Retro: Na změnu systému je už asi pozdě

Reklama


3. března 2010

Páně Kukačkovy články jsou bezesporu provokativní v tom nejlepším slova smyslu. Účelem tohoto komentáře není rozporovat nepodstatné jednotlivosti v jeho posledním článku na OM nebo hlasitě souhlasit, ale pokus o pohled do větší hloubky z perspektivy relativně pilného studenta historie nepsané vítězi. Nečiním si přitom následujícími řádky nárok na správnost svých závěrů, analýzy trendů či prognóz a nemyslím si, že systémové změny začnou právě u nás, v České republice, ale jako důsledek aktivity národů, které budou depresí nejvíce postiženy, resp. kde pád životní úrovně bude největší a nejméně společností očekávaný. Žijeme údajně v krásné Klausově době, ve které český stát nemá nosnou, sjednocující a motivační ideu, tisíciletá legace hrdého národa smrdí jeho vlastní elitě, ve společnosti, kde forma nemá buď žádný, nebo opačný obsah, bezobsažné a naprosto nezávazné slogany (labely) nahrazují program-nosnou ideu, kde užíváme pojmy (jako např. demokracie), které jsou vyprázdněné a svojí praxí opakem či doslova rozbíječem nosné, původní myšlenky tohoto pojmu.

Sledujeme a tolerujeme dvojí morálku, duální spravedlnost, rozklad a odložení starodávných pravidel mírového soužití ad acta. Ztratila se empatie, sounáležitost, odpovědnost k bližním i k budoucím generacím. Umřel základní stavební prvek společnosti – funkční rodina. Vymíráme. A nikomu z elity to nevadí!

Parazitismus se stal respektovaným povoláním, ne-li pramenem úspěchu-žebříčkem k moci. Nekupujeme užitnou hodnotu, kupujeme značky, image, nálepky, iluze, lži, postery, fatamorgánu společenského statutu, ideu a hodnoty produktivního, užitné hodnoty tvořícího kapitalismu nahradilo banksterské kasino s cinknutými kartami, jíme to, co jí ostatní, abychom byli „trendy“ a nevyčnívali.

Na piedestal nám po Listopadu postavili nezkušené, netolerantní a mnohdy i nedovzdělané a nekompetentní mládí. Mládí, co nezná historii, žije požitky dneška a myšlenky na budoucnost (i stáří) si nepřipouští, prostě ji „neřeší“. Za vzor vystavili Gordona Gekka z filmu Wall Street s jeho pravdivým, byť nelidským „Greed is Good“. (Chamtivost je dobrá). Z úředníka udělali všemocného boha, jak za císaře pána, a generovali jich tolik, že je neumíme uživit. Soudci snad už nejsou ani kritizovatelní a někomu (v ČR) se odpovídající lidé.

Předstíráme, že je vše v pořádku, abychom nemuseli „hejbnout prdelí“ a vzít svoje životy a osud do vlastních rukou. Zdánlivá bezmocnost je omluvenkou vlastní nečinnosti. Hovíme si v iluzorním světě záplavy filtrovaných bezvýznamných pseudoinformací, pozlátkovém světě hodnotově nulových celebrit a placených desinformací, které dnes dle US výzkumů představují již více než 80 % čteného a psaného slova v masových sdělovacích prostředcích. Když se na Západě objevuje příznak finančního i společenského Armagedonu, otočíme se na druhou stranu, abychom neviděli a nemuseli alespoň o pár minut či dní déle vnímat to, že se nám brzy (nejpozději do dvou let) převrátí život naruby, a my i celý svět budeme žít úplně jinými problémy, než na kterých si naše korporátní partajokleptokracie tancuje ty svoje narcisistické a exhibicionistické tanečky (show pro blbce).

Z partají se staly korporace, co prodávají své voliče za podíl na zisku spřízněných firem. Příspěvky ze státního rozpočtu za ulovenou hlavu voliče jsou jen prémií za naši ochotu věřit neuvěřitelnému z úst dealerů iluzí, co den po volbách ztrácí platnost a závaznost. Za komančů tady byl stohlavý ÚV na 15 milionů pasivních obyvatel, dnes máme na 10 milionů naštvaných obyvatel ve všech parlamentních stranách dohromady cca 15 bačů, kteří rozhodují, co a jak, kdo a s kým a hlavně za co. A to bez ohledu na „partajní lajny“. Ti ostatní „politici“ zdvihají pracky na povel, aniž by věděli, či dokonce chtěli vědět, o co kráčí, protože, když nezdvihnou ruku tak, jak mají, půjdou zpět do pracovního procesu mezi ty, co nemají.

I progrese od 100 fousů k cca 15 fousům o něčem vypovídá. Občan je figurka na zprivatizované politické šachovnici mocipánů a jejich placených drábů důležitá týden před volbami. O čem to nevypovídá, je, že administrativa zkorumpovaného státu neslouží občanům (původní účel státu), ale je zpolitizovanou děvkou „special interests“. Sekretariáty stran, soudcovský stav, silové orgány státu atd. jsou postaveny na korupci a službě silnějšímu, nejvyšší nabídce. A už ani samy nevědí, že je to špatně, neb co oni činí, dobře činí, a když prohlásí, že je slunce černé, je černé už jen proto, že jim za to nikdo nedá ani facku, natož aby se, „celej posranej“, vůbec ozval.

Ty prášky a médii vyhnané pseudoautority mnohdy pofiderních lidských i profesionálních kvalit nám vykládají svět (zase) jedinými politicky korektními „pravdami“ po svém, a kdo zapíná mozek, nestačí se divit, co je to za póvl, ti, co nám tvoří pravidla hry a následně nás selektivně (pro některé ta pravidla neplatí) drží pod hrdlem, abychom ta velmi často zhovadilá pravidla hry dodržovali. Přímá demokracie, referenda, odvolatelnost, nahraditelnost, hmotná, trestní a morální zodpovědnost, skládání účtů občanům, kontrola hospodaření, postihy za špatná rozhodnutí či korupci – to jsou útoky na byznys politiků, ve kterém dohazují za protislužbu lukrativní kšefty svým pánům-sponzorům z našich peněz. I z peněz, co jsme ještě ani nevydělali. A dokud jim jako občané a suveréni systému nenatrhneme řiť a nezavedeme více „švýcarské“ přímé demokracie, občanské kontroly od úrovně obce až úplně nahoru, pár těch korupčních klaunů sdružených do mafiánských klanů nezavřeme do zčernání za rozkrádačky, budou to dělat dál (všichni-zleva až doprava) tak dlouho, dokud nám někdo bude ochoten půjčovat. Tedy do státního bankrotu, protože ten se těch parchantů (už v Belize) osobně týkat nebude. Pak se vypaří a každý bude „já nic, já muzikant“. Bude se potom ohánět se svými lidskými právy, které ostatním zpronevěřil. A bude si oprávněně říkat: „Když už jste tak blbí a nesvéprávní, že se nebráníte, proč Vás měl okrádat někdo jiný než já.“

Jak dlouho budeme nečinně přihlížet tomu, že odvádíme přes 20 % daňových výběrů ne na správné fungování státem poskytovaných a námi objednaných služeb, ale do vyvolených privátních kapes? Jak dlouho ještě budeme poslouchat, že na nic nejsou peníze, že roste státní, tedy i náš osobní dluh, když se s požehnání toho samého státu krade i z toho mála, co máme? Jak dlouho budeme financovat cizí války? Jak dlouho ještě můžeme takhle „hospodařit“?

Od roku 1989 jdeme cestou amerického prosťáčka – od víry v klamavá slova velkých zlodějů a víry v pojmy a symboly dávno padlé či přežilé ke korporátní totalitě policejního státu, odtrženého od potřeb a práv 99 % občanů – obyčejnému fašismu, jen s jiným rasovým podtextem. Dovolím si vyjádřit názor, že čas na pozitivní změnu – nápravu v rámci tohoto existujícího systému – jsme opojeni konzumem na dluh již „prožrali a prosrali“ (předem se omlouvám za expresivní výrazy) – to, co kvapem přichází, bude tuhá knuta v líbivém balení pro prosťáčky, proti které budou 50. léta srandovní záležitostí, a ne nynějším traumatem starší generace. Na kapitálu vynucený sociální stát a práva neprivilegovaných zabil pád SSSR, coby konkurenta a protiváhy. Na aktuálním programu je zahnání těch, co nemají, zpátky do sociální, společenské pozice před Velkou francouzskou revolucí. Do díry, kam, dle proponentů restaurace „ancient regime“, v rámci budování Nového světového řádu, námezdní síla a všichni, kdo se mu nepodřídí (tedy i podnikatelé), patří. A všemocný stát bezmocných jednotlivců řízený a vlastněný elitami je tam deformami a obuchem zřejmě dostane.

„Globální krize je příležitost, kterou si nenecháme ujít“ – říká Emmanuel Rahm, loutkař v Bílém domě. Ví, o čem mluví. A řecká, potažmo evropská a světová tragédie napovídají. Historie se opakuje. Pružina se dá stlačit na nějakou dobu, ale pak ničivě vystřelí. Stejné je to s lidmi. Otázkou dne není CO přijde, ale KDY to přijde. Paradoxem se stává to, že ti moudří, co z revoluce udělali vědu, na ni nakonec sami dojedou. Mají, paradoxně, legraci z díla jednoho z jejich nejagilnějších sluhů, publikovaného pod názvem „Stát a revoluce“.

Lidé jsou nepoučitelní. Něco na způsob americké revoluce v globálním měřítku je zřejmě neodvratné. Suma sumárum, vláda věcí tvých k tobě se zas navrátí, ó lide český (zaměňte národnost dle libosti) – ale po velkém globálním strádání, potocích krve, prohlédnutí a opětovném příklonu k základním zákonům přírody a lidské koexistence, návratu k morálce kooperativní, kolektivistické, sociálně spravedlivější, kulturní a vysoce tolerantní lidské společnosti, kde člověk člověku nebude vlkem, ale partnerem, a šmelina, podvod a výpalné nebude cestou k prosperitě a vysokému životnímu standardu na úkor jiného. S nažehlenými žoldáky bez humánního, intelektuálního, morálního a profesionálního obsahu se k lepší budoucnosti nedostaneme. Ani v politice, ani v podnikání.

Ta příští, dle mého názoru, národně-osvobozenecká revoluce (co se jí asi nedožiji) nebude jen o výměně stráží, bude stavět nový systém z ruin starého a morálně deklasovaného, zespoda a od základů. Ti, co dnes díky spekulaci a šmelině mají, že neví kolik mají, se s fašismem 21. století sklouznou do statutu těch, co mít nebudou. Tedy, pokud lze vyvozovat nějaké validní závěry ze stále se opakujících jevů ve vývoji lidské společnosti a historii světa. Na lkaní už je pozdě, na změny není čas, i kdyby byla politická vůle, a spoléhání na schopnost interní regenerace politické kultury a politického/ekonomického systému dnešní parazitní západní civilizace je bezpředmětné. Kapři si jimi zprivatizovaný rybník sami nikdy nevypustí. Dokud budeme ovčany, atomizovaným stádem hovězího dobytka, starajícího se jen každý sám o sebe, neexistuje šance na pozitivní systémovou změnu. Tu za nás nikdo neudělá.

Protože zatím nedozrála situace a myšlení lidí k revoluci – systémové změně, zůstává v současnosti a našich podmínkách zřejmě jediný mocný nástroj pasivního odporu. Ignorace a odejmutí legitimity vládcům systému, neúčast ve volbách. Nevládnou-li pro nás a pro naše děti, v našem národním zájmu, sledují-li pouze svoje osobní cíle či dokonce cizí cíle, které jsou v rozporu s našimi vlastními, musí se bát zástupci lidu a služebníci státu víc našeho hněvu než nepřízně vládců světa. Vládci světa se mění, impéria zanikají, ale národ zůstává a přežívá. Dozrál čas, abychom svoji „spokojenost“ těm protektorátním klaunům nahoře dali zřetelně najevo. Lístek do volební urny je ale souhlas s pokračování hry na hodného a blbého a o nás bez nás.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře