Kdybych chtěl recenzi na nový dvoudílný televizní film Anatomie zrady napsat co nejstručnější, vystačil bych si s otázkou z nadpisu. Já samozřejmě vím, kdo byl Emanuel Moravec, ale kdybych to nevěděl, z filmu bych se to nejspíš nedozvěděl, respektive bych význam a autentičnost jeho osobnosti asi nepochopil.
Pokud by měl být snímek Anatomie zrady jen ilustrativní životopisná inscenace na jedno použití bez větší ambicí, byl bych k němu shovívavější, ale on ty ambice podle už podle svého názvu měl. Jenže jaké ambice to vlastně byly? Rehabilitovat Moravce? To jsem ve filmu neviděl. Problematizovat jeho kolaboraci s Němci a polidštit ho, jako se to povedlo v případě Háchy? Ani to jsem neviděl. Ukázat ho jako rozporuplnou osobnost sžíranou vnitřními rozpory? Ne. Udělat z jeho života antické drama o osudu, kterému nelze utéct? Také ne. Nebo ukázat cestu, která ho zavedla od respektovaného legionářského důstojníka až k banálně trapné sebevraždě? Ani to ne, Moravcovu postavu v Anatomii zrady žádný dramatický vývoj nečeká. Ani o novém pohledu na zradu a její temné hlubiny se v Anatomii zrady nedá hovořit.
Aby toho nebylo málo, tak Emanuel Moravec v Anatomii zrady mnohem spíš než jako muž, který dějiny tvoří, vypadá jako někdo, kdo byl shodou okolností prostě poblíž, když se dějiny děly. Asi i proto nakonec jeho postava ze všeho nejvíce působí jako platforma pro prezentaci protiruské a protibolševické propagandy. Nechci tvůrcům podsouvat, že to byl jejich záměr, ale rozhodně je to nejuchopitelnější výsledek jejich snažení. Je to škoda, protože z takové látky by se určitě dalo vytěžit mnohem víc.
Převzato z blogu Tribun
3 komentáře
Uvědomila jsem si, že jsem nenapsala, že to velkýni písmeny je citát, ne moje interpretace- tak to tam řekli. KAŽDÝ DRUHÝ BY UCOUVL HRŮZOU!
Včera jsem se díky ČT Art a francouzskému filmu o Gérardovi Depardieu seznámila s francouzskou „kavárnou“.
Hned zpočátku sdělili, že se pokusí ozřejmit to, proč se ikona francouzského filmu odstěhovala nejprve do Belgie a pak – ó hrůzo – do Ruska.
Shrnuto: No on byl sice herec od Boha, ale pocházel z ubohé rodiny – otec nemluvný samotářský kovodělník a matka se nechtěného třetího dítěte dokonce pokusila zbavit jehlicí. Díky tomu se neuměl pořádně vyjadřovat, šumlal, a musel brát lekce správné výslovnosti (což pokud vím
musí dělat všichni herečtí začátečníci např. na našem DAMu). Neměl také patřičné intelektuálské vzdělání, musel to v dospělosti dohánět a jak
každý ví, to už nikdy nemůže být to pravé. První rozvojový impuls a vážnost u svých spoluobčanů získal po vzniku americké letecké základny, která přinesla
jeho městečku rozkvět, protože se rychle naučil anglicky a také se naučil kšeftovat s bezcelním zbožím!! Abych to zkrátila: nikdy neuměl být
doopravdy šťastný (to ta jeho rodina), stloustl, obdivoval muže u moci, smrt jeho syna ho naprosto vykolejila, V NĚČEM SE CHOVAL VYSLOVENĚ HLOUPĚ a tak představte si – impulsivně nakráčel
k Putinovi a srdečně ho objal, zatímco každý druhý BY UCOUVL HRŮZOU!!!
Pěkné, což?
Myslím si, že je naopak vhodné vidět a vědět, jak dopadají ti, co slouží zahraničním pánům. Moravec ať se snažil sebevíc, nebyl schopen změnit nic a veškerá jeho snaha vyzněla jako trapná fraška. V závěru svého života asi pochopil, že je jen slouha, prázdná nádoba, skrz kterou okupant hlásá svou vůli. Podobně skončili i vedoucí postavy komunistického režimu – Jakeš, Štrougal a spol. Analogicky prapodivný osud čeká pana Koláře, který možná bude sdílet „životní štěstí“ se Skripalem stát se ikonou protiruského boje.