
Hezkou sbírku uspořádala Věra Tydlitátová; mými oblíbenými jsou "raději Harmasan než Zewa Softies", "raději Nechranickou přehradu než jakékoliv moře" a "raději Trpaslíka od Mistra Knížáka než cokoliv od toho Černého".
Nezaujatý pozorovatel, sledující tyto mediální výměny, by zřejmě musel dospět k závěru, že zatímco všude jinde na světě spolu bojují politické proudy konservativní, liberální a socialistické, v této zemi se utkává na smrt Klub ctitelů Pana Profesora a Strana Pravdy a Lásky (dále jen P&L).
Skutečnost je prosaická: to, co je vnímáno jako hnutí P&L, je důsledkem syndromu vyvolení. Protože po r. 1989 nebyl v Československu nikdo, kdo by dokázal po odstoupivších komunistech převzít moc, dostali se do funkcí lidé, kteří tam byli dosazeni na základě velmocenské dohody, aniž by si však sami tento fakt uvědomovali a/nebo připouštěli. To způsobilo, že sami uvěřili ve svou velikost a bezmezné schopnosti, ačkoli až na výjimky (Václav Žák, Jan Sokol) byli zoufale nevzdělaní a v kontextu globálního politického diskursu ze všeho nejvíc trapní. Media, zvláště tzv. pravicová, toto divadlo hrála s nimi, protože i pro ně bylo výhodné předstírat, že píší o elitě, ba sami jejich žurnalisté jsou její součástí.

Toť v kostce současná česká pravice a takto bychom měli rozumět i bátorismům, jež, jsou-li trefné, mohou být redukovány na universální "raději buranství a primitivismus než kitsch a faleš".
Převzato ze Slepecké hole