Meir Dagan
Přestože je to téměř neuvěřitelné, v těchto dnech (kdy zbývají hodiny do volby nového amerického prezidenta), nalezl velmi kontroverzní Meir Dagan "safehaven" – bezpečný přístav – v Bělorusku. Ač to nebývá (zdejším) zvykem, ukažme si, co se o celé věci napsalo:"
Bývalý ředitel izraelské civilní zpravodajské služby Meir Dagan se podrobil komplikované operaci – transplantaci jater. Operace proběhla nečekaně v Minsku v Bělorusku. Daganovo závažné onemocnění bylo dosud tajeno.
Daganovi, jemuž byla transplantována nová játra před přibližně 10 dny týmem pod vedením Dr. Daniela Azoulaye z Paříže, nemá ještě vyhráno. Zůstává v na izolovaném nemocničním pokoji, aby byl chráněn před infekcí. Daganova rodina doufá a modlí se, aby jeho tělo játra neodmítlo.
Informaci o operaci zveřejnil včera na tiskové konferenci běloruský prezident Alexandr Lukašenko, který sice nevyslovil Daganovo jméno, ale prohlásil, že Bělorusko souhlasilo s operací poté, kdy nemocnice v USA, Německu a Švédsku Dagana odmítly. „Nikdo nechtěl provést tuto operaci bývalého ředitele Mosadu,“ uvedl Lukašenko na tiskové konferenci. „Deset dní uběhlo od operace, kterou bylo připraveno provést jen Bělorusko. USA, Švédsko a Německo odmítly.“
(Celý článek: http://eretz.cz/2012/10/byvalemu-rediteli-mosadu-transplantovali-jatra-belorusku-kvuli-lukasenkovi-je-nyni-ohrozen/)
Celý text pana Blausteina z 17.10. už na webu eretz.cz nenalezneme, jen jeho slabší "odvar". O čem ale text, který byl i pro mne překvapivý (žádný pan Blaustein neexistuje), vypovídá? Jednoduše o tom, že přestože je Bělorusko považováno za " diktátorský režim 21. století", nikoli nepodobný Sýrii, realita je přirozeně zcela jiná. Dagan by se nenechal operovat v zemi, jejíž zdravotnická úroveň není dobrá. Naopak, zdravotnictví musí mít v této zemi mimořádnou úroveň.
Bělorusko ostatně letos na podzim volilo. Není vinou Alexandra Lukašenka, že opoziční "národovci", mezi ostatními 15 politickými stranami, nikoho neoslovili, a proto se část z nich stáhla z kandidátek, aby Západu prokázala, že nemohla být volena… Nemohla, protože …odstoupila. Země si vcelku užívá ekonomické prosperity. Po turbulenci roku 2011/12, kdy byl devalvován rubl a občané "pro jistotu" kupovali americké dolary (operace stála státní pokladnu 3 miliardy dolarů) se ekonomicky zadařilo. Země sklidila 10 milionů tun zrna vč. kukuřice, tedy tunu na každého obyvatele, kterou ovšem nevyváží, a používá je částečně ke zkrmení a produkci masa a jatečných výrobků. Devadesát pět procent potravin je domácího původu, dováží se pouze ovoce, rýže a pšenice na výrobu těstovin. Běloruské BelAZy drží 30% podíl na světovém trhu vozidel s nosností kolem 400 tun, země postavila vlastní výrobu zemědělských strojů vč. kombajnů, které dnes exportuje i do Ruska a uvažuje o kooperaci s ruskými výrobci.
Zakládá se stavba jaderné elektrárny, aby Bělorusko nebylo tolik závislé na ruské energetice. Ta sice "vykoupila" jeden produktovod, tranzitující zemí (a z prodeje Bělorusko kompenzovalo výkup dolarů svými občany), ale jinak podmínky pro nákup (třeba) plynu nejsou stejné, jaké by měly, vzhledem k propojení obou zemí, být. Přes ekonomický "svaz" stojí tisíc kubíků na ruské straně 150 dolarů, zatímco na běloruské – 274 dolarů. Běloruské výpěstky ze skleníků tak nabírají o 100 % vyšší nákladovost. Nicméně, zatímco ruský rolník se vrátil na půdu, dělenou na pár pudů, Bělorusko a jeho zemědělské podniky hospodaří zpravidla na 10 – 12 tisících hektarů, což je, pro představu, zhruba trojnásobek rozlohy bývalých JZD u nás. Několik zemědělských podniků pak dohromady participuje na výstavbě agrogorodků, kterých je v zemi už 1.500. Jsou v nich nejen sídla podniků, ale i zdravotní, kulturní a školská zařízení. Stát převzal ovšem péči i o vesnice, které jsou "v Bohem zapomenutých" okrajových částech země. Pečuje o staré lidi, sváží denně zdarma děti z a do škol a plní bříška školáků jídlem, a hlavy pak učebnicemi zdarma. Škoda připomínat. Bylo – není…i u nás.
U Minska je budováno vědecké a průmyslové městečko, běloruské Sillicon Valley. Přesto těžištěm exportu zůstává strojírenství. Export bílé techniky je všeobecně znám, ale nově k němu nastupuje i vývoz těžkého strojírenství. Bělorusko vybudovalo vlastní čerpadlářský průmysl, a dnes, vzhledem k výborným vztahům Alexandra Lukašenka ke gubernátorům Ruska, začíná exportovat počítačově řízená meliorační centra do centrálního Ruska, na Sibiř, i na Dálný východ. Obchod za stamiliardy dolarů. Ostatně, negativum Stalinova období (vysidlování národů do různých oblastí Ruska) rezultuje tím, že řada ruských gubernátorů má běloruské kořeny.
Bělorusko má uspokojující vztahy i se samostatnými zeměmi, bývalými republikami SSSR. "Tovarooborot" mezi Běloruskem a Ázerbajdžánem činil v roce 2011 jednu miliardu dolarů. Bělorusko je bohaté a socialistické. Nebrání se privatizaci. Chceš doly na nerosty? Stojí 32 miliard dolarů…říkávají. A jak říká Lukašenko: Končí to tak, že nějaký bývalý komisař EU přikvačí s nabídkou, že to bere za 10 (miliard) a "pět (miliard dolarů) do kapsy Lukašenkovi" kamkoli na světě… A pak proč nemají Bělorusa v Bruselu rádi. Chcete privatizovat? Propustíte při tom 4 tisíce lidí? Tak přijďte, až pro těch 4 tisíce budete mít i novou práci.
Čubajs-Klausova voucherová/kuponová privatizace má i své běloruské Kožené. Jedním z nich je Nojman-Novikov, sedící na svých peněžních žocích kdesi v New Yorku. Voucherizoval čokoládovny, kterým teď k výrobě dodává kakaové boby za dvojnásobek ceny na chicagské komoditní burze. Rozdíl jde do jeho kapsy. Nebo šel. Lukašenko řekl, že stát provede výkup "jeho" firmy. Po volbách prezident konstatoval: V Evropě není práce, a my bychom tak potřebovali mít alespoň trojnásobek obyvatelstva na práci, která nás čeká. A dodal: "Zapomeňte na privatizaci. NAŠE ekonomická a politická činnost bude PLNĚ SOUSTŘEDĚNA na to, aby naši lidé žili důstojně."
Jak je vidět, muž s knírkem není vždy mužem s knírkem (Klaus ho nosil část života) a už vůbec není tím mužem s knírkem, který snad dodnes straší v hlavách Bruselanů.
