 16. července a už 17. 7., po svém návratu do USA, Trump oznámil, že politika MMF není správná. Do té doby se americké vedení do věcí světových financí nevměšovalo – toto byl casus belli, a tedy – válka.

A v této situaci, pokud by Putin vystoupil jako car, tj. zrušil by penzijní reformu a rozpustil liberální vládu – a liberální vláda RF je stejnou dceřinou strukturou mezinárodní finanční elity jako liberální elita USA, která se snaží intenzivně připravit Trumpovi impeachment, by rovněž přešel do otevřeného střetnutí dvou elit. Vzhledem k tomu ale, že do aktivní pozice už přešel Trump, rozhodl se Putin, že si může dovolit pokračovat v manévrování a nechal Trumpa na hrotu války s liberálním táborem. Proč?

Protože v listopadu jsou v USA doplňovací volby. Pokud v nich Trump zvítězí, pak bude s liberální partou konec. A pak může Putin vyřešit velmi mnohé problémy, včetně penzijní reformy, aniž by prakticky vynakládal osobní úsilí. Tedy nevystavovat riziku svůj tým a sebe osobně. Pokud by totiž teď vystoupil na hrotu útoku, pak by bylo nebezpečí, že utrpí nějaký silný úder. Jinými slovy – opět, už po několikáté, se vzdálil z palebné linie, což je ostatně jeho modus operandi – téměř nikdy se nepouští do otevřené konfrontace. Buď vystavuje někoho jiného, v tomto případě Trumpa, nebo provádí, jak s oblibou říká Andrej Děvjatov „kotoul“ – únik z linie útoku protivníka (je, koneckonců držitelem černého pásu v judu – pozn.překl.). V tomto případě tedy vystoupení, které jsme viděli, bylo únikem z linie útoku soupeře.

Pokud Trump vyhraje v normálním režimu podzimní volby, Putin doma automaticky rovněž vyhraje, protože liberální tábor fakticky přichází o podpůrnou skupinu – světovou finanční elitu. Pokud světová finanční elita zorganizuje před volbami krach finančních trhů s cílem převzetí iniciativy (zda se jim to podaří nebo ne, ale spíš se jim nepodaří převzít iniciativu – to ale není důležité), pak se Putin dokáže této domácí skupiny bez většího úsilí zbavit.

Proto bych Putinovi za tento projev příliš nenadával. Jistěže, byl slabý z hlediska lokální situace, ale může se ukázat jako velmi chytrý manévr s hlediska tříměsíční perspektivy. Je ale jasné, že dokud listopadové volby v USA neproběhnout – tak to neuvidíme.

Pokud by se ukázalo, že Trump v řádném režimu volby nevyhraje a potká ho impeachment, pak Putin bude pokračovat v manévrech, které proti liberální elitě uplatňoval dosud. Přikláním se ale k tomu, že tato varianta je nejméně pravděpodobná…

Překlad: st.hroch 180831