Květen 25, 2011
Minulý týden oznámili představitelé Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (RSZ), že se tato regionální organizace pravděpodobně rozroste o další dva státy: Jordánsko a Maroko. RSZ byla založena v roce 1981 a skládá se z šesti zemí Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Všech šest zemí jsou monarchie. Jordánsko a Maroko také. Jedná se tedy o formování nové reakční síly v kontextu probíhajících arabských revolucí?
Vše naznačuje tomu, že ano. Je samozřejmě rozdíl mezi tiskovým prohlášením o záměru dosáhnout členství a realizací členství samotného, ale takto překvapivá zpráva by byla jen stěží vypuštěna bez předešlého souhlasu Mohameda VI., vládce Maroka a Abdalláha II., jordánského krále. Co je na zprávě tak překvapivé? Především to, že Maroko se nachází zhruba čtyři tisíce kilometrů od Perského zálivu. Navíc stejně jako Jordánsko nedisponuje takovým přírodním bohatstvím ve formě ropy jako členské státy Rady. Irák, který naopak v Zálivu leží a ropy má víc než dost, nebyl do RSZ přizván. Jeho republikánský a šíitský charakter s tím má jistě co do činění. Republikánský a téměř šíitský Jemen, jehož všichni sousedé jsou členem Rady, se také pozvánky hned tak nedočká. Co tedy spojuje státy RSZ s Marokem a Jordánskem? Zaprvé, jsou to všechno sunitské monarchie. A zadruhé, jsou to monarchie nedemokratické.
A právě obě tyto vlastnosti by si rády státy RSZ ponechaly. Komplikují jim to ale arabské revoluce, které už sesadili dva arabské diktátory a pozici několika dalších vážně ohrožují. Revoluce se nezastavily na hranicích mezi arabskými republikami a monarchiemi. Touha po větší účasti na politické moci, po větší sociální a politické spravedlnosti a po základních lidských právech je stejně relevantní a akutní pro každou z arabských zemí nezávisle na oficiální formě státního zřízení. Když revoluce dorazila do Bahrajnu, Kuvajtu a Saúdské Arábie, monarchové RSZ se semkli a zareagovali rychle a nekompromisně. V polovině března překročilo patnáct set vojáků a policistů z pěti zemí RSZ hranice Bahrajnu, šestého člena Rady, a revoluci zadusilo. Na intervenci se podílel i Katar, sídlo jinak prorevoluční al-Džazíry. Spíše než Íránu nebo šíitům to byl jasný vzkaz poddaným v každé monarchii. Státy RSZ následně uvolnily 20 miliard dolarů Bahrajnu a Ománu na uplacení rebelující populace. V Lize arabských států sice členové RSZ prosadily rezoluci vedoucí k mezinárodní intervenci proti Kaddáfímu, ale s podporou revolucionářů měl tento krok pramálo společného. Jednalo se zejména o formu osobní msty vůči libyjskému vůdci. Ostatní diktátory naopak RSZ v Arabské lize podržela.
Pozváním Maroka a Jordánka do RSZ by vznikla silná koalice konzervativních reakčních monarchií ne nepodobná Svaté alianci, která vznikla v Evropě po napoleonských válkách. Rusko, Prusko a Rakousko se tehdy spojily v úsilí předejít lidovým revolucím a vytvořit protiváhu jakémukoli revolučnímu státu, který by mohl status quo destabilizovat. V současném arabském světě to vypadá, že takovým revolučním státem se právě stal Egypt. Vyvstává podobná situace jako v 50. a 60. letech minulého století, kdy také revoluční Egypt (spolu se Sýrií a Irákem) zahnal konzervativní monarchie do defenzivy v období nazývaném jako arabská Studená válka. Toto období skončilo v roce 1967 tzv. šestidenní válkou, která odhalila slabost revolučních států. Od té doby se revoluční rétorika vytratila a Egypt, Sýrie i Irák se stylem vládnutí přiblížily svým někdejším monarchistickým ideologickým soupeřům.
Členské státy RSZ mají obrovské finanční prostředky. Těmi se pokusí podepřít chudší monarchie v Maroku a Jordánsku, jejichž pád nebo skutečná demokratizace by ohrozily politický monopol monarchií Zálivu. Maroko a Jordánsko můžou na oplátku poskytnout náboženskou prestiž (Mohamed IV. má status chalífy – vůdce věřících a Abdalláh II. zase dokládá svůj původ k samotnému Prorokovi) a své dobře vycvičené vojenské a bezpečnostní jednotky.
Západ bude opět postaven před zdánlivé dilema, zda podporovat demokracii nebo stabilitu. Ve skutečnosti stabilita i větší bezpečnost pro Západ vychází z demokracie, jenomže ta se rodí v křečích revoluční nestability. Historie napovídá, že ani Svatá aliance nedokázala zastavit revoluční vlnu. Období revoluční nestability ale nemusí být dlouhé a Západ má prostředky, jak jeho délku významně ovlivnit.
Článek v upravené podobě vyšel v Hospodářských novinách
Minulý týden oznámili představitelé Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (RSZ), že se tato regionální organizace pravděpodobně rozroste o další dva státy: Jordánsko a Maroko. RSZ byla založena v roce 1981 a skládá se z šesti zemí Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Všech šest zemí jsou monarchie. Jordánsko a Maroko také. Jedná se tedy o formování nové reakční síly v kontextu probíhajících arabských revolucí?Vše naznačuje tomu, že ano. Je samozřejmě rozdíl mezi tiskovým prohlášením o záměru dosáhnout členství a realizací členství samotného, ale takto překvapivá zpráva by byla jen stěží vypuštěna bez předešlého souhlasu Mohameda VI., vládce Maroka a Abdalláha II., jordánského krále. Co je na zprávě tak překvapivé? Především to, že Maroko se nachází zhruba čtyři tisíce kilometrů od Perského zálivu. Navíc stejně jako Jordánsko nedisponuje takovým přírodním bohatstvím ve formě ropy jako členské státy Rady. Irák, který naopak v Zálivu leží a ropy má víc než dost, nebyl do RSZ přizván. Jeho republikánský a šíitský charakter s tím má jistě co do činění. Republikánský a téměř šíitský Jemen, jehož všichni sousedé jsou členem Rady, se také pozvánky hned tak nedočká. Co tedy spojuje státy RSZ s Marokem a Jordánskem? Zaprvé, jsou to všechno sunitské monarchie. A zadruhé, jsou to monarchie nedemokratické.
A právě obě tyto vlastnosti by si rády státy RSZ ponechaly. Komplikují jim to ale arabské revoluce, které už sesadili dva arabské diktátory a pozici několika dalších vážně ohrožují. Revoluce se nezastavily na hranicích mezi arabskými republikami a monarchiemi. Touha po větší účasti na politické moci, po větší sociální a politické spravedlnosti a po základních lidských právech je stejně relevantní a akutní pro každou z arabských zemí nezávisle na oficiální formě státního zřízení. Když revoluce dorazila do Bahrajnu, Kuvajtu a Saúdské Arábie, monarchové RSZ se semkli a zareagovali rychle a nekompromisně. V polovině března překročilo patnáct set vojáků a policistů z pěti zemí RSZ hranice Bahrajnu, šestého člena Rady, a revoluci zadusilo. Na intervenci se podílel i Katar, sídlo jinak prorevoluční al-Džazíry. Spíše než Íránu nebo šíitům to byl jasný vzkaz poddaným v každé monarchii. Státy RSZ následně uvolnily 20 miliard dolarů Bahrajnu a Ománu na uplacení rebelující populace. V Lize arabských států sice členové RSZ prosadily rezoluci vedoucí k mezinárodní intervenci proti Kaddáfímu, ale s podporou revolucionářů měl tento krok pramálo společného. Jednalo se zejména o formu osobní msty vůči libyjskému vůdci. Ostatní diktátory naopak RSZ v Arabské lize podržela.
Pozváním Maroka a Jordánka do RSZ by vznikla silná koalice konzervativních reakčních monarchií ne nepodobná Svaté alianci, která vznikla v Evropě po napoleonských válkách. Rusko, Prusko a Rakousko se tehdy spojily v úsilí předejít lidovým revolucím a vytvořit protiváhu jakémukoli revolučnímu státu, který by mohl status quo destabilizovat. V současném arabském světě to vypadá, že takovým revolučním státem se právě stal Egypt. Vyvstává podobná situace jako v 50. a 60. letech minulého století, kdy také revoluční Egypt (spolu se Sýrií a Irákem) zahnal konzervativní monarchie do defenzivy v období nazývaném jako arabská Studená válka. Toto období skončilo v roce 1967 tzv. šestidenní válkou, která odhalila slabost revolučních států. Od té doby se revoluční rétorika vytratila a Egypt, Sýrie i Irák se stylem vládnutí přiblížily svým někdejším monarchistickým ideologickým soupeřům.
Členské státy RSZ mají obrovské finanční prostředky. Těmi se pokusí podepřít chudší monarchie v Maroku a Jordánsku, jejichž pád nebo skutečná demokratizace by ohrozily politický monopol monarchií Zálivu. Maroko a Jordánsko můžou na oplátku poskytnout náboženskou prestiž (Mohamed IV. má status chalífy – vůdce věřících a Abdalláh II. zase dokládá svůj původ k samotnému Prorokovi) a své dobře vycvičené vojenské a bezpečnostní jednotky.
Západ bude opět postaven před zdánlivé dilema, zda podporovat demokracii nebo stabilitu. Ve skutečnosti stabilita i větší bezpečnost pro Západ vychází z demokracie, jenomže ta se rodí v křečích revoluční nestability. Historie napovídá, že ani Svatá aliance nedokázala zastavit revoluční vlnu. Období revoluční nestability ale nemusí být dlouhé a Západ má prostředky, jak jeho délku významně ovlivnit.
Článek v upravené podobě vyšel v Hospodářských novinách
Převzato z blogu autora na Aktuálně
