Květen 25, 2011
Nedávná odborová demonstrace, které se zúčastnilo mnohem více lidí, než její organizátoři předpokládali, je jen předzvěstí další radikalizace české společnosti. Nemuselo by tomu přitom tak být, kdyby naše politická reprezentace dokázala rozumně vládnout. To ale bohužel neumí.
Téměř každý důležitější krok současné vlády dále rozbíjí sociální soudržnost, která i navzdory nejrůznějším selháním předešlých vlád byla v České republice poměrně silná. Důvodem není jen neschopnost vládních politiků své kroky vysvětlovat, popřípadě rostoucí znechucení občanů z nepřetržité řady skandálů, vládních rozmíšek a systémové korupce. Problematičtější je politická kultura, v níž se nevyjednává, a opozice, reprezentující nemalou část obyvatel, je vnímána téměř jako třídní nepřítel.
Někteří politologové rozdělují politické systémy v Evropě na středomořský neboli polarizovaně-pluralitní model, severo-středoevropský neboli demokraticko-korporativistický model, a severoatlantický neboli liberální model.
Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, jsou zpolitizované. Sociální politika je často zneužívána, levicí i pravicí, ke skórování laciných politických bodů, a v prostředí intenzivního populismu se sociální stát snadno mění v nenasytného Otesánka.
Severo-středoevropský model je naopak založen nejen na spolupráci politických stran různého zabarvení okolo politického středu, ale také na permanentní diskusi vládnoucích stran s dalšími aktéry. Politický pluralismus je méně živelný. Demokratický korporativismus zatahuje do hledání racionální politiky odbory, profesní komory a občanskou společnost, což vede k řešením, která jsou dlouhodobě stabilní.
Liberální model, který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.
Náš politický systém bohužel mnohem více patří svými rysy do středomořského modelu, než do severo-středoevropského, kam by patřit měl. A je na hony vzdálen i anglosaskému liberálnímu modelu, který někteří politici naivně považovali za náš vzor.
Vysoce konfrontační politická kultura středomořského modelu je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko. V globální ekonomické krizi příliš dobře neobstály ani modely liberální, kde se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit. Nejlépe si naopak vedly typické demokraticko-korporativistické země, se silnými sociálními státy, jako jsou skandinávské státy, Německo nebo Nizozemsko.
Současná vládní koalice založila svoji politiku „reforem“ na strašení „řeckou cestou“. Ta nám v hospodářství sice nehrozila a nehrozí, ale zato jsme se s Nečasovou vládou o kus posunuli směrem k Řecku, a obecně ke středomořskému modelu, politicky. Jelikož tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, a navíc je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy, čekají nás těžké časy. Včetně radikalizace, která může ohrožovat samotnou demokracii.
Napsáno pro Právo
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Foto: zdroj
