Bild: Italská dluhová krize znamená konec eura

Dokonce už i masově působící německý deník Bild konečně uznal, že euro je na pokraji zhroucení. Oznámil, že poté, co se zrak spekulantů upřel na Itálii, začala konečná fáze hry o euro.

Řešení krize vládních dluhů pro oblast eurozóny bylo přitom nasnadě – zavedení insolvenčního mechanismu podle doporučení výboru německých ekonomů z podzimu 2010. Vlády, které si nemohou dovolit platit úroky za svůj státní dluh, jsou v platební neschopnosti. Lisabonská smlouva obsahuje ustanovení zakazující zemím eurozóny, aby za sebe navzájem platily dluhy.

Evropští politici však udělali vše, aby obešli tato pravidla, porušují ustanovení o zákazu nouzové pomoci a zkreslují fakta – a komplici jsou jim mainstreamová média – za tím účelem, aby byly k dispozici stovky miliard eur daňových poplatníků na platby úroků z vládních dluhů v podstatě nesolventních zemí jako Řecko, Irsko a Portugalsko v rámci smyšlenky, že tyto země jsou pouze nelikvidní.

Snaha evropských politiků odevzdat americkým, německým a francouzským bankám stovky miliard od daňových poplatníků eurozóny ve formě „záchranných balíčků“, stejně jako stínové úvěry centrálních bank eurózóny, jež jsou zajištěny jen na papíře, zabezpečují těmto bankám v bankovním rezervním systému založeném na částečném krytí úvěrů hojnost zisků.

Tento na státní podpoře založený „obchodní model“ – neboli Ponziho machinace proti veřejnému sektoru eurozóny, jak to nazval bývalý argentinský guvernér Mario Argentian Blejer – znamená, že banky mají zájem na tom, aby se tzv. finanční nákaza rozšířila do větších zemí, což se právě děje v případě Itálie, jedné z největších světových ekonomik. Itálie nabízí možnost ohromujících zisků v případě, že banka může zvyšovat úrokové sazby, a pak vycucat daňové poplatníky eurozóny, kteří doplňují rostoucí splátky dluhu Itálie ve výši 1,6 bilionu euro.

Itálie je třetí největší trh dluhopisů na světě, po Americe a Japonsku, a obsluha rostoucících splátek italských dluhů, navíc k těm řeckým, irským a portugalským, odkrojí velké sousto důchodu, peněz, spoření, sociálních dávek lidí v eurozóně, tedy i všech lidí z Holandska, Německa, Rakouska, Finska. Rakouská ministryně financí Maria Fekterová se zdá být jedním z těch hlavních nahaněčů stále se zvyšujících sanací bank.

V důsledku tohoto dluhového tsunami dluhu je už teď skutečně v plném běhu koncovka hry jménem eurozóna. Astronomické bankovní dluhy v systému minimálních částečných rezerv, přenesené na daňové poplatníky, hrozí, že ožebračí všechny. Ještě horší je, že i ECB převzala do své bilance příliš mnoho špatných úvěrů, a tím poskytla veřejné peníze na nahrazení soukromé likvidity nesolventních řeckých, irských, portugalských a dalších bank, které ohrožují ECB pádem v horizontu pouhých dvou roků.

Eurozóna je v kritickém bodu

Zdá se však, že evropští politici využívají této krize k přípravě finančního státního převratu. Elity prosazují eurobondy a fiskální unii, což jim umožní kontrolovat peníze z daní a rozpočty, aniž by se museli zodpovídat voličům. Umožní to nevoleným úředníků EU nacpat do kapes bank peníze z osekaných důchodů a sociálního zabezpečení, a dát peníze svým hýčkaným hračkám – bankám a vojenskoprůmyslovému komplexu.

Elita blokuje řízený bankrot Řecka a návrat k drachmě navzdory ekonomům, jako je Hans Werner Sinn, jenž tvrdí, že je to nejlepší způsob, jak obnovit konkurenceschopnost a prosperitu, a zastavit tzv. finanční nákazu. Zdá se neuvěřitelné, že si elita myslí, že může uspět s touto drzou loupeží ve věku internetu, v době, kdy je tolik lidí informováno o skutečné povaze této krize. Ale na druhou stranu, elity si také myslely, že by jim mohlo projít masové očkování proti prasečí chřipce.

Projekt eura je nyní již tak zdiskreditován, že zcela jistě nepřežije všechno to, co se děje. Prakticky každý musí nyní vidět, jak evropští politici bezostyšně porušují zákaz nouzové pomoci a odevzdávají bankám kvanta peněz z daní, vytažených ze všech zemí eurozóny, aby splatili dluhy v systému částečných minimálních bankovních rezerv, zatímco ignorují jasné řešení pomocí úpadku. A vysoké úrokové sazby, které budou muset platit ekonomiky zemí, jež přijmou tyto úvěry vynucené EU, MMF a ECB, zaručují, že země budou sestupovat do deflační dluhové spirály, takže potřeba druhého záchranného balíčku bude nevyhnutelná.

Irsko bude po Řecku další kandidát na druhou záchranu. I když dostane jednoprocentní slevu na svůj překlenovací úvěr od EU, MMF a ECB, a dále poroste tempem 1,5 % v důsledku silného exportního sektoru, bude to sotva stačit na ohromující splátky úroků z dluhů soukromých bank, které vláda Briana Cowena garantovala bez předchozí konzultace s voliči.

Ambrose Evans-Pritchard v deníku The Telegraph upozornil na to, že v těchto neklidných dobách hrozí ratingovým agenturám, které nakonec jednaly a oklasifikovaly zjevně insolventní země jako neschopné splácet své závazky, nestoudně přísný finanční postih od představitelů eurozóny.

Ke zvládnutí dluhové krize by státy, pokud nemohou splácet úroky, měly mít možnost restrukturalizace. Restrukturalizace je něco, co trhy nebudou chtít, a tak nebudou mít už nadále motivaci k umělému navyšování úrokových sazeb pomocí různých finančních nástrojů.

Itálii by mělo být umožněno, aby vyhlásila insolvenci, pokud trhy tak zešílely, jak si teď mnoho ekonomů myslí. Místo toho politici EU plánují navýšení Evropského fondu finanční stability (European Financial Stability Fund – EFSF), aby umožnili prudký růst úroků z italského státního dluhu ve výši 120 % HDP. Francouzské banky informují, že jsou v italském dluhu angažovány asi 400 miliardami eur v očekávání, že už zase ponoří své tlapy do hrnce medu jménem EFSF.

Italské problémy existují už léta a ekonomové poukazují na to, že není žádný ekonomický důvod, aby sazby úroků z dluhopisů začaly stoupat, jak to najednou udělaly v posledních několika dnech. Napjaté státní rozpočty znamenají, že příjmy Itálie ve skutečnosti překonávají její výdaje předtím, než vezmeme v úvahu platby úroků. Většina dluhopisů má navíc dlouhou dobu splatnosti a 55 procent z nich je v držení členských států. I přes ztrátu konkurenceschopnosti, která následovala po přijetí eura v roce 1999, a nízký růst o pouhých 7 %, se Itálie stále ještě belhá kupředu.V Itálii vždy existovaly politické zmatky. Takže co nového se stalo?

Nové je to, že banksteři a jejich politické loutky vidí způsob, jak vymáčknout ještě více peněz z daňových poplatníků Itálie a eurozóny, a posunout se směrem k politické strategii fiskální unie pomocí tvrzení, že právě to je řešení krize, i když fiskální unie vytvoří mnohem horší krize.

Itálie bude muset v roce 2011 za svůj dluh zaplatit 73 miliard € za předpokladu 4% úrokové sazby. Ale v případě, že úroky vzrostou na 6 procent, bude Itálie muset zaplatit dalších 35 miliard € ročně. Itálie musí refinancovat 500 miliard € dluhu do konce roku 2013. Mohly by si banky přijít ke svým ziskům snadněji, než tím, že zvýší úroky a namočí do toho největší evropský fond, který je napájen z centrálně sestavovaných rozpočtů EU?

V závěru všichni v eurozóně budou muset platit za tuto štědrost bankám svými důchody, úsporami a pracovních místy v té nejostudnějš finanční loupeži v dějinách. Itálie má už právě takovou velikost, která učiní katastrofu nevyhnutelnou, i s fiskální unií, pokud se samozřejmě nic nezmění, a zemím se neponechá možnost vyhlásit insolvenci.

Ponziho machinace veřejného sektoru se blíží do své závěrečné fáze, ale politická důvěryhodnost elity EU, která vytvořila euro, směřuje ke svému konci též. Každý jistě pochopí, že zhroucení eura bude pouze v důsledku kriminální činnosti této elity, která otevřeně říká, že na troskách eura plánuje zavést globální měnu IMF/SDR (Zvlástní práva čerpání Mezinárodního měnového fondu), jako nástroje pro další kolo vzestupů, pádů a dravých úvěrových operací.

Národní měny nabízejí nejlepší ochranu před touto tsunami v eurech denominovaných dluhů, které hrozí ožebračit 400 milionů lidí.

Už se nemůžeme dále spoléha na politiky, kteří dělají kompromisy (mnozí jsou možná vydíráni informacemi o švýcarském bankovním účtu drženou Wikileaks?), že se postaví za naše zájmy. Nemůžeme počítat ani s bankéři financovanými loutkami, jako je krajní pravičák Viktor Orbán v Maďarsku a člen strany Svobodných Heinz Chrisitan Strache v Rakousku, kteří nedělají nic víc, než že odevzdávají peníze bankám, zatímco rozbíjejí opozici vůči bankéřského fašismu. Podle zpráv v deníku Financial Times tak Orbán, který má těsné vazby na burzovního spekulanta George Sorose, v podstatě jen zajišťuje rekordní výnosy držitelům maďrských dluhopisů a předává soukromé důchody, osekává sociální péči, zavádí tábory nucených prací, zatímco likviduje nezávislé hlasy v médiích.

My, lid, se musíme zorganizovat po celé Evropě, abychom vzkřísili naše ekonomická a demokratická práva.

Především potřebujeme:

Způsob emitování peněz, který nevytváří peníze jako soukromý dluh bank tak, jak to v současnosti dělají ECB a Federální rezervní systém

– Do budoucna více přímé demokracie, abychom měli pod vládní kontrolou výdaje na federální i místní úrovni

– Znovuzavedení národních měn

– Rozpad bankovního kartelu, který ničí všechny tržní mechanismy

Současné politické strany selhaly. Je na nás, lidu, abychom přijali odpovědnost, pokud chceme lepší budoucnost.

Převzato z Case about Bird Flu

Překlad: Aram

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky