Velké věci se rodí těžko. Vždycky je nedostatek peněz. Vždycky je těžká doba, vždycky jsou potíže. Když se Češi v roce 1844 rozhodli, že si postaví Národní divadlo, netušili, že do slavnostní premiéry uběhne celých 40 let.
Postavíme v první polovině 21. století něco tak nádherného pro povznesení ducha jako bylo před více než sto lety Národní divadlo? Jak komplikované peripetie by se asi dnes odehrávaly při přípravě investice tak tržně nezajímavé?
Stavba Národního divadla „ v kostce“… Nikdy jsem netušil, jak se roky vlekly, jak bylo skládání té kostky záležitostí spletitou.
Představte si, že žijete ve druhé polovině 19. století. Jak odděleně byste vnímali to, co v následujících řádcích díky telegrafickému záznamu zahustím na několik stránek… A přece je to… právě těch 40 let „v kostce“. Dokumenty se čtou jako detektivka.
Představme si, že jsme se narodili v roce 1824. Na začátku příběhu Národní divadlo (v minulém článku) nám bylo dvacet…
Ale čas běží. Dneska je nám na začátku 45 let…
xxx
1869
Byla zřízena stavební kancelář (budovnice) u Žofína. Začíná se stavět. Na staveništi pracuje 130 dělníků.
1870
Stavba se vyšplhala na úroveň Ferdinandovy třídy.
Architekt Zítek zvýšil rozpočet z původních 472 tisíc na 600 tisíc. Jsou postavena teprve sklepení do úrovně terénu. Pokladna se vyprazdňuje, výnosy sbírek hodně poklesly.
1871
Pískovcový lom v Kamenných Žehrovicích je po zimě zatopený, váznou dodávky. Obvodové zdi začínají být patrné nad terénem. Je vyhlášena „krejcarová sbírka“ (kdo může, dá krejcar denně).
1872
Vypsán konkurs k „zevnímu okrášlení budovy“.
1873
Krach na vídeňské burze, začátek velké hospodářské krize, velká neúroda, bankroty mnoha bank, firem, mnoho nezaměstnaných. Zdi divadla dosáhly 3. nadzemního patra.
Začínají probíhat soutěže na výzdobu interiérů.
1874
Budova vyrostla až ke krovům. Stavitel je zoufalý z neustálého nedostatku stavebního materiálu. Sbor si bere půjčku 200 000 zlatých a ručí samotnou budovou divadla. Staročeši vedeni Riegrem vyhlašují: „Ani groš na Národní!“ Německý tisk v Praze se Čechům vysmívá.
Stavba Národního divadla trvala úměrně dlouho k monumentálnosti budovy i k obtížím, jež způsobovaly zvýšené náklady na ni v průběhu stavby. Projekt Zítkův prováděl od tohoto roku stavitel František Havel a sochaři Uzel a Wildt.
1875
Sbor žádá zemský výbor o vklad 300 000 zlatých. Dotace je po mnoha průtazích přiznána. Stavba dorostla až po střechu a dosáhla "glajchy"! Náklady stouply už na 700 000 zlatých.
1876
Začíná montáž střešní konstrukce. Pokládá se břidlicová střešní krytina. Spory mezi staročechy a mladočechy rostou. Po desetiletích žádostí Vídeň schválila myšlenku mladočechů na celonárodní loterii ve prospěch divadla.
1877
Divadlo je pod střechou. Z vedení sboru odchází celé mladočeské vedení. Předsedou sboru je opět po létech zvolen staročech Fr. L. Rieger. Oznamuje uspíšení stavby za cenu zjednodušení a úspor, výzdoba údajně jen ta nejnutnější, dá se kdykoliv později doplnit. Spory mezi staročechy a mladočechy dostupují vrcholu. Každý prosazuje svou vizi „pravého vlastenectví“ a Neruda píše: „Můžeme ještě bydlet ve stejné zemi?“ Architekt Zítek lituje, že se z Vídně kdy vrátil do Prahy, odmítá kompromisy v realizaci divadla.
Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák.
1878
Loterie vynesla 192 000 zlatých. Staročeši si začínají uvědomovat, jak lehko bylo kritizovat a jak těžko je stavbu dokončit.
1879
Sochaři a kameníci pracují na výzdobě fasády, malíři odevzdávají skicy. Zítek prosazuje uzavření pojistky proti požáru. Marně žádá i koupi hasičské stříkačky.
1880
Národ vybral na stavbu 800 000 zlatých. Zemský sněm 300 000. Česká spořitelna půjčila 200 000. Architekt Zítek: chybí ještě více než čtvrt milionu zlatých. Proinvestováno celkem nakonec bylo 1 815 000 zlatých.
1881
Doba srážek mezi českými a německými studenty. Kdosi vytloukl 40 oken německého Stavovského divadla. Vandalství se šířilo.
Rozhořčení vyvolává příkaz zemského výboru. Nařizuje předčasné otevření divadla na počest svatební cesty následníka trůnu arcivévody Rudolfa a jeho belgické nevěsty, šestnáctileté Stefanie. Vnitřní výzdoba divadla není ani zdaleka ukončena, přesto staročeši v čele s Riegrem vycházejí požadavku vstříc. Přezíravost rakouských úřadů dokládá to, že návštěva byla několikrát odložena, aniž se bral ohled na to, že Praha je již slavnostně vyzdobena a muselo se několik týdnů čekat. Pokoření vyvrcholilo 11. června, kdy se budova, na kterou se 31 let ve sbírkách skládal český národ, otevírá pro cizí představitele. Na úvod zaznívá rakouská a belgická hymna. Princezna Stefanie se návštěvy na poslední chvíli zřekne a korunní princ Rudolf, který v hledišti vydrží do začátku druhého dějství premiérového uvedení Smetanovy Libuše. Sám skladatel nestál organizátorům ani za pozvánku a musel se do divadla dostat bez vstupenky.
Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce.
Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla.
Národní divadlo vzplálo a během několika hodin přišlo o celou střechu, jeviště i hlediště. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností, jako archiv, šatna a divadelní kancelář.
Požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky.
„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!" Tak roku 1881 oznamovaly Národní listy zdrcující neštěstí divadla, na jehož stavbu se roky skládal celý národ a které lehlo popelem těsně před dokončením.
O příčinách se dodnes spekuluje. Bylo velmi horké léto.
Nedbalost klempířů, kteří na střeše budovy připevňovali hromosvod a při svém odchodu vysypali žhavé uhlíky z klempířských kamínek do okapového žlabu, provázená až neuvěřitelnou sérií nešťastných náhod, omylů a prapodivných okolností, z nichž mnohé nebyly a už zřejmě nebudou nikdy objasněny:
„V onen černý pátek 12.srpna 1881 krátce po 17. hodině spatřili kolemjdoucí Pražané obláčky kouře vycházející se střechy Národního divadla. Nikdo netušil, že se schyluje k celonárodní tragédii. V té době probíhaly na střeše divadla dokončovací klempířské práce. Zřejmě někam zapadlý žhavý uhlík započal dílo zkázy. Dav lidí se začal sbíhat zvědavě k budově a během několika málo okamžiků šlo na ulicích o holý život. Každý chtěl vidět, co se vlastně s divadlem děje. Někteří odvážlivci se snažili proniknout do budovy. Marně, bylo všude zamčeno. Kolem šesté hodiny večerní vyšlehly na střeše plameny. Z davu se ozvaly povely, spíše výkřiky zoufalství. Nikoho nenapadlo zavolat hasiče. Jedním ze zachránců, kteří se snažili o uhašení ohně na střeše, byl i sochař Schnirch. Jeho trojspřeží bylo a je ozdobou střechy divadla dodnes. Plameny se dále šířily od budovy Prozatímního divadla směrem k Ferdinandově, dnešní Národní, třídě. Silný vítr podporoval šíření plamenů, a tak poskytnul přihlížejícím příšerné divadlo. Těsně před osmou hodinou vzplanul zbytkový plyn v potrubí. Přívod plynu byl sice již uzavřen, zbývající plyn vykonal své. V té době plameny zasáhly již 2. a 3. galerii. Železné krovy praskaly, vazba se lámala, zřícení stropu na sebe nenechalo dlouho čekat. Ozvala se ohlušující rána, to se zřítil do hlediště osvětlovací lustr.
Protože jsou stále opakovány zprávy tehdejších novin, které jsou pod vlivem emocí národní tragedie, zaměřené proti hasičům a tím omluvitelné, bylo by namístě uvést tyto názory na pravou míru.
Sbor byl alarmován hlásiči, tehdy se jim říkalo požární automaty, zavedenými v Praze r.1879 a které pracovaly na principu Morseova telegrafu. Tento systém vydržel až do r.1971. Byly použity automaty v Národním divadle, Spořitelně české (budova dnešní Akademie věd na Národní třídě), na rohu ulic Mikulandské a Ostrovní a na policejním ředitelství v dnešní ulici Karoliny Světlé, tehdejší Poštovské.
Každý automat po použití vyslal v průměru 5x svůj kód v Morse značkách, což trvalo určitou dobu. Národní divadlo mělo kód ND, Spořitelna PA, Mikulandská MR, policejní ředitelství M. Právě proto, že automaty byly použity téměř současně, signály splynuly a v hasičské centrále nebylo možno zprávu rozluštit. Morseův systém to neumožňoval. Teprve na opětné použití automatu na policejním ředitelství hasiči vyjeli, ovšem jako na požár v Poštovské ulici a ne k požáru divadla; tedy v síle: 1 ruční stříkačka a 1 voznice (1+7 mužů). Až pak se tedy mohlo volat o posily. Tolik k pozdnímu příjezdu.
Lidé začali pomalu formovat záchrannou akci a pomáhali hasičům zachraňovat co se dalo. Díky hasičům a všem ostatním se podařilo zachránit mnohé další věci, například některá Hynaisova plátna z královské lóže, část vybavení hereckých šaten a dekorace, jinak celé divadlo bylo děsivým požárem prakticky zcela zničeno. Co je však smutné, je to, že se po této tragedii veškerá vina dávala hasičům.
Dalším nesmyslem je tvrzení, že se v ten den všichni hasiči zúčastnili pohřbu svého kolegy. Ano, pohřbu se zúčastnili, ale jen ti, co měli volno. V té době totiž panovala na dnešní dobu nepředstavitelně tuhá vojenská kázeň. Hasiči byli kasárnováni a při každém prohřešku jim byly udělovány tresty, tzv. kasárníky. Pokud se hasič chtěl oženit, tak pouze se souhlasem městské rady a teprve po určitých odsloužených letech!
Hasičům bylo rovněž vytýkáno, že nepoužili novou parní stříkačku. Nebyla použita z jednoho prostého důvodu. Město ani sbor stříkačku zatím nepřevzal, proto nemohla být zařazena do pohotovosti. Stříkačku dodala anglická firma A. W. Stone. Dne 12. 8. 1881 zkoušena a umístěna provizorně v objektu Novomlýnské vodárny u dnešního Štefánikova mostu. Přesto však byla použita. Nemohla však dělat žádné zázraky, její výkon byl 1600 litrů/min…
Další nesmysl je tvrzení o krátkých hadicích, které nedosáhly k hladině Vltavy. Každý hasičský strojník ví, že lze podle fyzikálního Toricelliho zákona teoreticky nasát z 10,33 metrů, v praxi asi z 8 metrů. Proto stříkačky byly umístěny poblíž mostu na Žofín, kde je nábřeží o něco nižší. Výkon stříkaček přirozeně se sací výškou klesá.
Po této tragedii dávala se veškerá vina hasičům a hasebnímu mistru Lammerovi. Byl to samozřejmě nesmysl a křivda statečnému a schopnému muži. Po požáru byly Lammerovy zásluhy zapomenuty. K 1. září je pensionován a zcela v zapomnění umírá ve věku 82 let 7. února 1894. Hasiči udělali maximum. Zachránili především bezprostředně ohrožené budovy, jako palác Lažanských, objekt Spořitelny české, ale především v těsné blízkosti stojící Prozatímní divadlo. Vzhledem k možnosti tehdejších technických prostředků klobouk dolů!"
npor. Milan Krchov a Pavel Rubeš – červen 2002, HZS Praha
Za škodu pak První česká vzájemná pojišťovna vyplatila téměř 300.000 zlatých.
Trosky divadla snad ještě doutnaly a lidé se už skládali na divadlo nové.
Projev Františka Ladislava Riegra na valné hromadě Sboru pro zřízení ND v říjnu 1881: "Ctění pánové! Velké neštěstí stihlo národ náš. Když nalézal se již u cíle svých dlouholetých tužeb a když naděje jeho v několika dnech již měla býti splněna tu zničeno požárem to krásné dílo, které byl národ s tak velkou láskou a obětavostí zbudoval.“
Během 47 dnů se podařilo posbírat přes milion zlatých, přesto nebyla obnova divadla jednoduchá.
Na Národní divadlo sbíral vpravdě celý národ. Při podrobnějším nahlédnutí do dobových materiálů si však uvědomíme skutečně lopotné úsilí, které tyto sbírky provázelo. Pravdou je, že tzv. krejcarové a zlatkové sbírky byly velkým zdrojem příjmů. Vedle toho však existovala řada jiných zdrojů.
Veškeré příjmy i výdaje se velmi pečlivě evidovaly ve třech účetních knihách – v jedné pro Prahu, v druhé pro ostatní české obce a ve třetí pro místa mimo Čechy.
Sbírka na Národní divadlo nebyla ve své době jediná, finance se shromažďovaly i na jiné účely, například na dostavbu Svatovítské katedrály. Nadšení a obětavost byla veliká, přesto není divu, že během oněch třiceti let podle hospodářské i politické situace přísun peněz značně kolísal. Negativně se například podepsal ve druhé polovině padesátých let Bachův absolutismus nebo r. 1873 krach na vídeňské burze.
Z účetních nebo dobových materiálů se lze dočíst mnoho zajímavého. Například: Ještě před oficiálním vyhlášením sbírek přišly první příspěvky z Poličky a Litomyšle. Značné sumy věnovala šlechta (kníže Lobkovic 6 tisíc zlatých, což byl jeden z největších darů jednotlivce, dále hraběcí rodina Chotkova přes 4 a půl tisíce, Kolowrat-Krakovský 4 tisíce, objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachů…), pozadu nezůstávala ani nastupující buržoazie, vědci, umělci (Ringhoffer, Rott, Palacký, Rieger, J. R. Vilímek…).
Přišly příspěvky z Moravy i ze Slovenska, dále z Krakova, Štýrského Hradce, ze Lvova a dokonce i z Cambridge. Z Kalifornie dorazily v ceně 1 dukátu zrnka vyrýžovaného zlata. Za pozornost stojí i příjmy získané prodejem darů, byť někdy z dnešního pohledu kuriozních (pan Hostivít Hušek z Kutné Hory věnoval k prodeji 60 výtisků "Poučení o škodném hmyzu na řípě buráku").
Na podzim 1866 byly vystaveny na Staroměstské radnici návrhy stavby, výstavu navštívil také císař František Josef II. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výšce 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Prodávaly se fotografie plánů, Zemský výbor království Českého uvolnil 14.700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých. Velká národní loterie z r. 1877 vynesla přes 238 tisíc.
Pořádaly se domovní, obecní a spolkové sbírky, besedy, plesy, výlety, dražby. Pro bližší představu – roční plat úředníka byl v té době kolem 300 zlatých, celodenní mzda zedníka asi 1 zlatý a 3 krejcary.
Ani po požáru sbírkový pramen nevyschl. Kromě vyrovnání pojistky a dobrovolného příspěvku pojišťovny, úroků a dalších zisků přibylo z Čech 634 tisíc zlatých (z toho jen Praha s předměstími 223 tisíc), Moravy a Slezska 50 tisíc, dalších zemí Rakouska-Uherska přes 17 tisíc, od císařské rodiny 26 tisíc a z ciziny (včetně Ameriky, Asie a dokonce Afriky) 16,6 tisíc.
Připočítat je nutno i materiální stavební výpomoc a řemeslnické práce poskytované jednotlivci i firmami zdarma.
Za 47 dní byl vybrán milion zlatých.
Celkové příjmy od 21. srpna 1850 do 30. června 1884 činily 3,204.129 zlatých, celkové výdaje včetně daní a poplatků rovněž 3,204.129 zlatých. Vše dopodrobna zapsáno a vyúčtováno.
Již za necelé tři roky, jak praví dobové dokumenty, "z popele svého jako Fénix omládlý povznesla se zase nádherná budova…".
Původní budovu ve stylu novorenesance – jak již bylo uvedeno – navrhl architekt Josef Zítek, ten se však nepohodl kvůli úspornému provizóriu se Sborem pro zřízení českého národního divadla, odmítl na přestavbě podílet a do divadla už nikdy nevkročil. Dokončení budovy svěřil Sbor do rukou jeho žáka, profesora architekta Josefa Schulze. Ten spojil budovu Národního divadla s Prozatímním divadlem a takzvaným Schulzovým domem a zároveň pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S citem také respektoval Zítkovu architekturu a podařilo se mu spojit tři budovy různých autorů do stylové jednoty.
1883
Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. Nyní mělo divadlo i nového ředitele, spisovatele Františka Adolfa Šuberta.
V Národním divadle se znovu slavnostně zvedla opona – tentokrát od Vojtěcha Hynaise, neboť ta od Františka Ženíška při požáru shořela – a na jevišti zazněly slavnostní tóny opery Libuše, kterou Bedřich Smetana právě pro otevření "zlaté kapličky" zkomponoval.
Divadlo, které se mohlo chlubit tím, že patřilo k nejmodernějším v Evropě (mimo jiné i díky elektrickému osvětlení či ocelové konstrukci jeviště), pak sloužilo bez větších přestaveb téměř sto let.
Národní divadlo stojí. Nám, co jsme v době rozhodnutí toto divadlo postavit, dovršili dvacetiny, bylo právě šedesát…
Šedesát let uběhlo od prvních snah o postavení českého Národního divadla.
Co všechno se od té doby změnilo… Ale čas ubíhá pořád stejně rychle… Zmůžeme se v dnešní hašteřivé, rozviklané době na něco tak velkého, tržně nezajímavého, čím by se naši potomci mohli po více než sto letech chlubit? Kolik vody ve stříbropěnné uteče?
(Psáno pro www.brejle.net)
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Osobní stránky autora můžete navštívit zde
Titulní foto: zdroj
Foto 2: zdroj
