Co se změnilo ve světě a co předvedlo Rusko

To, co se teď děje mění situaci – řekněte mi, proč došlo k vojenské operaci teď, není to pozdě, bylo to správně…?

Tohle je případ, kdy by se chtělo říci: „S potěšením!“ Bývá to tak, že často nenajdete zajímavé události, o kterých by se chtělo pohovořit – teď je takových událostí mnoho. Co je přitom zajímavé, že bych na Vaši otázku začal z ostrého odmítnutí. Vy jste řekla, že se u nás od našeho posledního setkání (22. 2.) mnoho změnilo… já si dovolím zadat protiotázku: A co konkrétně se změnilo? Když sleduji vyjádření některých lidí na internetu k rozšířenému zasedání Bezpečnostní rady RF a konkrétně momentu souvisejícího s uznáním DNR/LNR, mám pocit, že jsem narazil na klasický marxistický příklad na téma „subjektivního idealismu při hodnocení okolního světa“. Když nás učili, ještě ve staré sovětské době, říkali nám, že: „materialismus musí pozorovat bytí, zatímco mnozí tou dobou hledí výhradně na představení onoho bytí v médiích“. 

Podívejme se na vzniklou situaci reálně: Mnozí mí posluchači, včetně mně, byli v Doněcku. Je třeba vědět, že minimálně 7 let se Doněck chová jako nezávislý stát. Například, na rozdíl od Ukrajiny je dvojjazyčný, má svou armádu, zabývá se vlastními věcmi, svým legislativním systémem, vlastní administrativa, struktura řízení a jakás-takás ekonomika tam je. Z tohoto hlediska je to nezávislý stát, ať se tomu komu líbí nebo ne. Pokud se dopustíte na území Doněcka nebo Luhanska zločinu, budou vás soudit jejich vlastní soudy podle vlastních zákonů a trestat vás budou tam. Z tohoto hlediska je to samostatný stát nadělený na určitém území vlastní suverenitou. 

A co se v tomto týdnu stalo? Jedna ze 200 zemí, pravda významná země – Rusko – řekla, že konečně uvede právní situaci aspoň do nějakého souladu se situací faktickou, protože v opačném případě se (podle 7 minulých let)  nepodaří posunout řešení v oblasti vznikajících politických problémů.

Možné byly dvě reakce:

Zaprvé všichni přijímají fakt, že právní stav musí odpovídat stavu faktickému a začínají dál žít v nových reáliích. V této souvislosti si vzpomínám starou historku, kdy Napoleon (zatím ještě jen generál francouzské armády) jedná po svých velkých vítězstvích v Itálii s Rakušany, kteří chtějí aspoň nějaký mír, a během jednání mu tito Rakušané nabízejí velký ústupek – že dokonce i uznají republiku. Napoleon pokrčil rameny a řekl, že republika je jako slunce.. chcete-li, uznejte, nechcete-li, neuznejte. Ona ale reálně existuje a zvítězila nad vámi… No a tady je to totéž.

Zadruhé Rusko na světovém jevišti nic neznamená, a proto na jeho počínání ve světě máloco závisí, a proto to nestojí za pozornost. Takže cosi prohlásilo – no, a co? No, a vyšlo třetí… Na počínání Ruska přišlo ohromné množství různých reakcí.

První závěr, který z toho můžeme udělat je, že Rusko přece jen nějaký význam ve světě má. Možná negativní. Ale ignorovat jeho počínání nelze…

Druhý závěr je, že – dle všeho soudě – subjektivní idealismus silně tlačí na rozhodnutí politiků.

Znovu opakuji, že od rozhodnutí Bezpečnostní rady nic ve světě, dokonce ani na postavení DNR/LNR, nic nezměnilo. Co bylo, to zůstalo, rizika byla a zůstala. 

V zahraničních i našich médiích se mluví o vstupu nějakých nových vojsk do DNR/LNR…

Já mám rád normální, klasickou logiku úsudku – jedno ze dvou:

1. Buď máte za to, že žádné DNR/LNR nejsou, a jsou to všechno ruské loutky. Potom otázka vstupu vojsk na jejich území nijak nezáleží na ničem jiném než na ruském rozhodnutí v této otázce.
2. Nebo máte za to, že jsou to přece jen skutečné nezávislé politické struktury. Pak vyvstává otázka, zda ke vstupu vojsk Rusko potřebuje souhlas obou zemí, který čistě formálně poskytne Ukrajině nějaké možnosti pro hru – například sehrát na možných rozporech Doněcka a Luhanskem. Z tohoto hlediska je rovněž nepochopitelné, proč Rusko v případě neuznaných těchto republik tam nemohlo poslat vojska, ale po uznání je tam nepochybně pošle. Tyto věci ale spolu souvisí jen velmi málo.   

Existuje ale ještě druhá stránka věci. Co se ve skutečnosti podstatně změnilo? Reálný obraz se skutečně poněkud zveličuje, nicméně došlo ke dvěma podstatným změnám:

1. Rusko velmi jasně předvedlo, že je sice možné stavět světový řád nikoli na objektivních reáliích světa, ale na číchsi představách o tomto světě a nějakou dobu to bude fungovat, nicméně dříve nebo později to fungovat přestane, protože realita zůstane realitou. A tady je zřejmé, že bývalý systém dohod nejenže je špatný, ale neodpovídá světu – ten se změnil, zatímco systém dohod zůstal stát. A Vladimír Vladimírovič to s potěšením předvedl. Mohli to předvést i mnoha jinými způsoby, ale předvedli to zrovna takto. A z tohoto hlediska zase „buď a nebo“ – jedno ze dvou: V situaci, kdy se vám mění světový formát, musíte buď bojovat o zničení reality a vytvoření takové, která bude odpovídat vašim představám. Tady nevidím řádnou změnu – ani jeden z aktérů nemá zájem na velké válce, zatímco malé války vedli aktéři mezi sebou před Putinem a budou vést i po něm. Takže buď válka, nebo je nutné přebudovat systém mezinárodních vztahů tak, aby nějaké reálie začal brát v úvahu.
2. Tady ale narážíme na situací neuznaných států. A ta je rysem onoho zastaralého systému mezinárodních vztahů. Pokud někoho nazveme státem, pak uznáváme, že de facto existuje. On ale nejen existuje, ale je nadělen na svém území suverenitou a může využívat svých sil a zdrojů. My jim ale říkáme, že sice existují, ale my je neuznáváme, a v tomto smyslu tedy neexistují. 

A tento rozpor je neúnosný a je nutné s ním něco dělat. 

• Buď USA a EU musí bojovat v opravdové velké válce se statisíci a možná miliony obětí, aby vrátili situaci do svého obrazu světa, kde jsou jen státy, které oni uznávají, a jiné neexistují. 
• Nebo musí souhlasit s tím, že je nutné uznat to, co se reálně vytvořilo. Ať se to líbí nebo ne. 

Mně se například, jako sovětskému člověku nelíbí, že kolem Ruska existují nějaké Ukrajiny, Lotyšska, Litvy nebo Běloruska – ale ony existují. Taky se mi nelíbí, že lidé, žijící na těchto územích chtěli žít odděleně – ale oni tak chtěli a já to musí uznat jako realitu. Já mohu sice hledat chyby, kdo za to může, atd., nebo poukazovat na agresi Západu, nebo že pozdní sovětský režim postupoval nesprávně atd. – ale je to daný fakt. Ukrajina se chtěla oddělit od SSSR a bylo to její právo. Sice se v referendu tenkrát většina občanů SSSR vyslovila pro jeho zachování, ale skutečnost je takováto, a musíme vytvářet vztahy s Ukrajinou jak s nezávislým státem – což většina zemí v podstatě prováděla.

Pokud ale uvažujeme takto, pak to funguje induktivně dále. Potom, jestliže obyvatelé Doněcka a Luhanska nechtějí žít s Ukrajinou, pak rovněž mají právo žít, jak považují za potřebné. Oni jsou realitou, politickou realitou organizovanou v podobě státu. A zase jsou dvě varianty: Buď to řešit válkou, nebo uznáte jejich právo na nezávislou a spravedlivou existenci. Byl jsem na Donbasu. Je možné ve zprávách hovořit cokoli o agresi, tak skutečnost, že lidmi v Doněcku ten fakt byl přivítán s ohromnou radostí, zpochybnit nelze. Můžeme říci, že ti lidé vyjádřili svoji vůli, kterou Rusko nakonec po sedmileté pauze rozhodlo uznat – že je to vůle lidu.

Co se změnilo? Čistě psychologická situace v Doněcku. Oni přece také nemohli pochopit, kdo jsou. V podstatě existují, ale nikdo jim to nevěřil. Teď jim konečně jedna země uvěřila…

Co je ale skutečně špatné – to je situace na Ukrajině. 

Svého času jsme si tu říkali, že Ukrajina svou zeměpisnou polohou je nucena k existenci několika vektorů rozvoje. A její vedení musí mít v těchto podmínkách vysokou úroveň politického nadání. Je možné desetiletími, někdy i stoletími udržovat takovou konstrukci v rovnováze, ale k tomu je nutné myslet a pracovat, hledat adekvátní varianty. Ukrajinské vedení nedokázalo tyto varianty najít dokonce ani v první dekádě historie Ukrajiny, a počínaje miléniem pak proamerický Juščenko, o nic lepší než proruský Janukovyč, a oba nebyli lepší ani horší než Porošenko se Zielenským. Žádný ze čtyř ukrajinských prezidentů úkol stanovení vektorů: krymského, lvovského, doněcko-charkovského a zvlášť kyjevského, prostě neřešil… Já si dokonce ani nejsem jist, že tento svůj úkol chápali. V důsledku toho bylo zřejmé, že rozpad Ukrajiny podle čtyř vektorů napětí je v těchto podmínkách nevyhnutelný. To se mi ani trochu nelíbí, a domnívám se, že ruské vedení z toho také není u vytržení. Je lepší mít jednu nepříčetnou, nicméně subjektní Ukrajinu, než čtyři subjekty ještě méně příčetné než ona.  S tím už se ale nic nenadělá.

Od momentu uznání DNR/LNR Ruskem začíná rozpad Ukrajiny a zastavit ho už nedokáže nikdo. Ten úkol je v principu neřešitelný. To neznamená, že Ukrajina vůbec nebude a já vůbec nemohu přijmout situaci světa, v němž nebude Ukrajina. Znamená to, že Ukrajina bude úplně jiná, než na jakou jsme a byli zvyklí. Já nepochybuji, že se na Ukrajině dostanou k moci lidé schopní přemýšlet nad vybalancováním vektorů, schopní pochopit, že například vztahy Doněcka a Luhanska s Ukrajinou se zachovají, stejně jako se zachovávají vztahy Ruska s Ukrajinou, jakkoli nepřátelské jsou v politických vztazích státy. S tím je nejen možné, ale nutné pracovat a hledat odpovídající techniky. Nemyslet na návrat toho, co dávno vrátit nelze, ale přemýšlet, jak s tím dále existovat a získávat z toho výhody.

Mimochodem, všimněte si, že po Ukrajině hned druhé místo v protiruské propagandě, zpravidla zaujímá Polsko… Německo se vyjádřilo velmi ostře, pro Francii se realita také nezměnila, ale Polsko v podstatě mlčelo. Proč? Jednoduše proto, že Poláci došli k závěru, že další evoluce Ukrajiny o něco později povede k odtržení Lvova od ní. Ten, stejně jako Doněck, přestane mít cokoli společného s Kyjevem, a v těchto podmínkách Polsko, obecně vzato, uznání DNR/LNR plně uspokojuje, protože to odpovídá jeho geopolitickým záměrům a vidí v tom pro sebe skutečnou výhodu. A rozmontování okončetin Ukrajiny bude pokračovat.. – a to je to, co situaci změnilo.  

Překlad: st.hroch 20200224