Chytří jak Kruppova ocel

Známé internetové noviny Virtually před časem vyhlásily mládežnické pravicové devatero. Možná, že si autor (autoři) kánonu mohl dát tu práci a zaokrouhlit počet zásad na křesťanských deset, ale zřejmě mu došla šťáva. Pokusme se nad vyhlašovanými postuláty zamyslet.

„Za žádných okolností nechci být jedním z davu,“ praví věta první. Nechme stranou zjevnou pubertálnost prohlášení a jenom krátce: dodržují modří hoši tento závazek i ve svém osobním životě? Vždyť jsou v larválním stádiu velmi nápadní svými unifikovaně nagelovanými hlavami a senzačně jednotným odíváním, které pak plynule přechází do kravaťáckého stádia. A nestávají se vlastně, i skrze své devatero, jedněmi z davu modrých frikulínů, kteří v tak hojném počtu obývají česká gymnázia?


„Mám právo na neobyčejnost – když na to mám.“ Není úplně jasné, co by adept měl mít, aby byl neobyčejný. Peníze? To člověka napadne jako první. Neobyčejní zámožní idioti se prohánějí dvoustovkou po dálnici, v přírodě na sněžných a vodních skútrech, terénních čtyřkolkách. Ve vzduchu, nad hlavami pokojných občanů, tihle báječní muži bručí ve svých létajících strojích . A neobyčejně a usilovně ohrožují kolemj(e)doucí, otravují okolí zplodinami, hlukem, smradem. A rovněž neobyčejně tímto nenápadným ale účinným způsobem posilují  marxistické uvědomění těch obyčejných. „Jeden točí zatáčky, tisíce se nervují,“ říká veršované německé pořekadlo a platí to i o našich tržních aviaticích. Že by dosažení neobyčejnosti předpokládalo nějaké intelektuální nebo charakterové kvality, na to se ani neodvažuji pomyslet.


„Přeji si šance nikoliv jistotu,“ říká věta třetí. Šance jsou v pořádku, bez šancí byli vězňové v Osvětimi či v Gulagu, ale že by někdo nechtěl jistotu? Vždyť i samotný polistopadový hospodářský, kulturní, myšlenkový a etický rozvoj, kvas a boom byl založen na jistotě desetinásobku Viktora Koženého!


„Nechci být vydržovaný občan, ponížený a otupělý, protože se o mě stát stará.“ Nechci malovat čerta na zeď, ale co když po havárii v poršáku skončíš na pojízdném křesle, modrý chlapče?


„Chci riskovat, po něčem toužit a uskutečnit to, ztroskotat a mít úspěch.“ Tak tady musíme mít ohled na mladickou nerozvážnost, neukotvenost, hledačství a jinošskou rozervanost pravicových niter. Jenom skromný dotaz: to ztroskotání, to je nutná podmínka pro správný další rozvoj pravicové duše? A je v tom ztroskotání obsažen i krach či vytunelování záložny, kampeličky, nebo dokonce i připravovaných soukromých penzijních fondů? A je ten řízený krach zároveň i tím úspěchem, na vrub věřitelů?


„Odmítám nechat si za spropitné odkoupit vůli.“ Ovšem teď netuším, co měli autoři na mysli. V tržním světě je ke koupi úplně všechno, a najednou budeme dělat výjimky? Žádné takové, i vůle musí být na prodej!


„Radši se chci potýkat s těžkostmi života, než vést nudné, zajistěné bytí, radši napjaté vzrušení vlastního úspěchu, než skličující ticho utopie.“ Začíná mi s virtuálními svazáky docházet trpělivost: každý se musí potýkat s těžkostmi života, to není věc volby. Zajištěné bytí vůbec nemusí být nudné, jak dokládá příklad Paris Hiltonové, napjaté vzrušení lze docílit nejenom vlastním úspěchem, ale i vlastní pravou rukou, a konečně utopie rozhodně nebývají skličujícně tiché. Nasekat do jedné věty tolik nepřesností, to může opravdu jenom neobyčejně nagelovaný člověk.


„Naučil jsem se sám za sebe myslet a jednat, světu se dívat zpříma do tváře a přiznat toto je moje dílo.“  Proč vykřikují do světa, že se naučili chodit na nočník?


„To všechno je míněno, když řeknu já jsem svobodný člověk.“ Každý máme své představy o svobodě; někdo se cítí naopak svobodný, když je ochráněn před hospodářskou i obecnou kriminalitou, před velkoobchodníky s mentalitou hokynářů, řemeslníky s charakterem zlodějů, před autentickou zlodějskou lůzou, před vlastníky, manažery a politiky se způsoby pološílených asociálů. A když je chráněn před krutostí boje o holé přežití ve chvíli, kdy společnost produkuje fantastický nadbytek všech potřebných statků. A těžko mu tuto jeho klasickou představu o svobodě upírat. (konec komentářů)


Pokud pravičáci cítí neodbytné nutkání vydávat Devatera na způsob pionýrského slibu, skautských zásad, Káji Maříka či reklamy na intimní potřeby, mohla by to být jejich věc, pokud by se ovšem ty zásady sociálního darwinismu tak nepodobaly páně Adolfovu Mein Kampfu: přežívá jenom silný, za slabost se nutno stydět, německá mládež musí být obratná jako vlci a tvrdá jako Kruppova ocel. Rasové nacistické elitářství je nahrazeno elitarismem pravicově podnikatelským. Potvrzují se tak mnohokrát a bezvýsledně opakovaná upozornění na to, že se etablované a normotvorné křídlo české pravice fašizuje: od zběsilého antikomunismu (s komunisty ovšem oni sami nebo jejich rodiče pilně kolaborovali), přes obdiv k silným a bezohledným, přes žvásty pana Jocha o tom, že „gentlemanům“ dojde se sockami trpělivost a mohli by s demokracií také pěkně zatočit, přes sprosté a zuřivé útoky pravičácké autentické lůzy na internetu, přes znevažování demokratických postupů v české politice, nerespektování, zdalíkování a zklausování výsledků voleb, až po obdiv pravicových elitářů pro generalissima Pinocheta, zejména pak pro jeho metody, které, žel, zde nebyly použity po roce 1989.

 

(Článek vyšel v roce 2008 na blogu lavka a jeho reinkarnace zde je reakcí na diskuzi s panem Limburským na interní diskuzi blogerů iDnes. Dohadovali jsme se o pravicovém vidění světa a jeho hodnotách.)


Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz


Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky