Kdysi jsem se zabýval myšlenkou, že zkusím napsat divadelní hru. Dopadlo to pochopitelně jako většina podobných velikášských nápadů – tj. nebylo z toho absolutně nic.
Ale syžet, příběh, který se měl v této hře rozvinout, mě přece jen přijde na mysli vždy, když je řeč o politikovi a o tzv. veřejné službě a určité slabosti a nemohoucnosti vůle mnoha veřejných osobností, kteří takříkajíc „mají sen“. Příběh je situován do doby, kdy jednoznačnou veřejnou službou byly i aktivity církevních struktur, tedy do doby středověku. Námět je sice zarámován do minulé reality, ale jinak je v naprostém rozporu s časovou posloupností těch pradávných událostí, o které se příběh částečně opírá. Jediný reálný fakt, na kterém je námět taky založen, spočívá v tom, že v době rozkvětu vikingského osídlení v Grónsku v raném středověku, jehož střediskem byla velká vikingská osada Bratahlíd (dnes poeskymácku, poinuitsku Qassiarsuk), existoval mimo jiné od roku 1124 také grónský biskup a že po r. 1378 biskupská diecéze ještě do r. 1409 existovala, ale biskupský stolec nebyl reálně obsazen …
Příběh začíná tím, že mladý norský mnich z významné rodiny, Petr Olfursen, je v rámci nějakých církevně-politických mocenských výměnných obchodů jmenován biskupem grónským. Mladík – navzdory pragmatickým důvodům svého jmenování – chce upřímně pomáhat svým ovečkám kdesi na severu, má velké ideály a koná v tomto smyslu velké přípravy a plány. Dokonce si vypracovává i jakousi dokumentaci a mapu jednotlivých kroků, které chce po připlutí do Grónska učinit apod.
Postupně se ale dostává do nejrůznějších politických hrátek a různé frakce tehdy jediné západní křesťanské církve (obecné, tedy katolické), ho získávají pro své hry. Olfursen si ale pořád ještě – nakonec už ale stále více jen mechanicky – říká, že až dokončí poslední politickou misi, vydá se na Daleký severozápad do Gardaru, kde v Grónsku bývalo sídlo tamějšího biskupa. Jistě si tam získá lásku a úctu všech grónských křesťanů a jako dobrý pastýř bude spravovat své stádečko, rozsuzovat spory a žít v míru s celou komunitou křesťanů na Severu. Na pobřeží plném pasoucích se stád huňatých ovcí se ozývají zvony a zvou na mši, na jeho mši – dychtivě očekávanou věřícími z širokého okolí.
Ještě poslední politická mise a pojede …
Odplutí do Gardaru se ale stále prodlužuje a Olfursen se postupně stává čím dál víc ponořeným do zákulisních her církve. Jeho předsevzetí se už reálně kamsi vytratilo, třebaže je pořád určitým rituálem, který si na den sv. Petra, svého patrona formálně připomíná – ale právě jen jako určitý rituál jako když o mnoho staletí později Brežněv a Kosygin budou zpívat Internacionálu.
Nakonec odjíždí s jakýmsi posláním k norskému králi, pod kterého tehdy – na rozdíl od dneška – Grónsko stejně jako Island spadaly. Ale ani v době jeho norského pobytu se neděje nic jiného. Mladík už není mladíkem, stává se dospělým mužem středního věku a církevní politika ho naprosto stravuje a pohlcuje. Stává se obratným a cynickým.
Od chvíle, kdy byl Olfursen jmenován biskupem grónským, uplynulo už celých 30 let.
Nakonec ho – už jako pětapadesátiletého muže s prokvetlým rezatým vousem – poslání mocných přivádí do Londýna. A v době, kdy se zdržuje v přístavním městě Hull, vplouvá tam norská loď. Z rozhovoru kapitána této lodi s pobřežní správou, který Olfursen náhodou vyslechl, vyplývá, že norská loď se vrací z Grónska, kam jí zahnala bouře a kde jsou zuřivé sněhové bouře a třeskutá zima. Kapitán v troskách vikingských dvorců Bratahlídu objevil jen sedm polomrtvých lidí z té kdysi velké neeskymácké, evropské populace (v polovině XIII. století šlo o větší neeskymáckou populaci než potom v technologicky vyspělém XX. století) …
… poslední žalostný zbytek evropské populace, jehož možná už jediné živé příslušníky má kapitán na své palubě …
Zasuté Olfursenovy grónské plány a obrazy, které ho ve skutečnosti ani na počátku dostatečně nemotivovaly, vystoupí najednou mučivě a brutálně do popředí. Klidně by žil s představou stále odkládaného cíle a v klidu by i zemřel. Ale tato krutá srážka s realitou je něco jiného. Není sen, který by pohodlně laskal až do smrti – teď ví, že prokazatelně není žádných grónských pastvin, dvorců, funkčních zvonic a kaplí …
Není grónského křesťanského lidu …
Olfursen bezhlavě utíká z toho místa, kde zaslechl tento rozhovor, při běhu nedává pozor na cestu, spadne do jakési odkryté žumpy a utopí se …
V Chrudimi dne 28. 8. 2011
