Svět ruskýma očima 390

Reklama


Sen o Polsku jako mocnosti na souši i na moři

Vladislav Gulevič

Polský ministr zahraničí Waszczykowski přednesl v Sejmu zprávu o cílech a úkolech polské zahraniční politiky v roce 2017. Uvedl, že Varšava neuznává mezinárodní uspořádání, kdy má být Evropa rozdělena na zóny vlivu a uzavřel proslov prohlášením: „Nikdy více Mnichov ani Jaltu.“

Jalta vytyčila hranice zájmu dvou velmocí po válce. Zároveň stanovila nové hranice Polska – na východě odebrala dříve zabrané území  na západě Ukrajiny a Běloruska a jako náhradu přiřkla Polsku kus území poraženého Německa.

Je obtížné říci, co měl polský ministr na zřeteli v případě Mnichova. Sotva mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy Velká Británie a Francie ponechaly Hitlerovi přisvojení československých Sudet a kdy Polsko jako spojenec Hitlera vtrhlo do ČSR a zabralo Těšínsko. Dnes si Poláci nedělají žádné výčitky ze spojenectví s Hitlerem, neobviňují se.

Možná měl polský ministr pod Mnichovem na mysli projev ruského prezidenta Putina na 43. mnichovské konferenci o bezpečnosti ze dne 10. února 2007. Tam prezident Putin mluvil o nepřípustnosti jednopolárního uspořádání světa, kdy jedna mocnost druhým státům vnucuje svou vůli, často za použití bomb a svržení zákonné vlády.

Nebude „ani Mnichov, ani Jalta“, jestli se celá Evropa přemění na souvislou zónu vlivu jedné mocnosti. Programové vystoupení Waszczykowského vyjádřilo postoje současné polské vlády: Evropa má být jednotným proamerickým tělesem. Může to být polské chápání hesla „Amerika především“ vyřčeného novým americkým prezidentem. Zde je možno pochopit i sliby Waszczykowského, že ústředním bodem zahraničního programu Varšavy pro rok 2017 je splnit rozhodnutí varšavského summitu NATO. Znamená to koncentraci vojsk NATO u ruských hranic (Američané v Polsku, Kanaďané v Lotyšsku a Němci v Litvě) a podporu zločineckého režimu na Ukrajině.

Je zajímavé, že podporu Ukrajiny v její snaze o eurointegraci spojuje Varšava s podporou plánu na decentralizaci Ukrajiny. I o tom Waszczykowski v Sejmu mluvil. Při znalostech vztahů Polska a Ukrajiny tu není těžké rozšifrovat skrytý revanšismus. Jaltu polští politici nepotřebují, ta určila pozici Západní Ukrajiny, kterou oni považují za svou. Tím, že Polsko současně odmítá geopolitické následnictví Jalty a vyzývá k decentralizaci Ukrajiny, pomýšlí na své předválečné hranice, tedy ty před rokem 1939.

Dá se očekávat také revize varšavského programu Východní partnerství, jehož iniciátory bylo Polsko a Švédsko. Projekt zamýšlely jako podporu „eurointegračních snah“ (čti odtržení od Ruska) šesti postsovětských států: Ukrajiny, Moldávie, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie.

Waszczykowski prohlásil, že Polsko bude „přizpůsobovat obsah Východního partnerství individuálním potřebám každé země“, což zřejmě znamená, že největší podpory se dostane režimům orientovaným na Západ. Ministr se takto připomenul Ukrajině i Gruzii (v Tbilisi má být otevřený Polský institut) a Bělorusku, v němž se Varšava intenzívně snaží uplatnit svůj vliv.

Ohledně spolupráce s Ruskem Varšava bez rozmýšlení lže: Jsme připraveni k dialogu, ale Moskva si jej nepřeje. Polské lhaní dokládá i přesun amerických vojsk v Polsku na hranici k ruskému Kaliningradu bez projednání s Moskvou. To je ta připravenost k dialogu!

Polská „Strategická koncepce národní bezpečnosti“ roztřídila válečné námořnictvo do tří skupin, kde do první zařadila flotilu USA, do druhé flotily Velké Británie, Francie, Austrálie a Kanady a samo Polsko by rádo obsadilo třetí pozici a „rozhodovalo o úkolech globální úrovně“. Je zřejmé, že se Polsko nedokáže samostatně dotáhnout do „globální úrovně“, může jen počítat s tím, že se stane vazalem mocného hegemona. Samozřejmě, že tuto roli globálního hegemona vidí Varšava v USA. Tvůrcům americké zahraniční politiky asi není známo, jak je takový pohled na svět zastaralý. Po zvýšení geopolitického postavení Číny a Ruska, s upevněním nových center moci v Jižní Asii a Jižní Americe už je jednopolární svět nenávratně minulostí.

Převzato z Fondsk.ru

***

Slova k domácímu sluchu

15. února 2017

Alexandr Domrin, politolog amerikanista, doktor práv, profesor Vysoké školy ekonomické o tom, proč Washington žádá po Rusku, aby vrátilo Krym.

Trump by si přál spolupracovat s Ruskem „k řešení mnohých problémů, včetně Ruskem zakázaného IS“, řekl na každodenní tiskové konferenci mluvčí Bílého domu Sean Spicer. Podle jeho slov „dal prezident Trump jasně najevo: očekává, že ruská vláda zahájí deeskalaci konfliktu na Ukrajině a vrátí Krym“.

V čem vězí takové temné a rozporuplné prohlášení Bílého domu?

V mezinárodních vztazích nebývají stabilní „strategičtí“ přátelé a nepřátelé. Bývají buď společné zájmy – v určitých historických momentech, nebo vůbec chybí. Složitější je to když mají vůdci národa problémy nikoliv se zahraničními partnery, ale ve vlastní zemi. Takováto situace je právě v USA. Ač Trump zvítězil v souboji s Clintonovou, vede odcházející garnitura postupně boj proti němu, i když byl zcela legitimně zvolen prezidentem, a dosud mnohde vítězí.

Skutečně je ve vládnutí Trumpa více proher než vítězství. Především jeho výnosy namířené proti nezákonným migrantům a potencionálním teroristům z Blízkého východu jsou dočasně blokovány federálními soudci dosazenými Trumpovými předchůdci. Navíc má Republikánská strana většinu v obou komorách Kongresu a zákonodárci nepokrytě torpédují prezidentovu iniciativu i ohledně daní, která byla slibována během volební kampaně, a především kvůli které byl zvolen prezidentem. Pochody a demonstrace proti němu neustávají. Olej do ohně přililo odstoupení poradce pro národní bezpečnost Flynna.

V takových podmínkách by bylo nerozumné poutat na sebe nový příval kritiky ve věci zmírnění sankcí proti Rusku. Bylo by to nelogické a nebezpečné. Ke všemu je újma ze sankcí pro USA nevýrazná.

Thomas Graham ve svém nedávném článku píše, že kromě nejbližšího okruhu prezidenta je Washington velmi skeptický ke vztahům s Ruskem a k těmto ambicím. Jakékoliv úsilí Trumpa o navázání kontaktu s Putinem bude přijato s neuvěřitelným odporem jeho vlastního aparátu národní bezpečnosti, republikánů a demokratů z Kongresu i masovými médii. Grahamovo mínění je dobré brát v úvahu, protože podle zpráv z Washingtonu je jedním z kandidátů na místo velvyslance USA v Moskvě. Zkušenosti z práce v Rusku má.

Trump i jeho okolí žijí v představě, že za rozmrazení vztahů jsou nutné ze strany Moskvy nějaké ústupky a že první krok musí učinit právě ruská strana. Že k takovým ústupkům nedojde, bude rozhořčovat Bílý dům a důsledkem bude ústup z amerických iniciativ.

Trump se v nejbližších týdnech zřejmě soustředí na konsolidaci svého postavení v nepřátelském vnitropolitickém prostředí ve Washingtonu. Nejprve musí udělat pořádek ve zpravodajství USA, které odposlouchávalo telefonní hovory Flynna. Spicerova slova o Krymu jsou určena americkému publiku. Jakékoliv prohlášení prezidenta USA, které by mohli příznivci Clintonové, kongresmani a ještě více zaujatá americká média považovat za proruské, by bylo neproduktivní jak pro Rusko, tak pro samotného Trumpa.

Převzato z Izvestia.ru

***

Nová doktrína USA: „S Rusy musejí bojovat Rusové“

Pentagon se připravuje k vítězným nástupům proti nepřátelům Ameriky

Alexandr Sitnikov

17. února 2017

Odstoupení generála Flynna z místa poradce pro národní bezpečnost není toliko význačnou, ale též zlověstnou událostí. Podle Military Times byl Flynn potrestán jen za to, že se setkal s ruským velvyslancem Kisljakem, údajně kvůli otázce zrušení sankcí. Jeho odchod je signálem, že nová vláda bude pokračovat v současné politické linii, jinak řečeno – v „tavícím kelímku“ se přetavil Trump. Za tímto činem stojí proizraelská loby, které jde o hegemonii Izraele na Blízkém východě.

Ředitel Institutu moderní války vojenské akademie USA ve West Pointu Birner prohlásil: „Aby se USA opět staly dřívější Amerikou (to znamená velkou), musejí v příštích konfliktech vítězit.“ Rychle a ničivě. Ve skutečnosti tento cíl oznámil Pentagon ještě za prezidenta Obamy. Loni v říjnu uvedl náčelník štábu americké armády generál Milli, že se musí do roku 2025 v USA objevit vojenská doktrína tak zvaných „městských válek“, která je nutná pro obnovu „pořádku ve světě“. Za podmínek nové hospodářské reality prudce roste pravděpodobnost zahraničních konfliktů, jejichž specifikem budou dlouhodobé střety v městských aglomeracích. Rozbuškami budou ekonomické problémy. Stamiliony mužů, kteří ztratí práci v důsledku robotizace se vzbouří a vezmou do rukou zbraně. Dnes zahraniční zkušenost ukazuje, že nastal trend „městských válek“. V roce 2014 informovala slupina strategických výzkumů armády USA, že američtí vojáci nejsou na tyto války připraveni. Vojenští odborníci modelovali v New Yorku, Bangkoku a v Rio de Janeiru konflikty s oddíly, které se samy organizovaly, a byli zděšeni.

Přední vojenský odborník z amerického West Pointu Spencer došel k závěru, že musí být sestavena speciální vojenská jednotka pro boj v aglomeracích. Takovéto jednotky by měly kromě útočných sil zahrnovat i speciální skupiny pro práci s obyvatelstvem. Rovněž musí být posouzeny speciální a utajené otázky, na které dnes neexistují správné odpovědi. Zlé je zde to, že neexistuje pevná hranice mezi nezbytností silného útoku proti bojovníkům a zabitím nevinných civilistů kolem. Dnes se američtí velitelé obávají dostat označení válečných zločinců a podle Vojenské akademie se to musí řešit. Generál Milli tvrdí, že se nikdo neodváží soudit americké vojáky za „kolaterální oběti mezi civilisty“. Je přesvědčený, že se „armáda USA v nejbližší budoucnosti střetne s nepolapitelným a zkušeným soupeřem. Znamená to, že se musí umět uchránit před nebezpečím hbitých oddílů, bleskově se pohybujících po městské aglomeraci. Ovšem nikdo nesmí zapomínat, že máme milion schopných a tvrdých vojáků.“ Je zřejmě přesvědčen, že je možno pálit do nepřítele bez ohledu na civilisty.

V podmínkách měst je rozdíl mezi armádními bojovými akcemi a hybridní válkou vzbouřenců. Dosavadní zkušenosti napovídají, že z jedné strany mladí motivovaní bojovníci se sami organizují kolem lidí s vůdcovskými schopnostmi a z druhé strany jsou mladí a střední důstojníci nejslabšími články v městské válce, kde nemají dost kompetencí ani generálové.

Městská válka připomíná rychle se měnící střet profesionálů proti hrdinům (podle Američanů fanatikům) jen v první etapě. Hrdinové se dost rychle stávají profesionály, ale velmi zřídka je tomu naopak. Američané mají dobrou přípravu na trenažérech imitujících realitu. Dobře chápou situaci v případě že je velmi pravděpodobná smrt. Co je na tom špatného, to objasňuje německý historik druhé světové války Kempovski na příkladu Stalingradu.

„Před útokem na velký dům si vojáci vzali na mušku všechny otvory, za kterými by mohli být rudoarmějci. Jenže k vyvolání boje musel někdo zaútočit. Poručík podle zvyku posílá vpřed nezkušené. Všichni, kromě nováčků, chápou, že jdou na jistou smrt. Jenže veliteli nic jiného nezbývá, nesmí přijít do konfliktu se skutečnými „psy války“, jinak by mohl dostat kulku do zad.

Něco podobného se týká amerických oddílů ve válce v Iráku. Otevřeně k tomu nikdo nedal příkaz, ale útočící vojáci nestříleli jen na vojáky v úkrytech, ale vzali to šmahem všechno.

Válečné stratégy USA velmi děsí podzemní komunikace. Proto se výroba pro Pentagon soustřeďuje na prostředky, zaručující Američanům přednosti jak v husté městské zástavbě, tak v podzemních labyrintech. Ovšem případný nepřítel také nespí. Bojovníci IS dokonce používají amatérské drony a dálkově řízené zbraně a rozbušky.

S přihlédnutím ke zkušenostem z druhé světové války a současným bojům ve městech, takových jako byly v Sarajevu (1992 až 1995), při zabírání Bagdádu (2003), v bitvě o Aleppo a Mosul (2016 až 2017) museli experti Birner a Spencer uznat, že dlouhé války ve městech jsou pro armádu a vládu USA těžkými zkouškami.

Převzato z Warfiles.ru

Přejít do diskuze k článku 17 komentářů