Svět ruskýma očima 420

Reklama


Berlín vyhrožuje Ankaře ukončením vojenského partnerství

Orchan Sattarov

13. září 2017

V Německu je při současných antipatiích k „erdoganovskému“ Turecku velmi aktuální otázka ukončení vojenských dodávek do této země. Záležitost je přetřásána zejména mezi politiky a ve sdělovacích prostředcích.

V souvislosti s tím je pochopitelná odmítavá reakce na oznámení tureckého prezidenta o uzavření dohody s Ruskem na nákup protiletadlového raketového systému S-400. Die Welt píše: „Kupující má právo, ale ne vždy. Mluví-li se o raketách třídy země – vzduch, které v těchto dnech objednává Turecko u Vladimira Putina, potom se zejména on stává dodavatelem řídícím hru. Vždyť se spolu s hardwarem nezbytně dodává i software.“ Podle autora článku umožní rozmístění tureckých S-400 ruské výroby nahlédnout Rusku „do intimních míst“ západní obranné aliance. Aby bylo možno se tomu vyhnout, musí blok NATO své svazky s tureckým letectvem omezit na naprosté minimum. Jenže německé vydání nemluví o tom, že ruské raketové systémy S-300 mnoho let hlídají nebe nad Řeckem, členem NATO, a jsou zcela integrované do protivzdušné obrany aliance. Západní média dosud na žádná nebezpečí od „vševidoucího oka“ Vladimira Putina, které tak může vidět „intimní místa“ NATO, neupozorňovala.

Německá sociální demokracie a zelení před volbami do Bundestagu rozvířily téma zákazu dodávek zbraní Ankaře a přivedly do úzkých Křesťansko-demokratickou stranu Angely Merkelové. Jak ona sama, tak funkcionáři její strany jsou skeptičtí k myšlence ukončení vojenské spolupráce s Tureckem. Má to dvě příčiny: Jednak Merkelová, která nepochybně ve volbách zvítězí, chápe, že nakonec bude muset sama opět budovat vztahy s Erdoganem (hlavní bod dvoustranného jednání jsou běženci) a za druhé se sama idea ukončení spolupráce v obranné sféře zdá být pochybná z pohledu praktické realizace. Německo má závazky k NATO a zde nemůže jednat samostatně. Kdyby se skutečně Německo zřeklo vojenské spolupráce s Tureckem, střelilo by se, s ohledem na své zájmy, do vlastní nohy. Například německý zbrojní koncern Rheinmetall plánuje výstavbu tankového závodu v Turecku se čtyřicetiprocentní účastí. Pokud se vojenské spolupráce zřeknou Němci, okamžitě jejich  místo zaujmou Francouzi nebo Britové. Taková místa se nenechávají prázdná.

Nákupem S-400 ukázalo Turecko aliančním partnerům posílení svých vztahů s Moskvou nejméně do doby, než se domůže ze strany NATO respektu ke svým národním zájmům. Letos v červnu napsaly noviny Yeni Safak, blízké turecké vládě, že jako protiváhu ruských S-400 nabídly USA své Patrioty, avšak za mimořádně nevýhodných podmínek, vysokou cenu bez možnosti transferu technologií, který Turecko tradičně žádá. Navíc Ankara neprominula USA vojenské dodávky Kurdům, jejich oddílům lidové obrany YPG. Je zřejmé, že Ankara nákupem S-400 riskla téměř otevřenou konfrontaci s USA a na nynější hrozby politiků Německa nemá důvod reagovat. Přerušení dodávek německých zbraní nemůže být pákou k nátlaku na Turecko, jehož vojensko-průmyslový komplex je technologicky rozvinutý a kryje značnou část potřeb vlastní armády. Německo není ve vojenském obchodování s Tureckem na předním místě. Rusko je dnes vítězem, s Ankarou uzavřelo pro sebe komerčně i politicky výhodný kontrakt.

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Mezi řádky: Jak evropské špionážní služby činí nátlak na média

Igor Bukker

22. září 2017

Proč většina západních intelektuálů přestává věřit  svým sdělovacím prostředkům? Odpovídá velký německý znalec historie tajných služeb, který ví s jistotou, že žurnalisté jsou řízení špionážními centry. Nejde o „teorie spiknutí“, ale o přesvědčivá fakta.

Již v polovině 19. století, když se v Německu teprve tvořila první služba zahraniční rozvědky, sestavovali její přední pracovníci píšící bratrstvo.

Spisovatel a vědec Umberto Eco ve svém bestselleru Pražský hřbitov zmínil ředitele vojenské policie a šéfa Central-Nachrichten-Bureau Wilhelma Stiebera:

„Stieber pracoval v rezidentuře Prušáků, byl velké zvíře, specialista na shromažďování informací ze zahraničí, šikovně se vtíral do organizací a podzemních skupin, shromáždil cenná svědectví o samotném Marxovi, který znepokojoval jak Němce, tak Angličany. Buď on sám, nebo jeho agent Krause se jako Fleury pod rouškou lékaře dostal do Marxova blízkého okruhu a z jeho bytu ukradl seznam všech členů komunistické ligy. To umožnilo všechny nespokojence pozatýkat. Když byl jmenován náčelníkem pruské tajné policie, vypravil se na  cestu po městech a městečkách Východní Evropy jako pouliční kejklíř, všechno si zapisoval i pamatoval. Všude verboval své agenty, po celé cestě, po které se měla přesouvat z Berlína do Prahy pruská armáda.“ 

Ve Spolkové republice Německo se novináři podle profesionální etiky nemohou stýkat s pracovníky tajných služeb.

Večírky západních tajných služeb: zde nejsou přátelé

Německý novinář Wernicke rozmlouval s odborníkem na tajné služby a novinářem Schmidt-Eenboomem o tom, zda média lžou. Posuzovali problém předestřený v knize „Lžou média? Propaganda, masová žurnalistika a boj o veřejné mínění“. Knihu nedávno vydalo nakladatelství Westend Verlag.

Odkud přilétají novinářské kachny?

Legendární historik německých zpravodajských služeb BND Erich Schmidt-Eenboom dávno poukázal na vazby mezi rozvědkou a prostředky masové komunikace: „V roce 1988 jsem vydal knihu „Undercover, BND a němečtí žurnalisté“, v niž jsem z doby Reinharda Gehlena, tedy padesátých a šedesátých let a především na základě memoranda ‘Zvláštní vztahy s tiskem’ sestaveného v roce 1970 pro úřad federálního kancléřství, uvedl 230 jmen, mezi nimiž byli také významní zástupci prostředků masové komunikace ze skupiny ‘zlatých per’ západoněmecké žurnalistiky… Přístup k dokumentům viceprezidenta BND Blötze z roku 1970 umožnil přesvědčivě dokázat tajnou spolupráci informačních agentur a pracovníků informační služby rozvědky i kontrarozvědky. V osmdesátých letech bylo hodně zcela doložených jednotlivých případů, včetně těch, kdy se nejednalo jen o PR, ale i o špionáž ze strany korespondentů a redaktorů. Až do konce studené války spolupracovali nějakým způsobem s BND novináři téměř všech hlavních prostředků masové komunikace SRN.“

Odborník na špionáž ukázal, jak jej a další pro vládu nežádoucí novináře  sledovali pracovníci BND. Jednomyslně všechny strany Bundestagu odsoudily v závěrečném dokumentu nezákonné praktiky BND proti novinářům. Prý se to odrazilo ve zrušení systematické špionáže zástupců prostředků masové komunikace tajnými službami.

Svého času vypustila KGB dezinformaci, které dosud věří v Africe, že virus AIDS byl připraven v amerických laboratořích jako biologická zbraň USA. BND postupuje jinak. Po desetiletí byli špioni nuceni hodnotit vztah mezi silami NATO a zeměmi Varšavské smlouvy ve Střední Evropě. Jejich analýzy vědomě zveličovaly vojenskou hrozbu z Východu, aby legalizovaly západoněmecké závody ve zbrojení a znemožňovaly realizaci návrhu na odzbrojení. V důsledku této činnosti se v osmdesátých letech podařilo potlačit mnoho mírových hnutí.

Schmidt-Eenboom uvádí příklady toho, jak dříve pracovali (současné kousky jsou dosud drženy v utajení) hoši z Pullachu – štábu BND na předměstí Mnichova – když poskytovali mediálnímu trhu informace prostřednictvím svých důvěryhodných osob mezi novináři. Například když italský koncern Eni S.p.A. v roce 1960 uzavřel obchodní ujednání se Sovětským svazem, což dopomohlo k rozdrcení oligopolu „Sedm sester“ a hrozilo, že z evropského trhu vytlačí německé společnosti, které v polovině dvacátého století dominovaly v ropném průmyslu, požádal koordinátor práce s tajnými službami v Adenauerově vládě  Hans Globke o informace na šéfa Eni Enrica Matteiho.  BND dodal zprávu o podpoře levicového křesťanského demokrata Matteiho italskými komunisty a Globke to plánoval zveřejnit v tisku.

Převzato z Pravda.ru

***

Ukrajina se může stát stepí bez lidí: V Polsku předpověděli stupňující se katastrofu

23. září 2017

Na Ukrajině se ukazuje katastrofa – stát se může ještě za současné generace zhroutit a postupně se přeměnit na step bez lidí.

Píše o tom ve vydání Rzeczpospolita ředitel pro strategii Varšavského institutu podnikání a poradce polského obranného průmyslu Andrzej Talaga. Říká, že demografická krize spolu s úpadkem ukrajinského hospodářství vytvoří geopolitickou díru, kterou zaplní buď Západ nebo Rusko. TO může mít negativní dopad i na Polsko. Píše: „Je potřeba to vidět, jestliže se vstupuje do sporů s Ukrajinou, a to i historických. Nejednáme s rovnocenným partnerem, ale s nemocným, upoutaným na lůžko. Za dvacet let se může ukázat, že není komu dokazovat naše morální právo ohledně tragédie na Volyni a ve východní Haliči.“ Dodává, že tyto procesy mohou mít negativní vliv i na samotné Polsko.

V článku píše: „Situace na Ukrajině je fatální. OSN ji spolu s Polskem začlenila do skupiny zemí, jimž nejvíce hrozí vylidnění. Obě země mají nízkou porodnost. Avšak mezi našimi státy je mnoho rozdílného v neprospěch Ukrajiny a následky depopulace budou v obou případech různé.“

Autor uvádí, že letos se v Polsku nachází 1,2 milionů Ukrajinců, kteří tam hledají práci a jejich značná část může v Polsku zůstat. Imigrace z Ukrajiny do Polska bude zřejmě pokračovat, je to pro rodiny jediná možnost k vyřešení ekonomických problémů. Říká: „Pokud bude po zrušení víz pro EU pokračovat odliv obyvatel  do dalších zemí, bude ještě pravděpodobnější depopulace Ukrajiny. Ukrajinci mají mnoho důvodů ze své země utíkat. Její růst HDP v roce 2016 byl 2 % a letos se  očekává 2,2 %. Je to příliš malý nárůst pro obnovu země.“

Dnešní počet obyvatel Ukrajiny není znám. Poslední je z roku 2001. Po oddělení Krymu a válce v Donbasu není vyloučeno, že v zemi žije méně obyvatel než v Polsku.

Talaga uvažuje takto: „Před třemi sty lety byla většina nynější Ukrajiny neobydlenou stepí. Kdopak ví, zda to nenastane opět. Nemá cenu po Ukrajině střílet, protože i tak sotva živoří. Ne dnes, ani zítra, ale nakonec se může stát pustinou se zničenou ekonomikou a bez síly přežít. Zabere-li ji a podřídí si ji Moskva, bude to pro Polsko bolestné, neboť zmizí určitý nárazník mezi námi a Ruskem. Demografická data OSN – to je jen první signál k poplachu.“

Převzato z Rusvesna.su

 

Přejít do diskuze k článku 17 komentářů